Kdo ho mohl uvést v omyl? jedině Subétej-nojon. V kureni o Gemjabekově smrti zatím téměř nikdo nevěděl.
„Proto tedy přijal zprávu tak klidně,“ napadlo ho. „Věděl o tom dřív než já. Potřeboval asi ulemu z nějakého důvodu oklamat.“
Dželal nepojal žádné podezření, ale pochopil, že Subétej, na němž závisel jeho osud, před poslem velikého chákána zamlčel pravdu. Pak tedy nemůže mluvit pravdu ani on, Dželal.
„Má duše je plna zármutku, veliký posle,“ řekl, aby se vyhnul přímé odpovědi. „Jsem synovcem zesnulého Gemjabeka. A nojon mne posílá k velikému chákánovi, abych podal zprávu o jeho smrti“.
„Tebe?“
Tochučar-Rašid okamžitě pochopil, jakému nebezpečí právě unikl. Subétejovým kurýrem v takovém případě mohl být jen bezvýhradně oddaný člověk. Sláva Alláhovi, že mladý velitel stráže na jeho otázku neodpověděl. Subétej by se o tom určitě dozvěděl.
„Kdy bude tvůj příbuzný pohřben?“ zeptal se ulema, který se snažil, aby Dželal na jeho první otázku zapomněl.
„Dnes, veliký posle.“
„Přečtu nad jeho hlavou súru z koránu.“
Dželal se poklonil a poděkoval za poctu. Mongolové měli k Islámu úctu, i když ho sami nevyznávali.
„Lepši se nikoho na nic nevyptávat,“ rozhodl se ulema.
Navečer seděl znovu v Subétejově stanu a naslouchal jeho názorům na pochod, který je čekal. Dřív než za deset dní nebylo možno vyrazit. Cesta vedla zpustošeným Chorezmem. Museli tedy nejdřív pokosit trávu a udělat zásoby sena pro koně a opatřit dostatek potravy pro lidi.
Subétej-nojon se před poslem velikého chákána tvářil jako starostlivý a prozíravý velitel, který mysli na všechno.
Když vyčerpali toto téma, mluvili o všem možném. Subétej vyprávěl o Gemjabekově průzkumu a zmínil se i o tom, co Dželal údajně viděl na lesní pasece.
Tochučar-Rašid poslouchal se zájmem.
U dvora Čingischánova byli sečtělí lidé, kteří mnoho věděli, v úctě. Sám vládce se považoval za dědice byzantské kultury, ovládal několik jazyků a rád četl starověké spisy. Jeho knihovna, jejíž velkou
část tvořila kořist z porobených zemí, čítala několik tisíc svitků a papyrusů.
Tochučar-Rašid byl vzdělaný a mnoho cestoval. Proto ho také panovník zařadil mezi své vyvolence.
„Říkáš, urozený Subétej-nojone, že Dželal viděl čtyři lidi s bílou kůží a jednoho s rudou?“ zeptal se.
„To říkal Dželal,“ odpověděl nojon. „Já jsem ho dal za ty lži potrestat.“
„A, co když mluvil pravdu? Tohle by si přece nedokázal vymyslet. Platón psal v dialogu Timaios o rudých lidech, kteří obývali velikou zemi za Herkulovými sloupy.“
Subétej-nojon v životě neslyšel ani o Platonovi, ani o dialogu Timaios, ale tvářil se, jako že ví, o čem ulema mluví.
„Ale jak by se dostali až sem?“
Ulema se v duchu usmál. Subétejova nevzdělanost se projevila. Myslí si, že ta země ještě existuje.
„To nevím,“ řekl nahlas. „Ale vládce světa bude velice nespokojen.“
Tentokrát nojon pochopil velice dobře, co tím ulema myslí. A pochopil také, že mu Tochučar-Rašid napovídá, jak si znovu získat Čingischánovu přízeň. Subétej znal vládcovu lásku ke všemu neobvyklému. A rudý člověk je neobvyklý.
Jestliže Dželal mluvil pravdu, pomyslel si nojon, udělal jsem hloupost.
„Gemjabek zemřel,“ řekl nahlas. „Jedině Dželal by dovedl najít cestu k tomu místu. Ale ten se musí zítra vypravit s poselstvím k chákánovi.“
„Poselství může počkat,“ odpověděl Tochučar-Rašid.
„Jen jestli tam ještě bude?“ pokračoval pochybovačně nojon. „Uběhlo už mnoho dní.“
„Vládce bude nespokojen,“ opakoval ulema.
