„Spoustu,“ lhala hladce Shakti, svěřujíc s důvěrou osud do rukou mentálního štítu, jenž byl Vhaeraunovým darem.
„Tak je použij,“ přikázala Matrona. „Vyšli je na povrch a doveď Liriel i s amuletem zpátky do města.“
„Už jsem vyslala posly. Tentokrát žádné drowí muže, ale tvory z jiné sféry. A ne z Propasti,“ oznámila Shakti s lehkou sebedůvěrou. „Takže se nemusíte strachovat, že by se jiné kněžky dozvěděly o mých plánech víc, než kolik se jim rozhodne svěřit sama Lloth.“
Trielin výraz se nezměnil, ale Shakti zahlédla v jejích očích záblesk, když Matrona zjistila, že Vhaeraunova kněžka má přístup k moci většině Llothiných kněžek neznámé. Pro dceru rodu Hunzrin to byl okamžik čistého uspokojení.
„Nezapomeň mě pravidelně informovat,“ pronesla Matrona Baenre tak netečným tónem, jako kdyby na Liriel a jejím záhadném amuletu vůbec nezáleželo. „A teď k jiným záležitostem. Sama dobře víš, že Lloth vyhlásila zákaz válek mezi rody. Jakmile se situace ve městě uklidní, bude opět vše při starém. Je pak docela dobře možné, že by se postavení rodu Hunzrin mohlo významně zlepšit.“
Shakti pečlivě potlačila jakoukoliv známku radosti. Trielina slova sice zněla jako skrytá nabídka pomoci ze strany mocného rodu Baenre, avšak stejně dobře mohla představovat zkoušku. Shakti si dobře uvědomovala, že až příliš ambiciózní drowové byli často nalezeni mrtví ve vlastních komnatách.
„Moje matka, Matrona Kinuere, bude vašimi optimistickými slovy jistě velmi potěšena,“ odvětila Shakti opatrně.
Triel vyhýbavou odpověď odbyla mávnutím ruky. „Spojenectví mezi rody Baenre a Hunzrin je dlouhodobé a oboustranně prospěšné. Naneštěstí shledávám Kinuere nepříjemnou a únavnou.“ Matrona se odmlčela a upřela na kněžku pátravý pohled. „Tvá starší sestra umírá a ty se brzy staneš dědičkou rodu.“
Shakti sklonila hlavu v gestu uznání, ale neustále si dávala pozor, aby zachovala neutrální výraz ve tváři i myšlenky v hlavě.
Po chvíli se na Trielině pečlivě cvičeném obličeji objevil vzácný úsměv. „Skvělá práce,“ prohlásila krutě.
Možná jí Triel gratulovala k úspěšně provedené intrice, nebo k úspěšnému absolvování jakési záhadné zkoušky. Pravděpodobně k obojímu, rozhodla se Shakti.
Brzy poté opustila sídlo rodu Baenre. Rozhovor s Matronou Triel proběhl dobře, ovšem Shakti nepolevovala v ostražitosti. K povrchu to z Menzoberranzanu trvalo jen sedm dní cesty, ale pro ni to byl cizí a neprozkoumaný svět. Shakti nikdy neopustila samotné město, natožpak Temné říše. Neměla tak ani tušení, jak těžký úkol ji očekává a jak moc času by mohl zabrat.
Teprve až se jí dostane do rukou Lirielin amulet a omyje si ruce v krvi nepřátel, bude moci setřást okovy rodu Baenre a zamířit vstříc svému Lloth i Vhaeraunem chystanému osudu.
Xzorsh, hraničář mořských elfů, nebyl Hrolfovým voláním nijak překvapený. Ještě než stihlo cvakání a hvízdání pronikající vodou utichnout, měl Elfí pannu na dohled. Nemusel ani urazit dlouhou cestu, neboť od boje s olihní ruathymskou loď sledoval.
Mořského elfa silně znepokojovala přítomnost temné elfky na palubě. Vždyť přece přísahal, že bude chránit všechny ty, kdo se plaví s Hrolfem Nezkrotným. Xzorshův smysl pro čest vyžadoval, aby co nejvíc napravoval škody spáchané piráty. Až dosud se mu to dařilo, avšak nyní se obával, že na temné drowí kousky by mohl být krátký.
