Jeho pohled padl na meč ležící mu u nohou, jehož ostři se ve tmě sotva postřehnutelně lesklo.
Reni meč zvedl a pomalu napřáhl ruku.
Teprve v posledním okamžiku, když už nebylo možno úder zastavit, mu blesklo hlavou, že se třeba mýlí a usekne si ruku. Pohyb byl však tak bleskový, že už nestačil ani zahmouřit oči.
Chtěl se přesvědčit a také se přesvědčil.
Blýskavé ostří zasvištělo vzduchem a jeho ostrý konec se zasekl do země, když pronikl nohou, kterou Reni neopatrně vysunul kupředu.
Necítil nic. Jeho ruka zůstala nezraněna stejně jako noha.
Reni se rozesmál.
A teď pryč odtud! Už nemělo smysl vyčkávat.
Reni se vrhl ke spicl Ladě, ale náhle se zarazil.
Vždyť se přece nic nezměnilo, všechny potíže útěku zůstaly. On je sice volný, ale Lada je na tom pořád stejně.
Vlastně je to horši. Jeho teď nemohou zabít, ale ji ano. Reni ani nechtěl pomyslet na to, že by Lada mohla zemřít a on zůstal naživu.
Najednou mu však bleskl hlavou nápad. Lada prostě uteče okamžitě a on zůstane, aby zabránil jejímu pronásledování. Pak odejde i on a nikdo se ho neodváží zadržet.
Setkají se na břehu řeky, kde se přepravovali, a půjdou spolu hledat Polanu.
Ale co když se za Ladou přece jen rozjedou? Ne, to neudělají. Jsou příliš pověrčiví a Reni je pořádně vystraší.
Vzpomněl si na Denovo vyprávění.
Reni se opatrně dotkl ramene spící Lady. Škoda že ji musí probudit, čekat však už nemohou.
Lada okamžitě otevřela oči. Neviděl to, ale vycítil. Její ruce něžně objaly jeho šíji.
„Reni,“ zašeptala.
Zachvěl se myšlenkou, která ho náhle napadla, a mírné odstrčil její ruce, i když by ji byl s chutí k sobě přitiskl.
Znal jen málo slov. Bude mu Lada rozumět? Potmě si nemohl pomáhat gesty.
„Hned,“ řekl. „Jdi se mnou!“
„Kam?“
Reni nevěděl, jak se řekne utéci.
„Tam,“ k „Řeka. Česlav. Tam, hned!“
Lada zřejmě pochopila, co chce říci, a vstala.
„Už jdu, Reni,“ řekla.
Ulehčené si oddechl.
Má vzít s sebou meč? Reni si uvědomil, že je to zbytečné. Jestli se to nepodaří, pak jim žádný meč nepomůže.
Oheň proti vchodu do stanu stále ještě hořel. Při jeho slabém světle ukázal Reni Ladě na mísy s jídlem. Ať se na cestu posilní. Sám nemohl vzrušením jíst.
Jedna věc je věřit Denovu vyprávění, ale něco jiného je sám se k tak riskantnímu kroku odhodlat. Před chvílí se bez váhání ťal mečem do ruky, ale teď nějak ztratil jistotu.
Vyšli ze stanu. Noční tma zhoustla ještě víc, jako tomu bývá obvykle před svítáním. Většina ohňů už zhasla. Zdálo se, že v táboře všechno spí, ale Reni věděl, že stráže jsou vzhůru.
Bez překážek došli až k vozům.
Za vozovou hradbou hořel oheň a u něho seděli dva vojáci. Docela blízko se tyčila silueta jezdce.
Reni sem přišel úmyslně. Potřeboval svědky Ladina útěku. Nepozorovaně stejně uniknout nemohla. Jednat veřejně, před očima stráží, v tom byla podstata jeho plánu.
Reni spoléhal na to, že nažene vojákům hrůzu.
Ještě než Ladu vzbudil, shodil ze sebe Reni veškerý oděv a zůstal jen v úzké bederní zástěrce, kterou nikdy neodkládal.
Jakmile vystoupili z kruhu povozů, stráž je zpozorovala. Oba vojáci vyskočili. Jezdec, který byl velitelem stráží, napřáhl kopí. Tři proti jedinému neozbrojenému Renimu.
„Tam!“ Reni napřáhl ruku směrem, odkud přišel Dželalův oddíl. „Tam. Řeka!“
Lada zaváhala ze strachu před třemi ozbrojenými muži.
