Rozvázali mu ruce a ponechali jen lano kolem krku. Přepravit se měl se svým osobním strážcem, který ho po celou tu dobu hlídal.
Ale co mohlo znamenat sebepevnější lano z koňských žíní pro mohutné a teď zase volné ruce Česlava.
Nezul si ani boty. To by mohlo vzbudit podezření. Nikdo nesmi tušit, že je zkušeným plavcem.
A když skupina vojáků s nákladními koňmi na opratích sestoupila k řece, Česlav se zdržel, za což si vysloužil ránu kamčou. Svého cíle však dosáhl. Vešil do vody jako poslední a v důsledku toho pluli vlevo, docela na kraji.
Strážce byl těžký a jeho kůň plaval namáhavě. Česlav se držel jednou rukou za hřívu a plaval podle příkazu vedle. Co se pak stalo, bylo pro všechny zcela nečekané.
Byli uprostřed řeky.
Česlav se zhluboka nadechl a ponořil se. Jediným hmatem přetrhl lano a plaval pod vodou proti proudu.
Strážce jeho útěk hned nezpozoroval, a když pochopil, bylo už pozdě.
Česlav se vynořil asi třicet kroků od koně, který ho samozřejmě pronásledovat nemohl. Proud ho naopak snášel stále níže. Mongol se chopil luku, ale jen tak tak, že pří tom nespadl do vody. Protože si byl vědom, že mu to jen tak neprojde, shodil ze sebe čepan a plaval za uprchlíkem.
Ani na břehu hned nepochopili, co se děje. Ti, kteří už byli na protější straně a mohli Česlavovi nadběhnout, na tu dálku nic neviděli a Dželalovy výkřiky k nim nedoléhaly. A ti, kteří byli s ním, nemohli nic dělat. Několik jezdců sice vyrazilo po břehu proti proudu, aby se výše vrhli do řeky, ale brzo pochopili marnost svého pokusu.
Česlav se mohutnými vzmachy svých silných paži rychle blížil k protějšímu břehu, kde se mohl skrýt v hustém lesním křoví. Šípy ho nemohly na tu vzdálenost zasáhnout.
Avšak stejně mocně za ním plaval jeho mongolský strážce. Věděl, že jedině toto pronásledování před očima všech ostatních ho může zachránit. Strach před Dželalovým hněvem mu zdvojnásoboval síly.
Břehu dosáhli téměř současně.
Česlav vylezl z vody a otočil se. Teprve teď zpozoroval svého pronásledovatele.
Všichni na druhém břehu, kteří bylí skoro naproti tomuto místu, byli svědky velkolepého souboje, snad prvního v dějinách příštího staletého nepřátelství dvou národů.
Mongol byl ozbrojen mečem, Rus byl beze zbraně. Oba byli bohatýři. Avšak Mongol šel do boje jen ze strachu o sebe, zatímco Rus bojoval i za jiné.
To rozhodlo o výsledku.
Česlav nečekal, až bude napaden, ale vrhl se na protivníka první. Podařilo se mu zachytit jeho ruku s mečem a odvrátit ránu. Začalo zápolení, v němž rozhodovala jen síla svalů. Oba byli unaveni soubojem, s proudem, ale Mongol více. Musel Česlava dohánět a také se mu to téměř podařilo, ale stálo ho to víc sil než Česlava.
Meč mu vypadl z ruky.
Teď byl boj rovnocenný. A skončil velice brzo. Diváci viděli, jak Česlav chytil protivníka za pás a zvedl ho do výše.
Dželal vykřikl vztekem. Vojáci vpadli do jeho výkřiku a nad řekou se neslo táhlé vyti. Všichni pochopili, že se boj chýlí ke konci.
Několik okamžiků stál Česlav nehybně, jako by nabíral sil. Pak se rozmáchl nepřítelem, jako by to byl kus dřeva, a mrštil jím do řeky.
Mongol zmizel pod vodou a už nevyplaval.
Těžký boj ho připravil o zbytky sil.
Česlav chvíli stál a čekal, jestli se protivník ještě nevynoří. Pak zvedl meč a skryl se v houšti. To vše trvalo nanejvýš deset minut.
Reni nadšeně sledoval všechny zvraty toho odvážného útěku. Byl by raději po Česlavově boku, neuměl však plavat. Ostatně, i kdyby uměl, stejně by tu asi zůstal. Lada byla stále v zajetí a on myslel, že jedině on ji teď může zachránit.
