„Co bylo, to bylo, mechem zarostlo. Už o tom ani nevím!“ řekl. „Poslechni si raději, co ti poví tenhle pán.“ Kičjov se otočil ke Kotovovi. „Už poslouchám, Konstantine Konstantinovi či“
Železný pařez
Kotov začal stejně jako před dvěma dny s Karelinem. Vyprávěl o své práci v samarkandské městské knihovně a o nálezu pověsti ze začátku třináctého století. Pak přečetl překlad.
Kičjov poslouchal velice pozorně. Tvářil se vážně a klidně, avšak Karelin, který přítele dobře znal, si všiml, jak mu v očích několikrát výsměšně zablýskalo.
Co se děje? pomyslel si zneklidněný Nikolaj Tichonovič. Že by to všechno považoval za pohádku? Pak bychom s jeho pomocí nemohli počítat — a bez ní se těžko obejdeme.
Kotov dočetl a odmlčel se. Dalo se čekat, že se Vasilij Vasiljevič zeptá na originál, ale zřejmě u něho Kotov vzbudil naprostou důvěru a nebezpečná otázka nenásledovala.
„To je zvláštní náhoda,“ řekl zamyšleně Kičjov. Přijel jsem do Leningradu právě kvůli kurhanům. „Víš přece,“ obrátil se ke Karelinovi, „že se specializuji na archeologii asijských a afrických zemí. V Africe teď není do čeho píchnout a tak hned nebude. Rozhodl jsem se pustit se do vykopávek kurhanů, které tu zanechali právě Mongolové. A vy mě teď upozorňujete na kurhan, jaký zrovna potřebuji. To je neobyčejně zajímavé. Váš kurhan je zřejmě někde na dolním toku Volhy, nejspíš ve volgogradské oblasti. Ale to se dá upřesnit.“
„Souhlasíš tedy s hledáním kurhanu?“ zeptal se potěšený Karelin.
„Hledat ho musíme,“ přikývl Kičjov. „A co si myslíte o železném pařezu vy?“
„Zřejmě je to nějaký kovový válec,“ opověděl nerozhodně Kotov.
„No dobře! Ale kde se vzal kovový válec na staré Rusi?“
„To tedy nevím.“
„A ty, Koljo?“
„Já teprv ne.“
„Opravdu?“
Něco v archeologově hlase přinutilo Nikolaje Tichonoviče, aby zpozorněl. Vzpomněl si na výsměšné záblesky v Kičjovových očích a vytušil, že je čeká nějaké překvapení, protože znal dobře svého přítele. Přesto odpověděl co nejklidněji:
„Jak to mohu vědět?“
„No, to máš pravdu.“ Kičjov se odmlčel a začal prsty bubnovat na opěradlo křesla. „Vědět a předpokládat jsou dvě různé věci. Vědět to nemůžeš stejně jako Konstantin Konstantinovič či kdokoliv jiný. Ale předpokládat bys mohl. Ty jsi tedy,“ prohlásil nečekaně, „zanechal úmyslu hledat kouli na dně Atlantského oceánu a pustil ses do hledání železného válce? A to pouhé dva dny po své výzvě k pátrání po kouli. To jsi celý ty.“
Teď už ne náznak, ale otevřený výsměch zazněl v jeho hlase.
„Proč se,“ pokračoval, „matematik a literární vědec tak nadchli pro vykopávky kurhanů? Proč jste mi chtěli společně telefonovat do Moskvy? Řekněte mi otevřeně, drahý Konstantine Konstantinovi či, že jste byl na přednášce Nikolaje Tichonoviče? Že to byl jeho nápad, abyste vypracoval tuhle verzi mongolské pověsti a vypustil z ní všechny zmínky o džinech?“
Věra Pavlovna se rozesmála.
„Tak už si nehrajte na schovávanou,“ řekla. „Je to jasné!“ Vasilij Vasiljevič se také zasmál.
„Že se nestydíš,“ řekl Karelinovi, „dělat ze mě před lidmi takového suchara. Proč by to mě nemohlo chytit stejně jako tebe. Asi mě špatně znáš! Vtip je v tom, přátelé, že to vyprávění dávno znám. A právě z vašeho článku, vážený kolego. Na ten jste zapomněl. Při čtení se mi to vybavilo a postřehl jsem zřejmě záměrné změny. Zbytek jsem si už domyslel.“
„To je zásah!“ řekl vesele Karelin. „Dva jednou ranou.“
„Nevadí, tím líp!“ Kotov se nesmáclass="underline" „Pak se vás zeptám přímo — můžete a chcete nám pomoci najít stroj času?“
„Jestli chci? A co abychom si promluvili spíš o tom, jak pomůžete vy mně při hledání tajemného válce. Ne stroje času, ale válce. Nemůžeme přece vykládat kompetentním úřadům o strojí času.“
Teď se rozesmál nejen Karelin, ale i Kotov.
