Aspoň kdybych ho dovedl do kureně, myslel si Dželal. Tam ať už se stará nojon.
Na zastávkách stavěli pro Reniho stan. Dželal spal na holé zemi, o vojácích a zajatcích ani nemluvě. Vedle stanu však vždy stála stráž.
Dželal přikázal, aby džina hlídali ne proto, že by mu tím chtěl zabránit v útěku, ale aby mu Subétej-nojon nemohl vyčíst, že něco zanedbal, kdyby k němu přece jen došlo.
Každé ráno se probouzel s obavami a vždy si ulehčeni oddechl, když viděl, že zajatec je na svém místě.
Snad by se Renimu podařilo utéci, kdyby využil pověrčivosti Mongolů, jeho to však ani nenapadlo. Kromě toho ho zde držela naděje na záchranu Lady a Česlava. Na ostatní ani nemyslel — zachránit všechny bylo zřetelně nemožné.
Dželal se sice bál, že ho budou čtyři bílí džinové stíhat, ale Reni věděl dobře, že jim cizinci sotva pomohou a že tedy může spoléhat jen na sebe a na Česlava.
Oba byli velice silní a síla jim mohla být na prospěch. Zatím se však nenaskytla ani ta nejmenší příležitost, jejich stráže byly příliš početné a ostražité. Snad až dorazí na místo.
Reni netrpělivě očekával konec cesty a snažil se ji celou vrýt do paměti. Step byla sice jednotvárná, ale občas se tu vyskytla nějaká rokle, osamělý strom či skupina keřů.
Velice mu vadilo, že se nemohl poradit s Česlavem. I když byla jeho zásoba ruských slov malá, byl přesvědčen, že by se s Ladiným otcem dokázal domluvit.
Osud děvčete Renimu dělal veliké starosti. Lada byla v houfu zajatkyň, s nimiž zacházeli špatně a jimž nedávali skoro nic k jídlu.
Několikrát chtěl Reni už už požádat posunky Dželala, aby Ladu oddělil od ostatních a připojil k němu, ale pokaždé se jeho střízlivý rozum postavil proti tomu šílenému záměru. To by mohlo všechno zničit. Jediná naděje na záchranu byla v pověrečném strachu vojáků i Dželala před ním. Pokud ho považují za jednoho z cizinců, mohl Reni doufat, ale kdyby se stal obyčejným zajatcem, byl by naprosto bezmocný.
A tak zarytě mlčel a přijímal všechny projevy úcty jako samozřejmost.
Cesta do otroctví
Počasí bylo zajatcům nakloněno. Ani jednou nezapršelo a země byla suchá a vyhřátá. Jestliže pro Mongoly ve vatovaných chalátech a čapanech by bylo jakžtakž snesitelné spát na holé zemi, pak pro dívky v tenkých šatech z plátna domácí výroby by to znamenalo jisté nachlazení. A nemoc znamenala smrt — vojáci by s nemocnou zajatkyní, která se stala přítěží, nedělali žádné okolky.
Hnali je do otroctví a otroci přece nejsou lidé.
I když slunce příjemně hřálo a noci byly teplé, mnohé se sotva vlekly, protože své sily už vyčerpaly. Hoře nad ztrátou blízkých, zoufalství, hlad, rány kamčou, rychlost pochodu — to vše se nemohlo neprojevit. Dvě dívky už zůstaly vzadu jako potrava pro vrány.
Dželal pochopil, že musí postupovat pomaleji, nechce-li ztratit i ostatní a rozkázal přejít z klusu do kroku. Bílých džinů už se teď snad tolik bát nemuseli.
Třetího dne večer dorazil oddíl k řece. Byla široká, klidná a patrně hluboká.
Reni nikdy takovou řeku neviděl. V zemi Moorově byly jen úzké bystřiny, přes které se chodilo po mostech. Tady se ale most postavit nedá.
Reni zvědavě čekal, co se bude dít. Bylo jasné, že se Mongolové musí dostat na druhý břeh. Jak to asi udělají?
Dželal se zřejmě odchýlil od přímé cesty a musel teď vést své vojáky dál podél břehu.
Šli až do večera a teprve po setmění zastavili, aby přenocovali.
Jako obvykle postavili pro Reniho stan a on ulehl na prostřený koberec.
Nemohl však usnout. Pomyšlení na to, že mezi nim a lesem s Polanou bude řeka, mu nedala spát. Ta překážka mu připadala nepřekonatelná.