Dželal si vylil vztek na nejblíže stojících vojácích a zbil je kamčou. Viděl džinovu radost a s chuti by ho za to zmrskal. Neodvážil se toho však.
Rozzlobený a zamračený přikázal ostatním, aby se připravili.
Ztratil čtrnáct zajatců a jednoho vojáka, toho nejsilnějšího, kterého nojon osobně znal. Za to ho Subétej nepochválí.
Tím spíše, že to je jedině jeho vina.
Jen aby neztratil ještě džina! Co když si usmyslí, že bude Česlava následovat?
Dželal potichu, aby džin neslyšel, vydal instrukce. A tak byl Reni nenápadně obklopen ze všech stran Mongoly a jeho kůň plaval uzavřen mezi ostatními.
Ale Reni na útěk ani nepomyslel. Přeprava na hřbetě koně ho zaujala svou novostí a docela se mu zalíbila, i když voda nepříjemně studila.
Česlavúv útěk a to, že zabil jednoho vojáka, ztížilo osud zajatkyň. I když zřetelně nemohly utéci, dal je Dželal k sobě navzájem přivázat.
Šlo se jim teď daleko hůř. Musely se prodírat hustým křovím, kterým byl les celý porostlý. Brzo se ruce a nohy dívek pokryly krví a šaty se jim roztrhaly.
Reni jel vpředu vedle Dželala a nic z toho neviděl. Jistě by to nevydržel a přišel by Ladě na pomoc. Kdo ví, jak by to dopadlo.
Příštího dne se objevila jiná řeka. Byla tak široká, že ji Reni zprvu považoval za moře. Tu už nebylo možno přeplavat na koních.
Nebylo to však ani nutné. Na jejím břehu stály nespočetné stany obklopené kruhovou hradbou vozů a vozíků.
Byl to kureň Subéteje-nojona.
Súbétej-nojon už na Dželalův návrat netrpělivě a toužebně čekal.
Rudý muž byl to jediné, co mohl ze svého průzkumu přivézt a zmírnit tak aspoň trochu Čingischánovu nespokojenost.
Každý další den Dželalovy nepřítomnosti zhoršoval osud, který mu nojon chystal v případě, že by se vrátil s prázdnýma rukama.
Nit, na které visel Dželalův život, byla stále tenčí.
Dželal se bál, že ztráta velkého množství zajatců a jednoho vojáka vyvolá nojonův hněv. Ale co znamenaly tyhle ztráty ve srovnáni s tím nejdůležitějším — s úspěšným splněním hlavního úkolu.
A tak přijetí, kterého se Dželalovi od Subéteje-nojona dostalo, překonalo jeho nejsmělejší sny.
Nojon byl nadšen.
„Jsem spokojen,“ řekl Dželalovi. „Zasloužíš si vysokou odměnu. To řeknu vládci světa.“
Na podrobnosti pochodu a na ztráty se nojon ani nezeptal.
„Ukaž mi svého džina,“ řekl na závěr.
Dželal s úklonou odhrnul závěs stanu.
Reni stál v pevném kruhu vojáků, kteří na něho zírali s otevřenýma očima. Takového divného tvora ještě nikdo z nich neviděl.
Před Subétejem se kruh diváků rozestoupil.
Tochučar-Rašid se zachvěl překvapením.
Ten člověk se podivuhodně podobal obyvatelům zničené Atlantidy, jak je popsali starověcí autoři. Jeho tvář orámovaná dlouhými černými vlasy připomínala helénské sochy. Do pasu nahé tělo hrálo měděnou barvou. Výška a mohutná postava byla také v souladu s pověstmi.
Kde se tu mohl vzít Atlanťan? Tenhle starověký národ, který vládl kdysi takřka celému světu, už dávno zmizel z tváře země.
Přesto měl Tochučar-Rašid dojem, že má před sebou skutečného Atlanťana, ať už bylo jeho objeveni zde jakkoli nepravděpodobné.
Subétej-nojon o žádné Atlantidě neuvažoval. Bylo mu v podstatě lhostejné, koho má před sebou. Viděl jen neobvyklého tvora, který určitě Čingischána zaujme, ať je to džin nebo ne. Hlavně že vládce bude Subétejovi vděčný.
Nojon se obrátil k Renimu s květnatou a zdvořilou frází, na Východě obvyklou.
Reni mlčel. Dovtípil se, že má před sebou nejvyššího velitele, ale jednak mu nerozuměl, a kromě toho si již ověřil, že mlčení je pro něho nejvýhodnější.