Osud se k uprchlíkovi zachoval znovu milosrdně. Poprvé to bylo, když jej ušetřil bolestného loučení s Ladou. Teď zase vedl jeho kroky nejkratším směrem k Polaně, čímž si zkrátil cestu nejméně o dva dny. Dželal si zajel, protože neznal krajinu a pak se musel vracet. Reni, který to tu znal ještě méně, šel správnou cestou.
Když noc zastřela vše neproniknutelnou tmou, došel Reni k okraji lesa, v němž byla vytoužená Polana, i když samozřejmě předpokládal, že je to nějaký jiný les, protože se pamatoval, že s Dželalovým oddílem jeli tři dny, zatímco on šel jen jediný den.
Tady si chtěl Reni konečně pár hodin odpočinout. Směr měnit nechtěl a aby se v noci prodíral lesem, na to nebylo ani pomyšlení. Trápila ho však žízeň.
Zastavil se tedy a zaposlouchal se. Někde blízko zurčel potůček. Vydal se po zvuku.
Nečekaně se rozsvětlilo. Reni pochopil, že vyšel na paseku. Pod nohama mu šustila měkká tráva a potůček tekl zřejmě někde blízko.
Brzo ho Reni uviděl. Praménky vody se třpytily a leskly.
Kolem byla tma, jak se sluší na bezměsíčnou noc, tak odkud se tu vzaly ty odlesky?
Reni se rozhlédl a najednou někde vpravo před sebou uviděl vzdálený odlesk jakéhosi požáru či velkého ohně. Záře však nebyla načervenalá, ale bílá a připadala Renimu podivně známá.
Někde už něco podobného viděl.
Vtom si vzpomněl — takový bílý odlesk dopadal na město vždy, když se v Denově domě rozsvítila černá koule. Stejná černá koule, jaká je i v komoře cizinců.
Vtom okamžiku zapomněl na všechnu únavu i žízeň. Jeho přátelé ho tedy neopustili!
Čekají na něj a kvůli němu vynesli ven černou kouli, jejíž světlo mu teď ukazuje cestu.
Jezdci přece jen jeli rychleji a skoro Reniho dohonili. Objevili se na kraji lesa jen několik minut po tom, co Reni zamířil k potůčku.
I oni si povšimli bílé záře.
Nebyla podobná záři měsíce či slunce nebo požáru. Byla naprosto nepochopitelná a naháněla hrůzu.
Nouker byl však statečný a nebál se ničeho na světě. A i kdyby se snad bál, stejně by byl vyplnil příkaz svého pána, kterého poslouchal na slovo jako pes.
Na jeho rozkaz nařezaly vojáci smolné větve a zapálili je. Při světle pochodní se jim podařilo objevit Reniho stopy, které směřovaly dále do lesa.
Vlese se nedají stopy najít tak snadno jako ve stepi, a proto Džogataj rozhodl, že budou v pronásledováni pokračovat ihned bez jakéhokoliv odpočinku. Jestliže chce džin v lese přenocovat, alespoň ho překvapí a zajmou ve spánku.
Vojáci šli pěšky a vedli koně za uzdy.
Postupovali jen pomalu. Když našli paseku, zjistili, že se džin obrátil směrem k tajemné záři.
Pomyšlení, že míří právě tam, nebylo právě příjemné, a jistě by leckomu nahnalo strach, ale Džogataj se nebál ani džinů.
A vojáci se neodvážili dát strach najevo.
Pochodně se brzo staly zbytečnými. Bílé světlo s každým krokem sílilo a osvětlovalo jim cestu.
Vojáci bezděky zvolnili krok. Kdyby s nimi nebyl velitel Subétej-nojonových noukerů, obrátili by se jistě nazpět.
Světlo sílilo a oslepovalo jim oči.
Džogataj se zastavil.
Nebál se, ale nemohl pochopit, co to může být. S pocitem úlevy se zastavili i jeho vojáci. Najednou světlo zhaslo. Les se ponořil do naprosté tmy a jejich oslepené oči nerozeznávaly vůbec nic.
Oddíl zůstal na místě až do svítání. Slunce rozehnalo noční můry, z lesa se stal zase docela obyčejný les, který už nikoho neděsil. Mongolové šli dál.
