Česlav se za ním díval a vůbec nic nechápal. Stále se nemohl zbavit podivného pocitu. Věděl, že držel Reniho ruku ve své, ale že mu najednou nějak záhadně vyklouzla.
Viděl, jak Reni dosáhl protějšího břehu, jak vylezl z vody a jak se rozběhl do stepi. Jeho postava byla menší a menší, až zmizela docela.
Česlav vzdychl. Chudák Lada! Raději jí řekne, že Reni šel za Perunovými sluhy, aby se s nimi buď rozloučil, anebo je přivedl, a že se k ní vrátí. Čas pomůže zahojit její rány. Lada se nikdy nedozví, že ji Reni prostě opustil. Je mladá a najde si někoho jiného.
Ještě dlouho stál Česlav na břehu a přemýšlel. Pak zamířil ke koním ukrytým v houští. Jeden byl jeho a druhý byl určen pro Reniho.
Břeh zůstal pustý.
Uběhlo několik hodin.
Náhle se ozval hluk, dupot kopyt a řinčení zbraní. Z lesního porostu vyjelo padesát jezdců. Vedl je vysoký, vyzáblý muž.
Džogataj, věrný a oddaný pes, dostal od nojona přísný a kategorický rozkaz dohonit Reniho a přivést jej zpět. Nebude-li to možné provést, pak jej měl zabít.
Subétej potřeboval celý den na to, aby se docela vzpamatoval, uvědomil si všechno, co se stalo, a hlavně, aby zapomněl na to, co viděly jeho oči a cítila jeho ruka. Nechápal, jak mohl Reniho minout a trefit jen vzduch. Kromě toho se styděl, že on, voják, ztratil vědomí. Mdloby jsou dobré tak pro ženské. Nojon byl přesvědčen, že se mu celý kureň vysmívá.
Najednou jej popadla šílená, neovladatelná zuřivost. Deset vojáků, kteří Reniho nedokázali zadržet, se válelo za vozovou hradbou s přeraženými hřbety. Tochučar-Rašid, který věděl, co dokážou východní despotové při takovýchto záchvatech, opustil tábor a svým vojákům nařídil, aby nojonovi, když se jich bude ptát, řekli, že zapomněl dát Dželalovi vzkaz pro své příbuzné a že se tedy vydal za ním.
Vyslat padesát jezdců k pronásledování jediného muže byl naprostý nesmysl, Džogataj se však neodvážil odporovat a tak všech padesát vojáků vyjelo z tábora přesně dvě minuty po obdržení příkazu.
Mongolové jeli tryskem.
Reniho stopy na břehu objevili snadno. Našli však ještě jedny stopy. Džin tu nebyl sám. A ten, kdo tu s ním byl, odešel do lesa.
Štěstí pro Česlava, že Džogataj příliš neuvažoval, kdo to asi byl. Ať to byl kdokoliv, nojon mu o něm nic neříkal. Džin přeplaval řeku a ten druhý se vrátil nazpět. Ať si tedy jde. Džogatajovi po něm nic není! Do vody se vrhl jako první.
Na druhém břehu byly stopy zřetelnější. Džin šel přímo k západu.
Kurhan
Ubíhaly poslední dny lhůty, kterou si cizinci stanovili — pro čekání na Reniho. Jestliže se do té doby nevrátí, budou ho tu muset nechat a pokračovat sami v cestě do budoucnosti.
Bylo jim líto mladého pozemšťana, kterého upřímně milovali, avšak déle už čekat nemohli!
V poslední době prožili těžké chvíle.
Obraz, který se naskytl jejich očím, když se po noci strávené v komoře nic zlého netušíce vrátili do vsi, jim připadal jako hrůzný sen. Nebyli připraveni na tak strašnou podívanou a ostatně ani ve snu by si nic takového nedovedli představit. Uprostřed rozvalin leželi muži, ženy i děti, někteří rozsekaní šavlemi, jiní probodáni šípy.
Otřes byl tak silný, že to nevydrželi a dali se na útěk.
Měli jedinou myšlenku — co nejrychleji utéci do budoucnosti, co nejdál odtud.
Postupně se jim však vracela rozvaha, a tak ještě než dosáhli Polany, byli zase schopni střízlivě uvažovat.
Cizinci se vrátili do osady.
