Vojáci se při pohledu na nojonovu zkřivenou tvář a obnažený meč rozprchli.
Subétej pomalu jdoucího Reniho snadno dohnal.
„Stůj, pse!“
Reni se ani neotočil.
Nojon napřáhl meč. Je přece lhostejné, jestli uvidí Čingischán džina živého nebo mrtvého!
Damascénská čepel se mihla jako blesk.
Tochučar-Rašid se rozběhl za nojonem. Nestačil už však zachytit padajícího Subéteje. Pád byl tak prudký, že ostřílený voják Subétej ztratil vědomí.
Vojáci neviděli, jak meč proťal hrdlo rudého džina. Mohli si myslet, že nojon džina minul. Avšak Tochučar-Rašid viděl vše.
Nikdo už se neodvážil Reniho zadržet. Naopak všichni mu rychle ustupovali z cesty.
A zatímco ulema a přiběhnuvší sluhové se snažili přivést Subéteje-nojona k vědomí, Reni prošel mezi vozy a za chvíli se jeho rudá postava rozplynula ve stepním oparu.
Finále
Reni mohl odejít už v noci hned po Ladě. Nebylo nikoho, kdo by ho v kureni zadržel. Zůstal však a dokonce se vrátil do svého stanu.
Chápal, že jeho zdržení způsobí Ladě zbytečné starosti, avšak důvody, které k tomu měl, byly silnější než starost o dívčin klid. V té tmě by se mohli minout a kdo ví, jak by se hledali. Kromě toho Reni předpokládal, že stačí Ladu dostihnout dřív, než dojde k řece.
Reni šel rychle, — přesto do večera Ladu nespatřil. Ani ho to příliš nepřekvapilo, znal její sílu a vytrvalost a věděl, že strach ji jistě nutí k tomu, aby nešla, ale běžela. Uvidí se tedy zítra na břehu řeky, kde došlo k oné nezapomenutelné přepravě.
Lada jistě Reniho pochopila správně a zamířila sem. Kam jinam by také šla. Najít cestu bylo snadné, protože stopy koní Dželalova oddílu byly ještě patrné.
Když se setmělo, uložil se Reni ke spánku na holé zemi.
Byla teplé noc a voněly zde květy, které Reni neznal. Ležel na zádech a díval se na hvězdy. Byly stejné jako v jeho vlasti. Alespoň ty se nezměnily.
Přísně vzato to nebyla pravda. Za jedenáct tisíciletí se vzhled hvězdné oblohy změnil, ale toho si Reni nemohl povšimnout. V jeho době ještě nedovedli spojovat hvězdy v souhvězdí a považovali je za lesklé tečky bez ladu a skladu rozseté po nebi.
Pronásledování se Reni nebál. Ladu zatím u sebe neměl a jemu žádné' nebezpečí nehrozilo. Může klidně spát, ani ve spánku mu nikdo neublíží. A tak tomu bude už napořád. Nemusí se bát žádných nepřátel.
Reni se zachvěl. Náhle si naprosto jasně uvědomil celou pravdu.
Nejde přece jen o nepřátele. I pro přátele zůstane navždy nepochopitelným, strašidelným tvorem.
Vzpomněl si, jak ho v noci Lada objala a on se vylekal, že ho stiskne příliš silně a její ruce mu vniknou do těla.
Takový zážitek, který by si jistě nedokázala rozumem vysvětlit, by v Ladě nutně vyvolal strach, ne-li dokonce odpor.
Na klidný a šťastný život s Ladou tedy nebude už ani pomyšlení!
Kdyby ji vzal s sebou do budoucností, pak by se i ona změnila pobytem v komoře jako on. A pro ni jako pro ženu by to bylo ještě těžší než pro něho. Ostatně bez jejího souhlasu by to udělat nemohl a kdo ví, jestli by ona souhlasila. Tady si časem najde někoho jiného a on půjde prostě svou cestou. Cizinci měli pravdu.
Reni se přitiskl obličejem k zemi a dlouho tak ležel v naprostém zoufalství.
Teprve ranní chlad ho přinutil vstát a vydat se na další cestu.
Teď už nespěchal. Bylo to zbytečné. Už se pevně rozhodl. Bylo to jediné možné řešení, ale jak těžké bylo ho uskutečnit.
Na možnost pronásledování Reni nemyslel a na to, že má hlad, také ne.
Kolem poledne došel k řece.
První, co uviděl, byla mohutná postava Česlavova, který tu na něho čekal.