Neměl by se pokusit o útěk teď?
Vstal a přistoupil ke vchodů zakrytému závěsem. Úzkou štěrbinou viděl mongolského strážného. Voják nespal. Věděl, že kdyby usnul, dal by mu Dželal přelomit hřbet, a proto se neodvážil ani usednout.
Kolem spali ve skupinách ostatní vojáci.
Reni pochopil, že by se mu útěk nemohl zdařit, a tak se rozhodl dále čekat.
Znovu ulehl a usnul, ani nevěděl jak.
Sotva vyšlo slunce, oddíl se vydal dále. Před odchodem Dželal, stejně jako v předchozích dnech, navštívil džina, aby s ním sdílel ranní dostarchan. Jedli mlčky — Reni proto, že neznal jazyk, a Dželal proto, že myslel, že s ním džin nechce mluvit.
Ostatním zajatcům nedali nic — trochu jídla jim dávali jen večer.
Šli nepříliš daleko. Na opačném břehu se objevil les.
Tady překročil oddíl řeku poprvé. Odtud bylo už do kureně blízko a Dželal znal cestu.
Mongolové neměli ani loďky, ani vory. Takovéhle řeky, jejichž šíře nepřesahovala čtyři sta kroků, obvykle překonávali v sedlech. Stejně postupovali i tentokrát.
Na zajatkyně se při tom neohlíželi. Ať si plavou, jak umějí.
Dívky však vůbec neuměly plavat. Nedaleko jejich osad sice tekla řeka, ale byla tak mělká, že se dala přejít se suchými koleny.
Nahnali je k vodě jako dobytčata. A nebýt Česlava, nejspíš by se okamžitě utopily a unikly tak svému otrockému osudu. Ten se náhodou octl vedle Dželala a vysvětlil mu, jak se věcí mají.
Dželal se podivil — neviděl ještě člověka, který by neuměl plavat. Nechtěl však zbytečně ztratit ani jedinou zajatkyni, vždyť se daly výhodně prodat. A tak rozkázal svým vojákům, aby se o dívky postarali.
Vojáci dívkám jednoduše přikázali, aby se chytily za hřívy koní, a bez rozmyšlení zamířili do řeky.
Dívky měly dlouhé šaty a ani jednu nenapadlo, aby si je sundala a neudělaly by to ostatně, ani kdyby si byly nebezpečí plně vědomy.
Tak se jich šest utopilo v řece a pět jich zemřelo zalknutím až na protějším břehu. Ostatní se podařilo zachránit. Lada neutonula jen díky své fyzické síle.
Dželal ztratil dalších jedenáct lidí a zuřil. Ale největší nepříjemnost ho teprve čekala.
A zavinil si ji sám.
Zajatkyně přepravili nejdřív. Ostatní zatím čekali na břehu. Dželal si už přesně nepamatoval první přepravu a chtěl tedy tok nejprve prozkoumat, protože měl mnoho nákladních, těžce naložených koní.
Smrt zajatkyň mu nikdo vyčítat nebude, ale pro smrt vojáka nebo nákladního koně by se nojon strašně zlobil. Velitel smí ztrácet lidi jen v bitvě. A koně také. Ztráty při klidné přepravě jsou neodpustitelné.
Dželal pozorně sledoval přepravu první skupiny. Proud byl sice klidný, ale velice rychlý. Koně to zaneslo dosti daleko dolů, asi pět set kroků od místa, kde do vody vstoupili. Budou tedy muset vystoupit proti proudu, protože nákladní koně by to zaneslo ještě níž.
Rozhodnutí bylo naprosto správné. Dželal však udělal chybu, že přikázal, aby s sebou vzali i posledního zajatce, tedy Česlava.
Nevěděl, že obrovitý Rus je znamenitým plavcem. Kdyby to věděl, ponechal by Česlava u sebe.
A Česlav už dávno pochopil, že v zajetí nešťastným dívkám nijak nepomůže, a chtěl tedy stůj co stůj utéci. Chápal, že jediná naděje na jejich záchranu je v tom, když přivede pomoc a budou Mongoly pronásledovat. Na břehu řeky musí být osady, kde se najde dost ochotných lidi.
Řeka mu dávala možná poslední nadějí na útěk.
Dželalův rozkaz, aby ho přepravili spolu s nákladními koňmi, prokázal Česlavovi velkou službu.