„Dobrá, je to jedna jedna!“ řekl Kičjov. „Měli jste právo myslet si o mě totéž, co si já myslím o druhých. A teď k věci.“
Za základnu expedice bylo vybráno na návrh Kičjova město Michajlovka ve volgogradské oblasti.
Za řeku o šířce tisíc loktů, o níž byla v pověsti zmínka, považoval Vasilij Vasiljevič přítok Donu Iloviju.
„Nenechte se mýlit tím, že Ilovija je daleko užší,“ říkal Karelinovi a Kotovovi. „Před osmi sty lety mohla být širší i hlubší než dnes. Podle údajů ve vyprávění dosáhl mongolský oddíl Volhy právě zde, severně od Volgogradu, přibližně v kamyšinském okresu. Mluví se tam o stepích. Michajlovka je ve stepním pásmu. Od Volhy k Ilovije je přibližně jeden den jízdy na koni.“
„A lesy?“ zeptal se Kotov.
„Jsou tu taky, i když nepříliš velké. Ale zase nemůžeme zapomínat, že osm set let je osm set let.“
„A jsou tam kurhany?“
„Spousta. Náš úkol je o to snazší, že hledáme kurhan s železným válcem uvnitř. Díky tomu můžeme ohledat každý podezřelý vršek zvenčí, aniž bychom museli všechny rozkopávat.“
„A co když válec není železný, ale měděný, nebo z jiného nemagnetického materiálu?“
„To nehraje roli. Máme čtyři hledače, které reagují na jakýkoliv kov. Rozdělíme se na čtyři skupiny a prozkoumáme krajinu v poloměru padesáti kilometrů od Michajlovky.“
„Jen do padesáti?“
„To by mělo stačit. Až když nic nenajdeme, zvětšíme poloměr.“
Zorganizování expedice narazilo na velké potíže. Pověst vypadala přece jen spíš jako pohádka než jako historický dokument. Původní záměr — nezmiňovat se o džinech — se nepodařilo dodržet. Museli si od Samarkandu vyžádat původní znění pověsti. A když se Kičjovovi přece podařilo získat souhlas, pak to bylo spíše proto, že víc než pověst zdůrazňoval potřebu osvětlit některé podrobnosti o přípravách Čingischána ke vpádu na Rus. O průzkumu Súbétej- nojona nebylo zatím známo nic jiného, než co se říkalo právě v této pověsti, a Kičjov argumentoval tím, že vykopávky, na kterých on trvá, mohou vnést do této věci jasno bez ohledu na existenci železného pařezu.
Vasilij Vasiljevič měl autoritu a uměl dosáhnout svého.
Expedice byla malá, kromě Kičjova byl v ní jen jeden archeolog, Nikitin, a tak nebyl problém do ní zařadit Karelina a Kotova. Stav byl doplněn ještě o čtyři studenty.
Vyjeli v květnu.
Už cestou seznámil Kičjov Nikitina s Karelinovou myšlenkou a se skutečnými záměry expedice a proti očekávání tento seriózní a hloubavý vědec okamžitě vzplanul stejně jako oni tři.
A co dál
Byli tak netrpěliví a zvědaví, že ani nepřivolali pomoc, a jen sami, s terénními vozidly, vymýtili stromy a rozkopali celý kurhan. Zkrátka pracovali jako diví.
Když konečně odhodili lopaty, podívali se na sebe v údivu, jak mohli jen v osmi, za tak krátký čas, udělat tolik práce.
Paprsky zacházejícího slunce prodírající se listovím zabarvily stroj času do růžová. Stál tam před nimi, záhadný, nepochopitelný a mlčenlivý.
Co je asi uvnitř?
Karelin se z ničeho nic rozesmál.
„Jsme jako děti,“ řekl a pokrčil rameny. „Jako by to nepočkalo do zítřka!“
„Máš pravdu, ale říkáš to trochu pozdě,“ ozval se Vasilij Vasiljevič, který se svalil na trávník a těžce oddechoval. „Kdo z vás je teď ještě schopen zajet do města?“