„Džin s námi nechce mluvit,“ řekl Dželal. „Mlčel celou cestu. Až dnes řekl několik slov jedné zajatkyni.“ Dželal měl na mysli několik slov, kterými se Renimu podařilo při vjezdu do tábora uklidnit Ladu o osudu otce, kterého nikde neviděla. „A přitom náš jazyk zná.“
„To se mi nezdá,“ řekl Tochučar-Rašid. „Mlčí proto, že nerozumí. A ta dívka mluví naším jazykem?“
„Ne, velký posle. Džin s ní mluvil její řečí.“
„Jejich jazyku tedy rozumí. Promluvíme si s ním v Chorezmu, tam se určitě najde tlumočník.“
„Dobře,“ rozhodl nojon. „Odveďte ho do Gemjabekova stanu. Je prázdný. A hoďte mu tam i to děvče. Krmte ho dobře.“
A jako by ztratil veškerý zájem, Subétej se obrátil k Renimu zády a odešel do svého stanu.
„Má nějaké jméno?“ zeptal se ulema.
„Ano, veliký posle,“ odpověděl Dželal. „Džin se jmenuje Reni a ta jeho dívka Lada.“
Reniho odvedli do Gemjabekova stanu a za ním tam vstrčili i Ladu.
S Renim zacházeli spíše jako s hostem než jako se zajatcem.
Noc v zajetí
Reni chápal, že tady zůstanou jen dočasně a že dříve či později pojedou ještě někam dál. Najít zpáteční cestu bude den ze dne těžší. Mongolové se zřejmě přepraví i přes tuto druhou, mnohem širší řeku. U břehu byly připraveny dva velké vory.
Jak by se přes tuhle překážku na zpáteční cestě dostal?
Už nemůže čekat a musí bez meškání utéci.
Do stanu vešli nojonovi sluhové a přinesli večeři. Reni si jich ani nevšiml.
Sluhové prostřeli dostarchán, postavili na něj mísy a džbán. Pak se spěšně vzdálili. Zřejmě se v džinově blízkosti necítili dobře.
Reni měl hlad, ale jídla se ani nedotkl. Lada vyčerpáním usnula a on ji nechtěl budit. Čekal tedy s jídlem, až se ona probudí.
O osudu, který jeho i Ladu v zajetí očekával, si Reni nedělal nejmenší iluze. Ze zajatců se obvykle stávají otroci. To znal Reni už od dětství. Sám se sice narodil v zemi Moorově a nebyl tedy zajatcem, ale koneckonců otrok jako otrok.
Už už cítil na čele znovu otrockou obruč, už si představoval, jak je zase docela bezprávným tvorem a ještě ke všemu v cizí zemi. Ne, to nemůže připustit.
Žádný plán útěku Reni dosud neměl. Kdyby byl sám, bylo by všechno mnohem snadnější. Mohl by se probit násilím a ukrýt se v noční tmě. Vojáci se ho bojí a sotva by se ho odvážili pronásledovat. A i kdyby, mohl spoléhat na svou rychlost. Než by odvázali a osedlali koně, byl by už kdovíkde.
Ale Lada nedokáže běžet jako on.
Zbývalo jen jedno. Počkat až bude k ránu tma největší a vyplížit se za vozovou hradbu. Možná že si jich hned nevšimnou.
Potřebuje však zbraň. Bez boje se podruhé nevzdá. Buďto se i s Ladou probijou, nebo společně zemřou. Lada se nesmí stát otrokyní.
Reni si byl vědom, že jeho domnělá kouzelná síla, která existovala jen v představách jeho věznitelů, nebude mít dlouhé trvání. Musí tedy s útěkem spěchat, dokud se ho bojí.
Reni se zvedl a přistoupil ke vchodu do stanu.
Nebyl střežen. Před stanem nikdo nebyl. Subétej-nojon považoval útěk z dobře hlídaného tábora za nemožný.
Byla hvězdnatá noc. Ticho jen zřídka porušovaly táhlé výkřiky strážných. Na několika místech doutnaly ohně, u nichž spali ve skupinkách vojáci. Ti, kteří oheň udržovali, podřimovali vsedě.
Reni si pomyslel, že bude muset počkat, až všichni usnou a všechny ohně pohasnou. To se dalo předpokládat až někdy k ránu.
Reni šel pomalu po kureni a ve tmě se rozhlížel, neleží-li někde odložená zbraň. Bylo mu lhostejné, jestli ho někdo uvidí.
