„Dobře řečeno,“ odvětil Fjodor, příjemně překvapený moudrostí Hrolfovy odpovědi. Přesto měl pocit, že to nebyla celá pravda, a také to řekl.
Hrolf místo odpovědi jen zamrkal a pokrčil rameny. Naplnil roh další medovinou ze sudu a podal jej mladému válečníkovi. „Na to, že bys měl být snílek, se moc staráš! Zkus ještě jednou najít dno a uvidíš, jestli to nepomůže!“
Liriel čekala dlouho do noci a pak teprve opustila loď. I když souhlasila s Hrolfem, že místní obyvatelé by přítomnost drowa na ostrově nepřivítali s otevřenou náručí, nemohla odolat pokušení spatřit neznámou zem na vlastní oči. Nečekaně se rozhodla obléknout se, jako kdyby se zúčastnila slíbené slavnosti. Z Přístavu Lebek si přivezla roucho z černého hedvábí a nezkrotné vlny bílých vlasů si vyčesala do smyček a prstýnků. Poutníkův amulet, běžně nošený ve skrytu pod šaty, uvolnil čestné místo přívěsku ze zářícího jantaru a s pavoukem uvnitř, který jí daroval Fjodor. Nakonec přes sebe přehodila piwafwi a zahalená příkrovem neviditelnosti se proplížila opuštěnou vesnicí až k uhasínajícím ohništím v kopcích za ní.
Očekávala slavnost, ale vypadalo to spíš, jako kdyby se dostala na bojiště. Vesničané i piráti se povalovali všude kolem jako po hrůzném masakru. Celkový dojem narušoval jen drobný detaiclass="underline" mrtví obvykle nechrápou. Sborové chrčení rozléhající se mýtinou bylo živoucím svědectvím večerního hýření. Obzvlášť Hrolf, spící rozvalený na zádech a s jednou nohou položenou na několika vyprázdněných soudcích, rozechvíval vzduch dunivým chrápáním.
Temná elfka přimhouřila oči a studovala okolní scénu. Velmi často se musela divit podivné slabosti lidí k silným nápojům. Neexistoval jediný drow, který by nesvedl dostat pod stůl i tři trpaslíky po sobě, a pokud by náhodou přebral, dokázal se prakticky okamžitě probrat. Lidé nebyli ani zdaleka tak odolní, a dokonce to vypadalo, že ti nejméně schopní udržet se na nohou, pijí nejvíc. Přesto nedokázala pochopit, jak se mohlo tolik lidí propít až do bezvědomí během tak krátkého času. Dokonce i Fjodor, člověk schopný polknout to zatracené rašemenské ohnivé víno a udržet ho v sobě, dnešní oslavě podlehl. Ležel na zemi pohroužený do hlubokého spánku a v měkké půdě vedle něj trčel do země zapíchnutý ještě napůl plný roh s pitím.
Liriel si klekla vedle něj a vytáhla ho z hlíny. Přičichla k medovině a zachytila slabou vůni bylin, jež do ní byly přidány, a protože znalosti jedů patřily k základnímu vzdělání každého temného elfa, dokázala je okamžitě identifikovat jako neškodné, avšak velmi silné uspávadlo.
Vůbec ji tedy nepřekvapilo, když se od „spícího“ Hrolfa ozvalo téměř přesvědčivě znějící soví zahoukání. Na to znamení se všichni piráti postavili na nohy jako loutky ovládané jedinou sadou šňůrek. Výsledný dojem byl zároveň děsivý i směšný. Liriel se nemohla ubránit představě zombií povstávajících na mágovo zavolání z bojiště.
Muži se opatrně přikradli k říčnímu břehu. Liriel byla pochopitelně zvědavá, co má Hrolf za lubem tentokrát, a tak se plížila za nimi. Překvapeně sledovala, jak se několik mladších mužů svléklo do naha a vstoupilo do vody. Pak se začali opakovaně nořit pod hladinu a při každém vynoření házeli druhům na břehu jakési malé blyštivé předměty. Z útržků odposlechnutých hovorů si Liriel dala večerní události dohromady a pochopila, co se to právě děje.
Rouhavost takové krádeže ji znepokojila, neboť žádný drow z Temných říší by se nikdy neodvážil dotknout Llothiny obětiny. Za dobu svého putování mimo Menzoberranzan se sice dozvěděla, že jen málokteré božstvo je tak krutě pomsty chtivé jako Pavoučí královna, ovšem i tak jí vidina pouhého zlata připadala jako přílišné riziko a rozhodla se piráty přesvědčit o nesprávnosti jejich konání.
