Fjodor na ni dlouho beze slova hleděl. „Ale proč, moje malá vráno? Proč jsi podstoupila takovou námahu jenom kvůli nákupu medoviny?“
Její úsměv byl jako vždy rošťácky, avšak mladíkovi neunikl ani záblesk nejistoty v jantarových očích. „Myslíš si snad, že Hrolfa a jeho chlapy by uspokojil obyčejný obchod? Ti se už dávno zaměřili na pirátství! Takhle má Hrolf dobrý pocit z povedeného klamu, obchodníci peníze a všichni zúčastnění zajímavý příběh. Nikdo netratí.“
Takové odhalení Fjodora doslova uzemnilo. Ještě nikdy neviděl, že by někdo zašel tak daleko, aby skryl vznešený úmysl. Lirielina špatně utajovaná snaha jej potěšit ho hluboce zasáhla. Došel k ní a sevřel její ruku mezi své. Stále měla ledové prsty, a tak je třel, zatímco přemýšlel, co by řekl. Měl toho na srdci hodně, ale nebyl si jistý, jestli by jí něco z toho dávalo smysl. I přes bystrou mysl a zálibu ve spletitých plánech a intrikách nedokázala chápat složitosti srdce.
Ticho mezi nimi se prodlužovalo do nekonečna. Liriel naklonila hlavu a vzhlédla k němu s předstíraným úžasem. „Ty přemýšlíš,“ obvinila jej škádlivě. „Neznamená to snad, že bys přešel k těm, co spřádají myšlenky?“
Smutně se usmál. „Ne, jen sním, jako obvykle.“ Pustil její ruku a obrátil se k odchodu.
„Ještě nechoď.“ Odtáhla se trochu stranou, aby mu udělala místo, a poplácala rukou okraj lůžka.
Fjodor se ohlédl přes rameno. Nechal své oči odhalit to, co měl na srdci, ale nadále udržoval opatrný odstup. „Jsem navždy tvým přítelem,“ řekl tiše. „Ale občas chceš od muže trochu moc, moje malá vráno.“
Náhle ji zasáhlo pochopení, následované ohromením. Kdysi byli krátce milenci. Nečekaná a nezvyklá intimita toho okamžiku vytrhala Lirieliny emoce z jejich pevných základů a zanechala ji zmatenou a otřesenou. Takové věci byly mezi drowy nebezpečné – vlastně přímo zapovězené! – a tak ochotně přijala Fjodorovu nabídku, že na tuto mezihru zapomenou. Jejich vzájemné přátelství bylo silné, avšak zároveň nelehké. Stále se pokoušeli navigovat neznámými vodami. Když na něj pohlédla, zjistila, že pro něj záležitost není ani zdaleka vyřešená. Ta myšlenka ji zároveň sklíčila a zaujala.
„A chtěl bys zůstat?“ zeptala se ho přímo.
Fjodor se lehce usmál. „Hezky se vyspi. Uvidíme se při dalším západu slunce.“ S těmito slovy odešel a zavřel za sebou dveře kajuty.
Vrtkavou elfku zasáhla vlna emocí: úleva, zoufalství a nakonec i čistě ženská ješitnost. Vytrhla zpod matrace nůž a hodila jej proti dveřím. Zakousl se hluboko do dřeva a rozechvěl se dost na to, aby to bylo jasně slyšet. Dívka se převalila a zabořila hlavu do polštáře, aby ten výsměšný zvuk nemusela dál poslouchat.
„Aspoň mohl jenom říct, že ano!“ zamumlala.
S prvními ranními paprsky připlula Elfí panna ke Korinnskému souostroví, shluku drobných ostrůvků severně od Měsíčniny. Lodí se vznášelo ovzduší očekávání, jehož si Fjodor neomylně všiml a nedůvěřoval mu. Obzvlášť Hrolf hýřil dobrácky bodrou náladou a falešně zpívanými baladami.
Mladý Rašemenec k němu s každým uplynulým dnem choval stále větší náklonnost. Kapitán byl doslova bezednou studnicí odzbrojující a nakažlivé radosti. Hrolf zkrátka přijímal s obrovskou chutí cokoliv, co mu život nabídl – ať už to byla náhlá bouře, roh plný medoviny nebo dobrodružný příběh. Bohužel také přijímal věci, které mu nepatřily. Fjodor neustále zápasil s rozporuplnými pocity vůči sympatickému kapitánovi a jeho láskou k bezuzdnému loupení a děsil se toho, k čemu by po zakotvení u břehu mohlo dojít.
