„Ne, tady pracuje smůla!“ pronesl první důstojník se zuřivostí v hlase. „Jo, tenhle kluk tu potvoru sice zabil, ale podle mě by nás žádná oliheň nikdy nenapadla, kdybysme neměli na palubě ženskou! A kromě toho, co za chlapa může mít za kamarádku temnou elfku?“
Tohle byla na Ibnovy poměry velmi dlouhá řeč a zápal slov vyvolal mezi potlučenými členy posádky souhlasné mumlání. Na dívku se upřely plíživé pohledy.
„Co za chlapa?“ zopakoval Hrolf a pokrčil rameny. „Třeba já. A pokud vím, jsem tady pořád ještě kapitán. Takže si mel pantem, jak chceš, ale moje rozkazy platí.“
Na to Ibn nedokázal nic říct. Okamžitě pochopil, že učinil chybný krok. Každý muž na palubě si kapitána velice vážil a většina z nich téměř nábožně uctívala i mladého berserkra. Sice by je dokázal přimět obrátit se proti drowí elfce, ale nikdo z nich by nezpochybnil nedávný Fjodorův čin, aby se tak otevřeně postavil kapitánovi. První důstojník se proto spokojil jen s mumláním. „Nosí smůlu!“ zabručel a vydal se najít suchou dýmku.
„Nevšímej si ho, panenko,“ poradil Hrolf Liriel. „Ibn je dobrý chlap. Jenom si nic nenechá vymlátit z hlavy. Novoty nemá rád, a to ty určitě jsi.“ Zvědavě se na dívku podíval. „Při boji jsi řekla nějaký divný slovo. Co to bylo? Kouzlo? Kletba?“
„Jídlo,“ vysvětlila Liriel. Když nebezpečí pominulo, vrátil se jí obvyklý smysl pro kruté žertíky. Odtrhla z mrtvého námořníka kus chapadla a vykročila přes palubu, aby jej ještě škubající podala Ibnovi.
„Chtěl jsi, abych se starala o jídlo? Tak dobře. Budeme jíst jako drowové. Nech to nakrájet, obalit v těstíčku a osmažit na sádle z rothe. Je to vážně dobrota,“ ujistila námořníka, který při pohledu na slizkou věc zřetelně zezelenal.
„Lodní kouzelnice?“ navrhl námahou zesláblý hlas.
To promluvil Fjodor. Posadil se a upřel na důstojníka čtverácký pohled. „Zkus ji brát… jako lodní kouzelnici,“ poradil mu Rašemenec. Sice mluvil jen s obtížemi a jednotlivá slova ze sebe vyrážel mezi křečovitými nádechy, ale v očích mu hrálo pobavení. „Tak to bude… pro všechny lepší.“
Zrzavý muž přikývl. Jeho nedůvěra vůči magii byla na okamžik přehlušená představou téhle svíjející se věci na talíři. „Lodní kouzelnice,“ souhlasil Ibn ochotně.
4.
Pirátský život
Elfí panna strávila mnoho dní na moři, než se na obzoru objevil nejsevernější ostrov Měsíčniny. Fjodora pohled na pevnou zem potěšil a chystal se ji prozkoumat. Loď však nezakotvila a místo toho se držela pod příkrovem jarní mlhy v bezpečné vzdálenosti od břehu.
„Jak zima končí, tak se moře zase otvírá a kupci brzy zvednou kotvy,“ vysvětlil Hrolf, když se Fjodor zeptal na důvod otálení. Oba muži seděli se zkříženýma nohama na palubě příďové nástavby a mezi sebou měli potrhanou síť. Prsty jim doslova kmitaly, jak s nacvičenou lehkostí navazovaly nové uzle. Aniž by přerušil rytmus, plácl Hrolf mladého válečníka po zádech. „A po tom, co sem tě viděl na tý olihni, bych řek, že kupce budeš obírat stejně snadno jako angrešt!“
„Já za vás nebudu bojovat,“ řekl Fjodor tiše.
Kapitán se překvapeně zarazil. „Jak to, hochu?“
„Bojuji, jenom když musím. Abych ochránil svou zemi a přátele,“ vysvětlil mladý válečník. „Jestli na loď někdo zaútočí, stanu při vás. Musím tě ale varovat. Jestli zaútočíte na jinou loď, jenom abyste ji oloupili, tak se můžu stejně dobře obrátit proti vám.“
Hrolfův bodrý výraz se nezměnil, jen pohled očí se zatvrdil. „To má být výhrůžka?“
„Ne, varování,“ opáčil Rašemenec klidně a vrhl tázavý pohled na Liriel, která se přilákaná přítelovým vážným výrazem připlížila blíž.