A najednou narazili na paseku obehnanou kruhem z poražených kmenů. V jejím středu se matně leskl nepochopitelný předmět, připomínající vysoký pařez obrovitého stromu. Na něm stála dřevěná figura.
Nikde nikdo! Pronásledovaný někam zmizel. Možná také, že tudy jen prošel a šel dál do lesa.
Džogataj vydal rozkaz.
Vojáci, kteří se v tom vyznali, obešli a prohledali zával kolem dokola. Stopy byly pouze uvnitř závalu, na pasece. Bylo jich tu mnoho a patřily více lidem. Džinovy stopy vedly přímo k pařezu.
Džogataj si ten podivný pařez, který se leskl jako kovový, pozorně prohlédl. Zpozoroval sotva patrnou štěrbinu, která ohraničovala něco jako dveře.
Džin je tedy uvnitř pařezu.
Nemůže tam přece dřepět donekonečna, dřív nebo později stejně vyleze! Džogataj zaklepal na stěnu rukojetí meče. Nic! Z pařezu se neozýval ani hlásek.
Padesát vojáků se rozložilo kolem závalu. Tak uběhl celý den.
Džogataj byl umíněný. Po celou noc hořely pochodně a celou noc jeho lidé nespali. Nastalo ráno.
Džinovo podivné útočiště zůstávalo stále zavřeno a nic nenarušovalo ticho uvnitř pařezu. Zdálo se, že tam snad ani nikdo není. Ale zkušení stopaři se nemohli mýlit. Džin musí být uvnitř!
Mongolům nemohlo samozřejmě ani ve snu napadnout, Že ti, kteří byli v pařezu zavřeni, odešli do budoucnosti a už tam vlastně dávno nejsou.
Uběhl ještě jeden den.
„Máš mít, co jsi chtěl!“ prohlásil Džogataj.
Vydal nový rozkaz.
Začala těžká práce. A trvala celé tři dny.
Pařez zmizel lidským zrakům. V lese vyrostl vysoký kurhan. Tam uvnitř ať si zemře hladem žízní, nebo zadušeném ten umíněný džin!
Subétejův rozkaz byl vyplněni Běžela léta, desetiletí, staletí…
Lesní mohyla obrostla stromy. Kmeny tvořící zával zetlely a rozpadly se.
Les se rozrostl a pokryl i místa, kde kdysi stávaly osady utečenců. Polanu pokrylo neproniknutelné houšti.
Čas běžel. A jak se blížil okamžik, kdy se cestovatelé časem měli znovu setkat s pozemšťany, přibližovalo se i lidstvo té úrovni, kterou poutníci nutně potřebovali. A tak když se dveře válce konečně otevřely, bylo k jejich přivítáni vše připraveno.
Epilog
Blížil se krátký tropický večer.
Nemilosrdné rovníkové slunce sestoupilo až k obzoru a žár jeho paprsku trochu polevil. Stíny palem kreslily na vyhřáté zemi pavučinové obrazce.
Nebe bylo bez mráčku a moře klidné a nehybné.
Před půlstoletím byl ostrov San Paulo hlavní základnou Atlantoprojektu, na kterou obrovitá superletadla svážela nespočetné náklady materiálu. Odtud pak šly nepřetržitým proudem na dno Atlantského oceánu.
Život na mořském dně utichl. Pohasly mohutné reflektory, které tvořily na mořském povrchu souvislý svítící pás v délce tisíců kilometrů, jasně viditelný za tmavých nocí, a obrovské roury v temných hlubinách osaměly, aby po dlouhá staletí zahřívaly kamna Evropy — Golfský proud. Utichl i ruch na ostrově San Paulo, který se stal jen osídleným bodem uprostřed nekonečného oceánu. Po čtvrtstoletí, kdy stál ve středu zájmu celého světa, změnil se znovu v bezvýznamný kousek země.
Ne však nadlouho.
Vědci zjistili, že tento ostrov je pozůstatkem Atlantidy a že jej tvoři vlastně vrcholek hory, která stávala v Reniho vlasti — zemi Moorově.
A tak zájem o ostrov znovu ožil.
Uběhlo již několik měsíců od památného dne, kdy se otevřely dveře válce, a čtyři lidé, kteří v něm přežili dvanáct tisíciletí, zakončili svou neuvěřitelnou pouť časem.
Čtyři poutníci vstoupili do nového života.