Nečekané slavnostní veselí, do něhož byla posádka Elfí panny uvržena, jej však okamžitě uklidnilo. Když spustili kotvu u Tetrisu, drobného ostrůvku zelených pahorků a kamenitého pobřeží, bylo již pozdní odpoledne. Místní lodivod oslovil Hrolfa jménem a pobídl ho, aby si pospíšili na slavnost. Jak posádka procházela vesnicí – shlukem kamenných budov s doškovými střechami lemujících meandrovitě stočenou řeku ústící do moře – zdravilo je množství obyvatel radostnými výkřiky. Drobná zakulacená žena s radostným leskem v šedých očích a tvářemi jako dvě jablíčka se s vířící sukní rozběhla k Hrolfovi a uvítala ho rozpřaženýma rukama. Kapitán ji zachytil, lehce se s ní zatočil a sevřel ji do medvědího objetí.
„Jeho žena,“ vysvětlil chápavě se usmívající Olvir a kývnul k nesourodému páru. Pokračovali na kopec za městem, obklopení neustále rostoucím davem. Fjodor a Olvir se během cesty spřátelili. Nejdřív si vyměňovali příběhy ze svých domovů a nakonec s rostoucí vzájemnou důvěrou i sami o sobě. Olvir chtěl být od dětství skald, ale nedokázal se smířit s nízkým postavením, jež bylo bardům v jejich válečnické společnosti vyhrazeno. Proto se rozhodl vyrazit na moře, kde mohl jak naplnit ambice, tak nasbírat příběhy k uklidnění ducha.
„Vracíte se sem často?“ zeptal se Fjodor.
„Pětkrát nebo šestkrát do roka. Jsme tady skoro jako doma!“
„Stejně to není moc často, když vidím, jak se ti dva k sobě mají.“
Olvir pokrčil rameny. „Moira nikdy neopustí tenhle ostrov a Hrolf neopustí moře. Docela jim to tak vyhovuje. Vždycky se šťastně přivítají a pak spokojeně rozloučí.“
Potom námořník změnil téma a popisoval slavnost, k níž večer dojde. „Naarod zde dodržoval na většině ostrovů již zapomenuté tradice, prastaré obřady a slavnosti svázané s počátky ročních období. Místní druid, roztřesený šedý stařeček oděný do roucha z dávno minulé doby, dál lpěl na uctívaní prastarých duchů země a moře. Dnes večer vzdá vesnice hold říčnímu duchovi a oslaví příchod jara.“
Fjodor stál během druidovy modlitby a následného obřadu oběti, skládající se z nádherných náramků, nákrčníků a broží z blyštivě žlutého zlata, mezi vesničany. Trochu ho překvapilo, že i piráti zachovali zbožné mlčení, i když stařík házel do řeky hotové jmění ve zlatě.
Celý obřad byl ještě pozoruhodnější tím, že v celém okolí nezaznamenal ani stopu magie. Jako hodně dalších z jeho lidu měl i on dar Zraku, a tak dokázal vycítit místa síly. Zde však necítil nic. Rozhodl se, že později se na to Hrolfa zeptá.
Po západu slunce se obřad plynule přerodil v oslavu, k níž Hrolf a jeho muži přispěli několika soudky „ukradené“ medoviny. Kopce se rozjasnily vatrami a kolem nich tančili vesničani i piráti do rytmu rákosových fléten, bubínků a malých naříkajících dud. Dřív než by Fjodor čekal, ustoupilo nadšení příjemnému poklidu. Do stínů mimo dosah blikotajícího světla ohňů se postupně vytrácely různé dvojice a ti, kteří zůstali, se opili skoro do bezvědomí a ukolébaní teplem ohně se stočili ke spánku.
Fjodor nečekaného klidu využil a vydal se najít Hrolfa. Kapitán seděl na pařezu, na klíně manželku a v ruce roh s pitím. Když ho viděl, zahřímal na pozdrav a vtiskl mladíkovi do ruky roh, aby se s ním také napil. Fjodor jej snadno vyprázdnil – pro někoho navyklého na ohnivý jhuild to ostatně nebylo nic těžkého – a pak se kapitána zeptal na dnešní rituál a sdělil mu své zjištění, že kolem řeky se žádná moc nezdržuje.
Pirát pokrčil rameny. „Duchové míst nejsou tak běžný, jako byli dřív, to je pravda, ale starý zvyky tak snadno nemizí. A komu to vadí? Řeka jim zavlažuje pole, plaví se po ní jejich čluny až k moři a dává jim ryby. To je tady vzácnější než zlato!“