Stále neviditelná prošla mezi muži a sledovala, jak se mladý Bjorn vynořil s úsměvem na tváři z vody. Nad hlavou vítězně zamával zlatým náramkem a pak jej odhodil na břeh. Lirielina ruka švihla kupředu, zachytila šperk a bleskově jej stáhla pod záhyby piwafwi.
Pirátům se muselo zdát, že se prostě rozplynul ve vzduchu. S očima vyvalenýma překvapením a strachem hromadně couvli od neviditelné elfky.
„Kapitáne, říkal jste, že tu žádný vodní duch není!“ ozval se pobledlý Olvir.
Bjorn vypadal ještě znepokojenější. Jeho štíhlé ruce se během neustálého ochranného žehnání proti zlým silám neovladatelně chvěly. „Ať nám Tempus pomůže! Naštvali jsme jejich boha!“
„Až doteď se nikdy nic nestalo!“ uklidňoval je neochvějný Hrolf. „Myslete, chlapi. Každý rok jsme tu sklízeli jejich zlato jako úrodu na poli. Ne, jestli tu někdy nějaký duch byl, je dávno pryč!“
„Tak co to potom bylo?“ chtěl vědět Ibn.
Kapitán na něj zamrkal a pak ke zdánlivě prázdnému místu natáhl ruku dlaní vzhůru. „Vrať to, panenko. Podíl dostaneš potom, jako všichni ostatní.“
Liriel se ušklíbla. Hrolfovo ujišťování zapůsobilo i na ni a pohotová reakce na její žertík ji příjemně pobavila. Stále neviditelná hodila náramek kapitánovi. Jeho náhlé zjevení zapůsobilo na pořád neklidné muže podobně jako předtím jeho zmizení. První se zorientoval Bjorn a začal se pochechtávat. Jeden za druhým se přidávali i ostatní piráti. Ne všichni však byli žertíkem pobavení.
„Zatracená ženská!“ zamumlal si Ibn pod vousy a otočil se zpět k řece. „Mělo mi dojít, že když začnou potíže, bude v tom ona.“
Za úsvitu už bylo zlato bezpečně uložené v podpalubí a piráti opět zaujali místa mezi „oběťmi“ včerejší oslavy. Když se konečně začali neochotně probírat k životu, nevšiml si jediný ostrovan ničeho podivného. Loučení s piráty proběhlo pod doznívajícím vlivem medoviny v poklidnějším a hlavně tišším duchu, ale Hrolf i jeho posádka odcházeli přátelsky naladění a slíbili brzký návrat.
Na palubě Elfí panny se pirátům okamžitě vrátila dobrá nálada. Vlastně jen Fjodor byl poznamenaný účinky medoviny a stal se terčem přátelského pošťuchování. Dokonce mu bylo tak špatně, že ani nepřemýšlel nad tím, proč je on jediný postižený.
K Lirielině zklamání nezamířila Elfí panna přímo k Ruathymu. Hrolf místo toho přikázal nabrat kurs na Letohrad, pobřežní město nacházející se nějakých tři sta mil severně. Námořníci chtěli vyměnit něco z ukradeného zboží za tamní výrobky, ale to nebyl hlavní důvod. Letohrad získal své jméno díky nezvykle teplému podnebí a místní přístav po celý rok nezamrzal. Částečně to bylo dílem Řeky, proudu teplé vody a vzduchu táhnoucího se od Země věčnosti přes ostrov Gundarlun a dosahujícího až k Letohradu. V tomhle ročním období byla plavba Řekou mnohem bezpečnější než se pokoušet kličkovat mezi krami, jimiž bylo volné moře doslova poseté. Hrolf měl v úmyslu vstoupit do ní blízko Letohradu, plavit se ke Gundarlunu, kde se chtěl zúčastnit jarního lovu sleďů, a pak pokračovat na jih k Ruathymu. Očekávaný zisk byl značný, ale na druhou stranu to neplánovaně prodlužovalo cestu a s tím Liriel nepočítala. Neměla totiž ponětí, jak dlouho může magie v Poutníkově amuletu vydržet, a tak chtěla cíle dosáhnout co nejdřív.
Nakonec se rozhodla přidaný čas co nejlépe využít k prostudování knihy s vodní magií a uložení dalších kouzel do Poutníka. Další kratochvílí se stalo vyprávění příběhů a Liriel mámila z Hrolfa a Olvira co nejvíc informací o jejich ostrovním domově. Jak plynuly dny, vklouzla s Fjodorem zpět do příjemné rutiny dvou spolucestujících. Ani jeden z nich se nevracel k události v Hrolfově kajutě, avšak Liriel na Fjodora i tak často myslela a měla pocit, že i on na ni.