Vojáci spali oblečeni a zbraně měli u sebe. Během taženi musí mít každý zbraň pohotově.
Reni však potřeboval meč za každou cenu.
Najednou uviděl vojáka, který spal stranou ostatních. Mongol ležel na zádech, s rozhozenýma rukama, a hlasitě chrápal. Toulec na šípy měl pod hlavou, luk na prsou. Meč však ležel trochu stranou jeho těla.
Reni se rozhlédl. Zdálo se, že ho nikdo nepozoruje. Pomalu a opatrně vytáhl zakřivené ostří z pochvy. Mongol se nepohnul.
Hotovo! Teď je ozbrojen a v jeho ruce bude tenhle meč strašlivou zbraní. Draze zaplatí ten, kdo by se je pokusil zadržet.
Reni se vrátil do svého stanu. Už jen vyčkat na příhodný okamžik, probudit Ladu a může začít jednat!
Reniho zachvátil podivný pocit klidu. Věděl, že naděje na úspěch je nepatrná. Vojáků je mnoho a on je sám. Ale věděl, že se o to musí pokusit. Lepši smrt než otroctví!
O souhlasu Lady nepochyboval. Bude ho jistě ráda následovat.
Reni ulehl. Musí si odpočinout a nabrat sil. Ležel nehnutě. Věděl, že nesmí spát, ale nebál se, že by usnul.
Podaří-li se jim útěk, zbývala jim jen jediná cesta — na Polanu k cizincům. Situace se změnila a Lada nemá kam jít. Teď ji cizinci jistě neodmítnou vzít s sebou. Natolik Reni své přátele už znal.
Jen jestli tam ještě jsou?
Když se ráno vrátili do osady a našli tam jen rozvaliny a mrtvoly, mohli se cizinci rozhodnout k okamžitému odchodu. Nemohli přece vědět, co se stalo s těmi, které mezi mrtvými nenašli. Budou ještě čekat, když ztratili přístřeší i jídlo?
Ale tahle myšlenka Reniho dlouho netrápila. Pomyslel si, že to není tak důležité. Hlavní je najit Polanu a komoru. Jestliže jeho přátelé už odešli do budoucnosti, pak je bude s Ladou následovat stejně jako to udělal v zemi Moorově. Teď už by neopakoval stejnou chybu a zůstal by s Ladou prostě stát mezi lůžky, aby nemohlo dojít k neštěstí.
Času má tedy dost.
Reni netušil, že se v tom mýlí. Stroj cizinců se nemohl dvakrát zastavit z téhož havarijního důvodu. Samočinně se regulující automaty již tuto možnost vyloučily. Jakmile bude stroj uveden v chod, nebude možno dveře zvenčí otevřít.
To Reni nemohl vědět. Naštěstí však neměl v úmyslu se zde zdržovat.
Čas od času vstával a díval se ven. Ohně ještě neuhasly a předjitřní tma nezačala houstnout. Bylo tedy ještě brzo. Znovu si lehl.
Když tak ležel, unaven svými úvahami, došlo k tomu, na co byl už dávno připraven, ale nedoufal, že k tomu dojde tak brzo a včas.
Ucítil prudký náraz a celé jeho tělo zachvátila křeč. Záda se mu ohnula, jako by stažena silným pérem, kolena se sama od sebe vymrštila až k bradě a ruce se ohnuly, až měl dojem, že mu loketní klouby prasknou. Projela jím pronikavá bolest.
To trvalo jen okamžik. Bolest zmizela stejně rychle jako přišla, péro se uvolnilo, tělo se narovnalo a Reni pocítil blažený klid a jakousi neobyčejnou lehkost. Jako by z něho najednou spadla nepříjemná tíže, která až dosud doléhala na jeho tělo.
Šťastně se rozesmál. Konečně! A právě když to nejvíc potřebuje.
Teď je volný. Už se nemusí obávat mečů, ani šípů, ani silných paží strážných. Je nezranitelný a nikdo ho nedokáže zadržet. Může odejít zcela veřejně, kdykoli se mu zachce.
Reni dobře věděl, co se s ním stalo. Cizinci ho na ten nevyhnutelný okamžik připravili a seznámili ho s příznaky, které provázejí počátek tělesné prostupnosti.
Nepostřehnutelný proces látkových změn v jeho těle byl u konce.
Teď byl jako Den i jako samotní cizinci.
V radostném rozčilení Reni vyskočil.