Česlav se tu neobjevil náhodou. Osvobozené zajatkyně mu pověděly, že Lada i Reni zůstali v mongolském táboře. A dodaly, že Lada byla ubytována ve stanu s Renim, který je tu považován za kouzelníka a k němuž se chovají s úctou.
Česlav viděl na vlastní oči, jak jednal s Renim Dželal a chápal, čím to bylo vyvoláno. Nepochyboval o tom, že tento chlapec, který miluje jeho dceru, udělá vše pro její záchranu. Ale co může dělat? Reni přece neví, že na druhém břehu je na Mongoly přichystána léčka a bude se snažit utéci před začátkem přepravy ještě na tomto břehu.
Česlav tedy udělal to, co mu přikazovaly otcovské obavy o vlastní dceru. Odvedl osvobozené dívky do vesnice a pak se vrátil od západu ke kureni. A v noci se setkal s Ladou.
Okamžitě ji poslal do osady a s ní několik mužů, jejichž přítomnost teď už nejen nebyla nutná, ale mohla být spíše na škodu: Reniho mohli pronásledovat a samotný Česlav se před zraky Mongolů ukryje spíš než tlupa jezdců. Měl v úmyslu odvést i Reniho do vesnice a pak se vrátit k ozbrojenému oddílu na druhém břehu řeky.
Česlav se chtěl na záhubě Čagonizových vojáků podílet osobně. Jedině tak mohl alespoň částečně ukojit svou pomstychtivost.
Čekal na Reniho celou noc.
Konečně se dočkal.
„Čekám už dlouho,“ řekl Česlav, který si neuvědomil, že mu Reni asi nebude rozumět. Reni však pochopil. „Kde je Lada?“ zeptal se.
„V bezpečí,“ odpověděl Česlav udivený, že Reni mluví rusky. „Pojďme!“
Reni zavrtěl hlavou. Nevěděl, co znamená slovo bezpečí, ale pochopil, že Lada tady není. Česlav na něho čekal, to znamená, že se s Ladou musel setkat, a ta pak asi někam odešla. Ostatně, přece nemohl otec nechat svou dceru na místě, kde ji neustále hrozilo pronásledování. Že ji nikdo pronásledovat nebude, to věděl jen Reni. Nebo si to alespoň myslel.
„Nepůjdu s tebou,“ řekl. „Sbohem!“
Česlav nerozuměl slovům, ale gesto bylo naprosto jasné.
Reni s nim nechce jít.
„Kam půjdeš?“
Mluvili různými jazyky, ale přesto si rozuměli. „Jdu ke svým přátelům,“ Reni ukázal rukou k západu, někam tam, kde byl les s Polanou. „Ale vrátíš se?“
„Ne!“
„A Lada?“
Česlav viděl, jak se po Reniho tmavorudé, opálené tváři skutálela slza. „Lada!“ zašeptal Reni.
A v tomto slově zazněla všechna ta nekonečná láska i utrpení a zoufalství.
Reni se otočil a zamířil k vodě. Česlav se vrhl za ním.
Nemohl pochopit, co se to stalo. Proč Reni odchází od něho i od milované dívky? Co je to s ním?
Reni se obrátil a napřáhl ruku.
Chtěl patrně Česlava buď odstrčit, nebo mu zabránit, aby ho zadržel. Zvyk podávání ruky v zemi Moorově neznali. Česlav ovšem toto gesto pochopil právě takto. Prudce stiskl Renimu ruku.
Česlavův stisk už stál za to. Česlav však znal Reniho sílu a nebál se, že by mu nějak ublížil. Zdálo se mu, jako by stiskl vzduch. Jeho prsty nenarazily na nejmenší odpor.
Česlav měl dojem, že, si Reni prohlíží svou ruku nějak vylekaně. Pak se rozběhl a vrhl se do řeky.
Nedávno si ještě Reni lámal hlavu, jak se dostane přes řeku, když neumí plavat. Teď o ničem takovém nepřemýšlel a ničeho se nebál. Kdyby se utopil, zbavil by se aspoň svého trápení.
Pud sebezáchovy se dá překonat jedině silou vůle. Tu teď Reni vůbec neměl. Jeho ruce se však bezděky začaly pohybovat a síla jeho svalů ho snadno udržela nad vodou. Kdyby myslel na to, jak plavat, nedostal by se patrně ani na několik kroků od břehu. On však neuvažoval a plaval, jako plavou třeba děti, které si nejsou vědomy nebezpečí utopení, nebo zvířata, která tomu nemusí nikdo učit.