Konečně loď dosáhla Letohradu. Uvítaly ji zde ozbrojené stráže, ovšem jakmile správkyně přístavu zahlédla vzorek zlatého pokladu, umožnila jim zakotvit pod podmínkou, že Hrolf zvaný Nezkrotný zůstane pod dohledem stráží a po celou dobu nevstoupí na břeh. Zdálo se, že nejedna krčma v Letohradu měla důvod nevzpomínat na kapitánovu návštěvu v dobrém.
Liriel si vychutnávala prohlídku města – neviditelná a kráčející po Fjodorově boku. Připadl jí úkol projít obchody s vodními hodinami a pestrobarevnými lampami, jimiž byli letohradští řemeslníci proslulí. Část ukradeného pokladu padla na nákup několika vybraných kousků, jež chtěl Hrolf prodat bohatým obyvatelům Ruathymu. Jakkoliv to bylo příjemné zpestření, uvítala drowí dívka, když Elfí panna opět vyplula.
Další dva dny se plavili Řekou sami. Pak narazili na jinou loď. Byl to Fjodor, kdo měl právě hlídku na příďové nástavbě, a tak se stal prvním, kdo si pevné kogy, naklánějící se ostře na závětrnou stranu a prořezávající hladinu se zbrklou rychlostí, všiml. Okamžitě to oznámil dolů Hrolfovi, který stál u kormidla a bavil Liriel příběhy o Ruathymu.
„Tuhle loď znám,“ poznamenal Hrolf při pohledu do dalekohledu. „Plaví se na ní lovci tuleňů. Vrací se domů a mají pěkně naspěch.“
Okraje knírů mu nadzdvihl další široký úsměv a zamrkal na těch pár námořníků, co se potloukali kolem. „No jen si to představte, chlapi: balík pěkných bílých kožešin. To by vašim manželkám rozzářilo oči a vám osladilo návrat domu!“
Liriel krátce spočinula okem na Fjodorovi a pak zavrtěla hlavou. „Nedělej to, Hrolfe,“ zamumlala. „Zatím jsi ho viděl bojovat jenom proti olihni. Já viděla, jak bojoval s drowem – a vyhrál.“
Kapitán se zachmuřil. „To mě snad máš za úplnýho pitomce, panenko? Myslíš si, že bych chtěl šílenýho berserkra na vlastní lodi?“
Ukázal prstem na blížící se kogu. „Znám jejího kapitána. Jmenuje se Farlow a býval to žoldnéř. Dobrý chlap, pokud je máš ráda horkokrevný, a ví, že jsme piráti! Prostě bude stačit, když se dost přiblížíme a necháme jeho představivost pracovat! A jakmile zaútočí,“ pokračoval Hrolf lstivě, „ten tvůj mládenec bude na naší straně a konečně ho pořádně uvidíme v akci! Podle mě to pak pro nás ostatní bude až moc lehký boj!“
Kapitánův proslov se ukázal být přesným proroctvím. Ještě ani nestihl domluvit a koga změnila kurs. Těžká loď zamířila přímo na ně s dostatečnou rychlostí pro účinný náraz a čelenem namířeným jako rytířovo skloněné kopí.
„Na místa, chlapi!“ zahřímal kapitán s neskrývanou radostí.
Takové útoky byly očekávané a každý muž okamžitě vklouzl do role, jež mu byla pro podobné případy určená. Harreldson skasal plachtu a připojil se k ostatním veslařům. Elfí panna byla menší a lehčí než útočící koga a jediný náraz je tak mohl poslat na mořské dno. V podobných případech musela těžit ze schopnosti rychle měnit směr a ze síly bojovníků na palubě.
Fjodor strhnul z háku na příďové nástavbě jeden z dřevěných štítů. Pět dalších učinilo totéž a všichni rameno na rameni zaklekli a vytvořili tak dřevěnou zeď s kováním. Za ní se skrylo pět dalších námořníků s dlouhými luky a šípy. Liriel se s prázdnýma rukama připojila k Fjodorovi. Kdyby to bylo nutné, potřebovala ruce k vrhání mocnějších zbraní.
Koga se rychle blížila a první salva lovců tuleňů zabubnovala na dřevěných štítech. Hrolfovi muži odpověděli stejně a pak se Elfí panna prudce stočila na levobok a proklouzla kolem řítící se kogy. Než mohla kupecká loď změnit směr, otočili Hrolfovi veslaři loď a dotáhli se k boku útočící kořisti. Dva piráti rozmotali lana zakončená háky a nechali je vzlétnout. Oba se na první pokus zachytily za větší loď. Jeden z lovců se vyklonil, aby přeřízl lana, a vzápětí spadl do vody ježící se ruathymskými šípy.
