„Odhoďte zbraně!“ vykřikla. „Všichni!“
Berserkr se otočil za zvukem jejího hlasu a jeho meč proťal s jasně slyšitelným zasvištěním vzduch. Liriel ho mnohokrát viděla bojovat, ale ještě nikdy se nestalo, že by oheň a led berserkrovské zuřivosti obrátil proti ní. Tyčil se vysoko nad drobnou elfkou, neboť berserkrovská magie mu propůjčovala iluzi nepřirozené velikosti a síly. Liriel ji sice dokázala prohlédnout a znala jeho pravou podobu, ovšem to ji mohlo jen sotva utěšit. Ve Fjodorových očích nespatřila jedinou známku toho, že by ji poznal.
Liriel upustila zkrvavenou dýku a padla na kolena. Ruce roztáhla s dlaněmi vzhůru a dávala najevo, že se vzdává. Koutkem oka zahlédla, že Hrolf a jeho soupeř stále drží meče. Při dívčině vzrušeném zvolání sice oba zaváhali, ale pořád se vzájemně podezíravě měřili a nechtěli dát tomu druhému výhodu.
„Hrolfe, jestli si ceníš mého života,“ řekla temná elfka tiše, „a jestli si vy dva idioti ceníte svých, tak okamžitě složíte zbraně!“
Ticho krátkého zaváhání bylo přerušené dvojitým zazvoněním oceli o dřevo. Fjodor se konečně vymanil ze sevření šílenství, a jak magie zeslábla, zdálo se, že vklouznul zpět do svého těla. Dlouho jen stál na místě a zmateně hleděl do dívčiny vzhůru obrácené tváře. Pak mu meč vypadl z ruky. V očích měl zbědovaný výraz a s popelavě šedou tváří odešel z bojiště. Liriel to chápala a nechala ho o samotě.
Ruathymští námořníci se rozjařeně nahrnuli na palubu zajaté kogy. Pod Hrolfovým dohledem z příďové nástavby začali překládat balíky nevydělaných kožešin a vypínací rámy a sudy louhu potřebné k jejich vyčinění na palubu Elfí panny.
Bjorn sestupoval po prkně s těžkým sudem v rukou. Najednou mu vyklouznul a tvrdě zaduněl o palubu Elfí panny. Víko odskočilo a obsah se vylil ven. Chlapec zůstal stát jako přimražený a téměř bezvousý obličej mu úplně zbělel.
„Kapitáne, tohle byste měl vidět,“ promluvil konečně.
Něco v tónu jeho hlasu Hrolfa přinutilo, aby okamžitě přiběhl. Kapitánovo nadšení zmizelo. Před ním leželo tělo elfského dítěte dokonale zachované slaným nálevem rozlévajícím se po prknech paluby.
Nechutný nález okamžitě zastavil veškeré rabování. Piráti se shromáždili kolem a náhle nevěděli, co mají dělat. Nejistota se ještě prohloubila, když Hrolf něžně vzal mrtvé dítě ze země a otevřeně a beze studu se rozplakal.
Po dlouhé chvíli odložil tělo stranou a přikázal mužům otevřít i zbylé sudy. S každým dalším vytaženým tělem se jeho ztrhaná tvář čím dál více zatvrzovala.
„Zavolejte Xzorshe,“ pronesl pochmurně.
Jeden z mužů odspěchal do podpalubí a téměř okamžitě se vrátil s předmětem připomínajícím malou niněru. Hrolf ji ponořil pod hladinu a zatočil kličkou. Místo hudby se ozvala série cvakání a hvízdání.
„Zpráva mořským elfům,“ zašeptal Bjorn Liriel. „Zvuk je pod vodou rychlejší a dosáhne dál než ve vzduchu. Tam dole jsou stvoření, která zprávu uslyší a předají ji dál, dokud se nedostane až k hraničáři. Brzo tu bude a řekne nám, co je třeba udělat.“
Když Hrolf konečně vstal, převzal od něj Ibn zařízení a pak pokývl k zajatému plavidlu. „Co uděláme s lodí a s těma, co přežili?“
„Potopit,“ rozhodl Hrolf neúprosně. „A ty hajzly nechte na člunu, ať si počkají na rozsudek od Amberlie. Ale zavažte jim zranění. Nechci, aby krev přilákala žraloky nebo něco horšího. Paní vln se rozhodne sama a bez naší pomoci!“
Kapitánův hněv muže popohnal. Někteří nakládali na menší člun raněné lovce a jiní vysekávali válečnými sekyrami díry do trupu kogy. Jeden z přeživších, zrzavý muž, který se dokázal Hrolfovi postavit, se pokusil kapitána oslovit. Hrolf jej okamžitě umlčel jedinou ranou obří pěsti a šermíř odpadl. Pak jej sám hodil do člunu a dal pokyn, aby byl odvázán. Během několika chvil se kolem odsouzených mužů zavřela mlha jako závoj oddělující je od smrtelného světa.