„Na rozdíl od svých berserkrovských druhů si nemůžu vybírat, kdy se bojová zuřivost dostaví. To ti Liriel neřekla?“
„Ne, to neřekla,“ pronesl Hrolf lítostivě a obrátil se na temnou elfku. „Nějak ti to vypadlo z hlavy, panenko?“
„Tenkrát jsi začal bílit hospodu dřív, než jsem se k tomu dostala,“ hájila se Liriel. „Jinak bych ti to řekla. Tím jsem si celkem jistá.“
Kapitán si povzdechl a zatahal se za ohromný knír. Náhle se mu však dobrá nálada vrátila a zamrkal na dívku. „Nic si z toho nedělej, holka! Boj je sice dobrá věc, ale vydělávat se dá i jinak!“
Později téhož dne shromáždil kapitán posádku, aby s ní probral nutné změny v obvyklé taktice číhání a přepadů. Muži s Hrolfovým plánem ochotně souhlasili, a to i přesto, že zahrnoval Liriel a její magii temných elfů. Všichni viděli Fjodora v boji a nikdo z nich netoužil postavit se jeho černému meči. Kromě toho byli zvyklí na kapitánovy netradiční metody, a když ne Liriel, jemu rozhodně věřili.
Nebylo by to poprvé, co by Hrolf docílil s pomocí úskoku toho, co by je jinak stálo spoustu krve. Vlastně se dalo říct, že kapitán se víc přikláněl k laskavé formě pirátství. Když se mu podařilo přesvědčit loď k vydání nákladu jen pohrůžkami, tím lépe. Hrolf si sice boj užíval, ale byl mnohem klidnější, když jeho milované Elfí panně nic nehrozilo.
Posádka se shromáždila kolem Liriel, která vysvětlovala podstatu nezbytného kouzla. „Je to forma teleportačního zaklínadla, které vymění jednu osobu za jinou. Jeden z vás bude přenesený na palubu druhé lodě, kde jejímu kapitánovi nabídne výměnu půlky nákladu za návrat jeho muže. Kdo z vás bude ochotný jít?“
„Tady nejde jenom o to, kdo bude chtít, panenko,“ poznamenal Hrolf. „Jen to vezmi z druhý strany. Co by jim zabránilo v tom nechat si našeho muže a snažit se o rovnou výměnu? Nebo by mohli výměnu úplně odmítnout. Nechápej mě špatně, tyhle kouzla jsou dobrý způsob k něčímu únosu a na chvíli to jejich kapitána zmate. Samo o sobě to ale stačit nebude.“
„Tak co potom?“ chtěla vědět Liriel.
Hrolf se lstivě usmál. „Naarod z Měsíčniny se nedá jen tak snadno vyděsit. Představ si jejich kapitána, jak najednou stojí tváří v tvář někomu cizímu, kdo se záhadně objevil na jeho lodi. Kdo z nás by toho ubožáka asi nejvíc vyděsil?“
Všechny oči se obrátily k Liriel.
Drowí elfka se pomalu krutě usmála a souhlasně přikývla. S dychtivým leskem v očích začala spřádat detaily improvizované historky. Brzy se všichni piráti nadšeně pochechtávali. Když pak s jistotou starého vojevůdce začala rozdělovat rozkazy, nenašel se nikdo, kdo by se hádal nebo šklebil.
Z celé posádky zůstali nevzrušení jen dva muži. Ibn, který poklidně pokuřoval ze své věrné dýmky, a Fjodor, jenž se při pohledu na rozzářený výraz ve tváři pletichařící dívky neúspěšně pokoušel skrýt zklamání.
Liriel snesla kouzlo při západu slunce. I když si postupně zvykala na trestající jas slunce a mořské hladiny, představoval soumrak čas záhad a přirozeného „kouzla“, který chtěla Liriel využít. Moře a nebe se slily do jediné černi, ale stíny zůstávaly. Začaly se sice ztrácet spolu se světlem, ovšem zanechávaly po sobě jakousi neviditelnou přítomnost. V čase mezi dnem a nocí se všechno zdálo být možné. To bylo nesmírně důležité, neboť dívčin plán spočíval rovným dílem na drowí magii a strachu obětí a na taková zakletí nebyl žádný čas vhodnější než soumrak.
Tahle loď z Měsíčniny by pro Lirielin záměr ani nemohla být vhodnější. To si uvědomila okamžitě, jak ji kouzlo přeneslo na palubu. Zahalená neviditelností piwafwi se rozhlédla kolem sebe a vysledovala řetězec velení. Dokonce si prohlédla kajuty, aby se s kořistí lépe seznámila. Jedna z nich byla doslova posetá tak podivnou sbírkou předmětů, že muselo jít o složky kouzel. Liriel ji rychle prohledala a ke svému nadšení našla malou knihu plnou neznámých zaklínadel založených na mořské magii. Spěšně ji vzala a vrátila se ke svému úkolu.