Nepochyboval ani na okamžik o tom, že Dželal žádné rudé lidi neviděl. Ti už přece dávno vymřeli. Avšak upozornit Subéteje na jeho chybu bylo pro Tochučara-Rašida výhodné.
V důsledku této rozmluvy byl příštího rána Dželal zavolán do nojonova stanu.
Subétej o ulemových slovech dlouho přemýšlel. A čím víc přemýšlel, tím větší měl na sebe zlost. Teď mu Dželalovo vyprávění začínalo připadat pravdivé a bylo jeho chybou, že mu neuvěřil. Mohl mít spolehlivý prostředek k opětnému získání Čingischánovy přízně.
Musí se pokusit svou chybu napravit. Jestli ovšem Dželal lhal, pak.
„Pověz mi ještě jednou,“ rozkázal nojon mladému vojákovi, „co jsi viděl na lesní pasece!“
Dželal se zachvěl. Neměl chuť na další výprask.
Neposlechnout však nemohl a tak své vyprávění opakoval.
„Myslíš, že jsou ještě na stejném místě?“
„To nevím.“
„Najdeš cestu?“
„Poruč mi a najdu.“
„Vezmi si lidi! Nezapomeň, že jsi teď velitelem, a splníš-li svůj úkol, čeká tě další povýšení. Vrátíš-li se s úspěchem, pojedeš pak jako posel k velikému chákánovi.“ Subétej se odmlčel a dodaclass="underline" „Máš svůj osud ve svých rukou.“
Dželal se poklonil až k zemi. Pochopil, co znamená zmínka o úspěšném návratu. Její strašný smysl byl jasný. Neúspěch by znamenal konec.
„Třebas tam už nejsou,“ řekl prosebně.
Subétej stáhl obočí. Úzké, šikmé očí Dželala provrtávaly.
„Jestli jsi mluvil pravdu.“ řekl pomalu nojon.
„Copak bych se odvážil lhát!“
Bez džinů nazpět nemohu, pomyslel si Dželal.
„Jdi!“ řekl Subétej. „Dokaž, že jsi nelhal. A ještě něco. Nesmíš zanechat stopy. A taky žádné svědky!“
To už bylo naprosto jasné.
Katastrofa
V létě jsou noci krátké. Slunce vyšlo už dávno, ale přesto bylo ještě časná ráno, a místo, kde stála jejich osada vymazaná z tváře země, zůstalo už velmi daleko. Mongolové nic nespálili. Prostá ubohé chalupy rozebrali na trámy. Přejde zima, vysoká jarní tráva skryje místo tragédie a nikdo nebude mít ani tušení, že tady někdy žili lidé.
Za obzorem zmizela tmavá čára lesa s posvátnou Polanou, odkud lidé do posledního okamžiku očekávali záchranu.
Polana nepomohla. Perun a jeho služebnici nepřišli.
Česlav šel s rukama spoutanýma za zády a kolem krku měl smyčku lana, jehož druhý konec držel obrovitý Mongol zvlášť vybraný k hlídání ještě mohutnějšího zajatce.
Mongolové spěchali. Zajatkyně, i když nebyly svázané jako Česlav, koním sotva stačily. Ty, které se opožďovaly, poháněli vojáci surovými ranami.
Dželal spěchal, aby utekl čtyřem bílým džinům.
Pravda, nebyl si jist, jestli to má smysl. Pro džiny prý není vzdálenost žádnou překážkou. Ale co když tihle jsou jiní?
Mladý velitel měl ve všem podivuhodné štěstí.
Dželal plán přepadení sice pečlivě promyslel, přesto však neočekával tak snadný a hladký průběh. Oddíl neztratil jediného člověka.
K první osadě dorazili Mongolové pozdě večer. Červánky ještě nepohasly, ale byla už dostatečná tma, takže z druhé osady nemohl nikdo nic pozorovat.
Většina obyvatel už spala a ti, kdo byli ještě vzhůru, nestačili ani pomyslet na odpor.
Skoro všichni byli pobiti v postelích. Pozdě v noci se vypořádal s druhou osadou. A k ránu přišla na řadu třetí.
Dželal byl na svůj nápad s nočním přepadením hrdý.
Měl asi stovku mladých a silných vojáků. Chalupy byly rozmetány za chvilku. Bylo by samozřejmě jednodušší je zapálit, ale i tady projevil Dželal moudrost. Požár by byl jistě zpozorován a bylo by po překvapeni. Boj by znamenal nevyhnutelné ztráty.