Vzápětí se ozvalo ohlušující skřípění dřeva o dřevo a obě plavidla se srazila. Veslaři odložili vesla a chopili se zbraní. Právě včas. Tři lovci přeskočili tenký pás vody oddělující obě lodě.
Hrolf se jim s řevem a rozpřaženýma rukama vrhl vstříc. Srazil se s nimi, ještě než stihli znovu získat rovnováhu, a všichni čtyři dopadli s mocným šplouchnutím do vody.
„Přeneste boj na jejich loď,“ ozval se zdola kapitánův hlas. „Ať si krví nezasviníme vlastní čistou palubu!“
Piráti použili naloďovací prkna a začali se po nich škrábat na palubu větší kogy. Početnější posádka lovců je klidně očekávala s tasenými zbraněmi v rukou. Pak se náhle jistota na tvářích útočníků změnila v ohromení.
Všichni slýchali příběhy o ruathymských berserkrech, elitních válečnících chránících svůj ostrovní domov. Dosud se ale nikdy neobjevili na moři, tím méně na palubě pirátského plavidla. Mladý válečník s tmavými vlasy však nemohl být nikým jiným.
Celých sedm stop vysoký vládl mečem pro většinu ostatních příliš velkým a těžkým. Kolem něj plála magická aura a v modrých očích mu hořel vnitřní plamen. Stejně děsivá – a ještě víc překvapující – byla přítomnost drowí ženy následující berserkra jako drobnější temný stín. Ve štíhlé ruce měla dlouhou dýku a ve zlatých očích divoký pohled vlka na lovu.
Váhání lovců však nemělo dlouhého trvání, neboť jejich černovousý kapitán je vlastním mečem nahnal do boje.
Berserkr zamířil přímo za kapitánem Farlowem a cestou srazil z prkna plochou stranou meče dva piráty. Přeskočil na palubu kogy a ještě v letu švihnul mocným sekem přímo dolů.
Farlow zdvihl vlastní zbraň, aby útok vykryl. A byla to skutečně skvělá zbraň: jedenapůlruční meč z trpasličí oceli, zakalený dvěma desetiletími bojů. Berserkrův meč jej roztříštil a vyslal do vzduchu spršku smrtících střepin. Rychleji než by Farlow považoval za možné, změnil směr útoku a doslova odpálil jeden z letících kusů kovu k nejbližšímu lovci. Střepina se ve vzduchu točila jako vrhací nůž a přišpendlila jej za krk k stěžni.
Kapitán sjel zrakem k jílci ve své ruce a zubatému zbytku oceli, jež zbyla z čepele. Zdvihl zničenou zbraň nad hlavu a vrhl se na smrtícího vetřelce. Do úderu vložil veškerou váhu i sílu.
Liriel si toho všimla a snažila se Fjodora křikem varovat. Berserkr jen tak mimochodem natáhl ruku, zachytil muže za zápěstí a na místě jej zastavil. Pak zkroutil kapitánovu paži dovnitř a dolů a jediným prudkým pohybem zasunul zbytek čepele do srdce jejího bývalého majitele.
Lovci se po velitelově smrti překvapivě nevzdali a pokračovali v boji. Na piráty se vrhali s ohromující zuřivostí. Liriel si všimla jednoho zrzavého, který bojoval se zápalem paladina, a to se samotným Hrolfem. Kapitánovi Elfí panny se podařilo zatlačit muže až k příďové nástavbě, kde se ovšem boj zasekl. Ani jednomu se nepodařilo donutit soupeře k ústupu a jejich meče zvonily ve smrtícím dialogu.
Ostatním lovcům tuleňů se proti pirátům a jejich berserkrovskému spojenci tak dobře nevedlo. Během několika okamžiků byla paluba kogy kluzká krví a jen málo jich bylo ušetřeno Fjodorova černého meče. Nakonec zůstal na nohou jen Hrolfův sok.
Když viděla, že je vítězství jejich, Liriel zavýskla a obrátila se k Fjodorovi. Jediný pohled ji připravil o všechnu radost. Přestože na palubě už stáli jen ruathymští námořníci, zůstával mladý válečník stále ve stavu šílenství.