„Tam. Rychle!“
Jeho hlas zazněl s takovou velitelskou silou, že se Lada podřídila. Věřila Renimu, že si dokáže poradit i se třemi muži a že ji pak dohoní. Dala se tedy do běhu.
Velitel stráží obrátil koně.
Nebylo možno čekat.
Reni rychle přistoupil k ohni a bosýma nohama vstoupil doprostřed. Snop jisker vyletěl vzhůru.
Necítil nic než příjemné teplo — žádné pálení, žádnou bolest. Den mluvil pravdu!
Bronzově rudá postava džina stála vprostřed plamenů.
Reni neviděl, co stráže dělají, ale byl si jíst účinkem této podívané.
Když zpozoroval, že mu zástěrka na bedrech začíná doutnat, vyšel z ohně.
Oba vojáci leželi na zemi tváří dolů. V délce bylo nejasně vidět zběsile prchajícího koně. Velitel stráží neuháněl za Ladou, ale směrem zcela opačným.
Útěk
Česlav dosáhl břehu Volhy dřív než Dželalův oddíl. Nemohl tušit, že ho Mongolové nebudou pronásledovat a tak běžel ze všech sil. Oddíl se prodíral lesem jen pomalu, protože, zajatkyně byly zcela vyčerpány.
Dželal dal v obvyklou dobu zastavit, aby přenocovali, ale Česlav šel celou noc.
K ránu uviděl mongolský kureň. Česlav se přitiskl k zemi, aby nebyl spatřen, spočítal vozy a pochopil, že je zde nejméně pět set vojáků. To bylo mnoho. O tom, že oddíl míří právě sem, nebylo pochyb. K osvobozeni zajatkyň a Reniho musil tedy shromáždit nejméně stejný počet mužů.
Zachvátilo ho zoufalství. Na takový počet vojáků nebylo ani pomyšlení.
Avšak energická povaha nedovolovala Česlavovi, aby se vzdal pokusu zachránit alespoň dceru. Vyhnul se táboru a zamířil na sever.
Česlav nevěděl, jsou-li tu nějaké osady. Podle všeho by tu měly být, ale kde? Co když bude muset jit třeba několik dní?
Avšak po třech hodinách chůze uviděl Česlav v dáli velikou osadu. Čím blíže přicházel, tím známější mu připadala. Ano, tady byl, když se vracel z poloveckého zajetí.
Uviděli ho. V této neklidné době se lidé obávali všech neznámých. K Česlavovi zamířilo pět jezdců.
Byli ozbrojeni a měli zřejmě v úmyslu ho zajmout, což Česlavovi vcelku vyhovovalo.
Zůstal tedy stát.
Jezdci ho obklíčili. Všichni byli mladí a vyzbrojeni od hlavy až k patě. „Kam jdeš?“ zeptal se jeden. „K vám,“ odpověděl Česlav. „Kdo tě vyslal?“
„Nikdo. Jdu k vám pro pomoc.“
„Proti komu?“
„Proti Čagonizovým vojákům.“
„Jdeš od jejich ležení,“ řekl nevlídně ten, který byl patrná velitelem.
Takhle je to tedy! Ti lidé vědí o blízkém sousedství Mongolů a myslí si, že přichází od nich. Mají ho za zrádce, který slouží nepříteli.
Všechna krev se Česlavovi nahrnula do obličeje. Ovládl však svůj hněv. Ti lidé byli v právu.
„Dej sem meč!“
Česlav podal svou kořist.
„Ten není náš,“ řekl tentýž jinoch, „jak jsi k němu přišel?“
A Česlav, ač velice spěchal, musel podrobně vyprávět celý svůj příběh.
Vyprávění na ně udělalo dojem. Mladí vojáci viděli, jakého bohatýra mají před sebou. A uvěřili.
Nabídli Česlavovi, aby usedl za některého z nich na hřbet koně. On však odmítclass="underline"
„To nestojí za to. Je to pár kroků.“
Šel tedy vedle koní.
V osadě se k němu přihlásil jakýsi muž jménem Světozar, který s nim byl v poloveckém zajetí a spolu s ním také utekl.
Česlav se dozvěděl, že už rok žije celá osada, stejně jako i sousední, v neustálém očekávání nájezdu. Že nedaleko jsou Čagonizovi vojáci, to zde věděli od prvního okamžiku, ale sem vojáci z nějakého důvodu nepřišli. Po celý rok zdejší obyvatelé nepustili zbraně z rukou.