Zpráva, kterou přinesl Česlav, všechny znepokojila. Vyplývalo z ní, že Mongolové začali přepadat a vraždit. Brzy může přijít na řadu i jejich osada.
Několik mužů se okamžitě rozjelo varovat obyvatele sousedních vesnic.
Česlav však nemyslel na obranu, ale chtěl sám Mongoly napadnout.
V osadě bylo přes sto bojeschopných mužů. To bylo málo, aby mohli přepadnout kureň, ale dost k uskutečnění plánu, který Česlava napadl.
S jeho plánem všichni souhlasili. Tihle lidé byli vždy připraveni pomoci svým bližním. Tím spíše, že šlo o osvobozeni dvaceti ruských dívek z otroctví.
O Renim se Česlav ani nezmínil. Třeba by mu nevěřili a začali pochybovat o pravdivosti celého jeho vyprávění.
Nelidské vyvraždění mírumilovných obyvatel tří osad se všech hluboce dotklo. Už večer měl Česlav k dispozici sto šedesát dobře vyzbrojených mužů. Kdyby byl dostatek zbraní, mohlo jich být i víc.
Česlavův plán byl jednoduchý. Od Dželala, který se cestou nudil a občas se se svým zajatcem vybavoval, věděl, že se oddíl chystá překročit Volhu. Od zdejších zvědů, kteří se ke kureni několikrát přiblížili, se dozvěděl, že Mongolové mají jen dva poměrně malé vory. Přeplavat na tomto místě Volhu na koních bylo nemyslitelné.
Na druhém břehu proti kureni rostl les, který sahal až k vodě. Subétej-nojon jakožto zkušený vojevůdce vybral místo pro tábor podle představ východních národů o vojenském umění. V případě, že by byli přepadeni, budou jeho vojáci vědět, že nemají kam ustoupit. Budou se bít na život a na smrt.
Česlav měl v úmyslu přeplavat nepozorovaně řeku a počíhat si na Mongoly na druhé straně. Mongolové budou zničeni po částech. Šířka Volhy a les dávaly tomuto plánu naději na úspěch. Na tu dálku nebude nic vidět ani slyšet Česlav vybral dvanáct mužů, kteří se měli převléci do šatů těch, kteří připlují první, a pak představovat mongolské jezdce hlídkující na břehu. Posádky voru nemohou zpozorovat podvod dřív, než vystoupí na břeh, a pak už bude pozdě.
Největší obtíž spočívala v tom, že se vory musely pokaždé vrátit na druhý břeh. jejich veslaři tedy nesměli mít o ničem ani tušení. Mohou tedy začít jednat teprve, až se vory dostatečně vzdálí. Česlav při tom spoléhal na les, v jehož stínu se leccos skryje.
Plán byl do nejmenších podrobností prohovořen a už v noci se mohl Česlavův oddíl přepravit přes Volhu. Zdejší obyvatelé se živili rybolovem a měli dostatek lodí.
Byla už naprostá tma, když Česlav se svými lidmi dostihl protějšího břehu. Byli níže, než ležel kureň, protože proud bude vory snášet dolů.
Připravovali se na dlouhé a snad i několikadenní čekání, a nikdo neměl nejmenší tušení, že přišli v nejvyšší čas.
Právě toho rána měl odjet Dželal jako posel k Čingischánovi.
Subétej-nojon osobně vybral čtyři zajatkyně jako dárek pro vladaře. Ostatní měl Dželal prodat v Chorezmu a peníze si mohl ponechat.
Aby se Dželal zbytečně nezdržoval, přidělil mu Subétej několik lehkých vozíků a pět jezdců jako doprovod.
Malý oddíl vyrazil hned po východu slunce.
Hlídky rozestavené Česlavem podél břehu okamžitě hlásily, že se děje něco podezřelého. Bystré oči postřehly odplouvající vor i na tak velkou vzdálenost.
Únava ze všech jakoby zázrakem spadla.
Copak už přesun začíná?
Česlava zaráželo, že pluje jen jediný vor. Jestli je to průzkumný oddíl, mohl by celý plán zkrachovat. V tom případě zbývala jediná možnost: zajmout jeho velitele a všemi prostředky ho přinutit, aby prozradil signály, kterými má oznámit, že je cesta volná.
Velice brzy se ukázalo, že zvolili správné místo. Vor přijížděl přímo k nim. Lidé se skryli mezi keři a stromy.
Česlav měl znamenitý zrak. Už když byl vor uprostřed řeky, rozeznal na něm koně, vozíky a šaty děvčat. Nemůže to tedy být průzkum.