Pochopili, že vesničané byli náhle přepadeni jakýmisi nepřáteli a pobiti dříve, než stačili pomyslet na odpor.
Česlavovo a Reniho tělo nenašli. Na Ladu přitom vůbec nevzpomněli.
Reni je tedy živ a patrně byl i s Česlavem odvlečen do otroctví.
Cizinci nechtěli ponechat mrtvoly vesničanů na pospas šelmám a ptákům, kteří už v hojném počtu kroužili nad rozvalinami. Proto se pustili do nepříjemné a pro ně nezvyklé práce.
Celý den snášeli mrtvé na jednu hromadu, zřídili obrovskou hranici a na ní je spálili.
Aby nemuseli dýchat strašlivý puch škvařícího se masa, odebrali se do druhé osady, kde postupovali stejně. Tak uběhl další den.
Pak přešli ještě do třetí osady.
Celou tu dobu se živili tím, co našli na zahradách u domků.
Když konečně splnili nepříjemnou povinnost, vrátili se na Polanu. A tady je zasáhla další rána, ještě nečekanější a hroznější.
Jeden z nich zemřel!
Byl to jejich nejstarší druh, který se ze všech nejvíc věnoval vzdělávání Reniho. Zemřel tak náhle, že pro jeho záchranu nestačili udělat vůbec nic.
Cizinci byli dobrými vědci, nebylo pro ně tedy nic těžkého zjistit příčinu smrti.
A toto zjištění bylo ještě strašnější!
Když se chystali na svou cestu, měli za to, že nejlepší ochranou proti možnému fyzickému napadení na neznámé planetě, bude uměle vytvořená prostupnost jejich těl. Nedostatkem této metody bylo, že nebyla dosud v jejich vlasti dostatečně vyzkoušena v praxi. Dosud nebyly prozkoumány vlivy tohoto stavu na různé životni pochody v lidském organismu.
Přesto se rozhodli pro toto řešení, i když si byli vědomi obrovského rizika. Ale vždyť i celá jejich výprava byla velice riskantní.
Teď už měli jistotu — byla to právě prostupnost, která zahubila jednoho z nich. O tom nebylo možno pochybovat.
Zbývající tři cizinci si byli vědomi, že i oni jsou odsouzeni k jisté smrti a že jim asi již mnoho času nezbývá.
Zachránit je mohlo jedině opětné uvedení těl do původního neprostupného stavu, k tomu však tady nebyli vybavení.
Jedině snad budoucí obyvatelé Země jim v tom mohli pomoci, ovšem pouze v případě, že za tisíc let bude pozemská věda už na dostatečné úrovni.
Chtěli-li zůstat na živu, museli se tedy co nejdříve vypravit do budoucností.
Přesto se rozhodli, že zůstanou na Polaně ještě pět dní.
Pud sebezáchovy nedokázal přehlušit jejich pocit odpovědností za dalšího člověka. Vždyť jejich vinou byl teď Reni na tom stejně jako oni.
Reni se přece musí vrátit!
Věděli přesně, kdy skončí proces změn v jeho těle. Od tohoto okamžiku nedokáže Reniho nikdo zadržet a on bude volný.
A kam jinam by šel než sem.
Protože se báli, že by Reni nemusel Polanu najít, udělali v tomto směru potřebná opatření. A pak už jim zbývalo jen tíživé čekáni. Popel čtvrté hranice jim nedovoloval zapomenout.
Reni šel od řeky přímou cestou k západu. Neuvědomil si, že Dželalův oddíl jel skoro celý den podél řeky, než dosáhl brodu.
A tak nenašel žádný z orientačních bodů, které si snažil tak pečlivě zapamatovat. Reni si to však ani příliš neuvědomoval. Myslel na Ladu a na to, že už ji nikdy neuvidí, a byl tak nešťastný, že se nedokázal na nic soustředit. Instinktivně však stále dodržoval západní směr.
Šel celý den a celou noc.
Neuvědomoval si ani hlad, který ještě nedokázal podlomit jeho síly, ačkoliv už dva dny nejedl ani nespal.
Jeho pronásledovatelé jeli na koních. Byli však unaveni a tak se zastavili na noc. Tím opět obnovili vzdálenost, která mezi nimi byla na začátku pronásledování. Džogataje ve snu nenapadlo, že by se Reni na noc vůbec nezastavil.