Hrolf stanul u zábradlí a dlouho se s chmurným zadostiučiněním díval za člunem, i když ten již dávno zmizel z dohledu. Posádka se v uctivém tichu vydala za svými povinnostmi. Jen málo jich znalo skutečný příběh o kapitánově dávné elfské lásce, ale nebyl mezi nimi jediný, kdo by na moři někoho neztratil. Nebyl mezi nimi jediný, kdo nevyslal tichou prosbu k Amberlie, aby si vzala zraněné lovce tuleňů a ne někoho jiného a utišila tak svůj hněv.
V modlitbách se nikdo neodvážil jmenovat sebe, přítele nebo lásku, pro které žádal milost. Ti, kdo žili na moři, byli pověrčivá tlupa a s osudem byli smířeni. Nikdo by se však dobrovolně nevydal na milost Amberlie a nikdo z nich nepochyboval, že osud mužů bude v rukou bohyně moří. A i když byli Seveřany, kteří neměli elfy v lásce, nikdo si nemyslel, že by to byl nezasloužený osud.
5.
Amulet
Triel Baenre, nová vládkyně nejmocnějšího rodu Menzoberranzanu, seděla na svém černém trůnu. Matronu matku obklopovalo slabé fialové světlo vrhající po komnatě přízračné stíny a nutící oči před ní usazené kněžky používat běžný zrak. Přesně to byl Trielin úmysl. Světlo ničilo jemnost zraku citlivého na teplo a znemožňovalo číst drobné detaily výrazů prozrazujících emoce, a v tom byli drowové nesmírně schopní. Temným elfům dokonalá tma víc věcí odhalovala, než skrývala. To stíny uměly tajit.
Bylo nesmírně důležité, aby Triel skryla pohrdání vůči této návštěvnici. Shakti Hunzrin byla nesmírně cenným nástrojem a první kněžkou-zrádkyní za celé generace, které se podařilo proniknout do řad Vhaeraunových přisluhovačů. Příliš vyznavačů drowího boha zlodějů nebylo veřejně známých – nejspíš kvůli tomu, že všechny odhalené čekala okamžitá smrt – ale Triel věřila, že tenhle takzvaný Maskovaný bůh představuje mnohem větší nebezpečí, než si byla Llothina církev ochotná přiznat. Ve své roli mohla Shakti zajistit, aby nebezpečná semena nikdy nevydala úrodu.
Matrona Baenre si byla naprosto jistá, že Shaktina věrnost patří v první řadě Lloth. Však také mocná kouzla pro čtení myšlenek dokázala odhalit jen fanatický zápal a nic víc. Možná až přehnaný zápal, neboť na rozdíl od ostatních kněžek věřila v doslovný výklad Přikázání Lloth. Tato takzvaná Přikázání – ovládnout Temné říše a vyhladit všechny ze Zemí světla – představovala hezké fantazie, užitečné k ovládání drowích mas a odvracení jejich pozornosti od důležitějších věcí. Triel byla dokonce ochotná připustit, že to je vznešený cíl. Veškerou pozornost však upírala k mnohem akutnějším záležitostem.
Nedávno se vyskytla jistá ohrožení jejího trůnu a kolovaly zprávy o spiknutích s cílem sesadit rod Baenre z dlouholeté pozice. Dokonce i samotný matriarchát, systém vládnoucí tisíce let, čelil útoku. Skutečně, celý Menzoberranzan se potácel na hranici chaosu a Triel zoufale potřebovala něco, co by nabídla trpícím drowům a tím je opět spojila. Něco, co by ne náhodou upevnilo její vlastní pozici. Záhadná magie vlastněná toulavou sestřenicí by mohla být přesně tím pravým.
„Co ses dozvěděla o Lirielině amuletu?“
„Mám dobré zprávy,“ začala Shakti. „Kouzelník Nisstyre je mrtvý a spolu s ním i plán na využití amuletu pro naplnění Vhaeraunových cílů.“
Triel souhlasně přikývla. O tuhle trofej usilovalo příliš mnoho rivalů. „Máš jiné kontakty mezi Vhaeraunovými uctívači?“