Zachvěl se radostí. Mongolové přepravuji zajatkyně jako první!
Subétej-nojon dostal zprávu, že se vor vrátil. Proud byl velice silný a tak jej museli při zpáteční cestě táhnout dost velký kus cesty podél břehu. Dželal a jeho vojáci se vydali na cestu.
„Ještě tři dny a půjdeme za nimi,“ řekl nojon.
Tou dobou byly otrokyně na svobodě a Dželala s jeho vojáky právě zahrabávali v lese.
Nojon poslal všechny ze stanu pryč a ulehl. Všechno se daří. Až se Dželal vrátí, zastihne ho ještě v Chorezmu. Súbétej měl pocit, že čas pracuje pro něho. Čím později přijde vládci na oči, tím líp.
Ze spánku však nic nebylo.
Objevil se znepokojený Džogataj a sdělil mu, že Chori, náčelník stráží zmizel, jeden strážný byl nalezen mrtvý a druhý zešílel.
„Kdo ho zabil?“ zeptal se nojon.
„Nikdo,“ odpověděl Džogataj. „Prostě zemřel. Nemá jediné zranění. A druhý je blázen.“
„A kam se poděl Chori?“
„Stopy koně vedou do stepi. Kůň ujížděl tryskem.“ Džogataj ztišil hlas a zašeptaclass="underline" „Nemá v tom prsty ten džin?“
„Kde vůbec je?“ Súbétej se zvedl na lůžku.
„Myslím, že ve svém stanu.“
„Zjisti to!“
Džogataj se spěšně vzdálil.
Subétej čekal na jeho návrat netrpělivě. Jestli ten rudý muž utekl, pak je nojon ve velice nepříjemné situaci. Znal dobře Čingischánovu nedůvěřivost. Neukáže-li mu džina, ať živého či mrtvého, není ani pomyšlení, že zmírní jeho hněv a získá znovu jeho přízeň.
Kam jen mohl zmizet ten pes Chori. Opustit stanoviště na stráži je horší než utéci z boje. Za to zasluhuje jedině smrt!
Džogataj se vrátil. Spolu s nim vešel do stanu Tochučar-Rašid.
„Tak co?“ zeptal se nojon.
„Džin je ve stanu,“ odpověděl velitel noukerů. „Ale to jeho děvče někam zmizelo. Není nikde k nalezení.“
Ale Lada nojona ani trochu nezajímala. Ulehčeně si oddechl.
„Co si o tom myslíš?“ zeptal se Subétej ulemy. Ještě ne zcela uklidněný zapomněl na zdvořilostní osloveni.
„Nevím, vznešený nojone,“ odpověděl Tochučar-Rašid. „Je to nanejvýš podivné.“
„Dám Chorimu zlámat hřbet,“ řekl Subétej zuřivě. „Jen co se vrátí.“
„Nejdřív se ale od něho musíme dozvědět, co se stalo,“ poznamenal rozvážně ulema. „Chori utekl zřejmě ze strachu. A ze stejného důvodu jeden voják zemřel a druhý se zbláznil. Kdo ví, Jestli není i Chori šílený.“
„Uvidíme! Zavolej sem rudého muže, kterému říkají Reni,“ přikázal nojon Džogatajovi a když ten odešel, dodaclass="underline" „Dželal tvrdil, že tenhle Reni zná náš jazyk, ale nechce mluvit. Já už ho k tomu přinutím.“
Džogataj vešel potřetí.
„Ó, veliký nojone,“ řekl. „Džinovi se neuráčilo mne následovat. Zdá se mi, že chce opustit kureň.“
Subétej vyskočil a vyběhl ze stanu.
Okamžitě pochopil, že věrný nouker nelhal. Obnažená rudá postava džinová se už blížila k vozové hradbě. Vojáci se na něho dívali a nebyli schopni se pohnout z místa.
„Alyb-baryn!“
Subétejův hlas přeskočil do zaječeni.
Vojáci se obrátili. Nojonova ruka ukazovala na džina. Rozkaz se týkal jeho. Několik mužů se na Reniho vrhlo.
To, co se pak dělo, nikdo nechápal. Silné ruce se sápaly na džina, ale on šel klidně dál, aniž by zrychlil krok, aniž by se obrátil. Vojáci padali na zem a sami nechápali proč.
Ani Subétej-nojon nic nechápal, a tak dupal nohama a ječel na celý kureň. Viděl jen, že džin odchází a že ho jeho vojáci nemohou zastavit. Pomyšlení na to, že mu uniká jediná naděje na uchování vládcovy přízně, ho zbavovalo rozvahy. Vrhl se na Reniho sám s vytaseným mečem.