Přesto ho ale Hrolfova exotická cestující zaujala. Na rozdíl od zbytku svého lidu byl Xzorsh fascinovaný magií a drowí dívka jí vládla s lehkostí i sebevědomím. Pověsti Mořských lidí tvrdily, že drowové ukradli mořským elfům jejich kouzla, a to ještě víc probouzelo hraničářovu zvědavost. Ze všeho nejvíc si s ní přál promluvit a dozvědět se o temných elfech pravdu. Možná by s ní mohl dokonce vyměnit nějaké magické zbraně. Rozhodně by měl za co. Xzorsh byl nesmírně zručný v prohledávání potopených lodí a dávno ztracených měst, odkud získával poklady, jež následně vyměňoval za zbraně a jiné zboží potřebné pro obyvatele moře. Xzorsh dlouho toužil po tom, aby měl vlastní kousek elfi magie jen pro sebe.
Osobní cíle však musely počkat. Xzorsh se stal vzdáleným svědkem útoku kogy a následného boje. Zasáhnout odmítl, protože od začátku bylo jasné, že Hrolf a jeho muži mají situaci plně pod kontrolou. Stejně tak netruchlil nad osudem lodě pomalu klesající na mořské dno. Kupecká loď sama zaútočila, a to z důvodů, o něž se Xzorsh nestaral. Svůj osud si zasloužila.
Jak se blížil k Elfí panně, viděl Xzorsh, jak se proti slunci odráží temný obrys malého člunu. Přeživší, usoudil. Posazení do člunu, aby čekali na soud z rukou Amberlie. I to mu připadalo přirozené. Čas od času takto s námořníky nakládali i samotní mořští elfové. Spousta lidí ohrožovala mořské národy a někdy musely i ony vrátit úder. Přesto se Xzorsh ze zvyku vydal ověřit výsledek Hrolfovy poslední práce.
Ve člunu se krčilo sedm mužů a všichni až na jednoho utrpěli zranění, jež jim byla ovázána. Mořský elf tu známku spravedlivé šance ocenil pokývnutím. Pak spočinul zrakem na zrzavém muži v jejich středu a šokovaně sebou trhnul.
Toho muže znal. Caladorn, jeden z vládců lidského města Hlubiny, se často radil s příslušníky mořského národa starajícími se o tamní přístav. Také Xzorsh s nimi byl často v kontaktu a při jedné příležitosti tohoto muže viděl. Sice z dálky a přes clonu mořské vody, ale byl si tím jistý. Velmi na něj zapůsobil a považoval jej za čestného. Co mohl spáchat tak hrozného, aby si to vysloužilo hněv jinak přátelského Hrolfa?
Xzorsh se opatrně přiblížil. Námořníkům ponechaným napospas Amberlie často zůstaly zbraně, aby je nepostihl jiný osud než ten zvolený pro ně Paní vln. Tihle je však neměli. Další důkaz strašné povahy jejich přečinu.
„Lorde Caladorne,“ promluvil Xzorsh tiše. Muž sebou trhnul a začal se rozhlížet kolem. Při pohledu na mořského elfa vytřeštil oči a Xzorsh mu dal raději trochu času, aby dokázal jeho přítomnost vstřebat. Jen málo námořníků spatřilo příslušníka mořského národa a ti, jimž se to poštěstilo, byli většinou přemoženi úžasem.
„Jmenuji se Xzorsh a stejně jako vy mám za úkol starat se o bezpečí svého lidu,“ řekl. „Rád bych věděl, proč jste zaútočili na ruathymské plavidlo. Jeho kapitán je přítel mořského lidu a pod mojí ochranou.“
Caladorn při té zprávě pomalu přikývl. Titul přítele elfů znamenal, že jeho nositel se těší vzácné cti, jež přísluší jen těm, kdo prokázali elfům velkou službu a chovali k nim lásku a porozumění.
„To by vysvětlovalo, proč nás nechal ve člunu,“ pronesl muž zamyšleně. „Možná se teď konečně něco vysvětlí.“
Caladorn stručně načrtl podrobnosti ponurého nálezu na palubě lodi duchů, nenávist kapitána Farlowa vůči pirátům a jeho zapálenou řeč o zvěrstvech, kterých se Seveřané dopouští na mořských elfech. Popsal bitvu, neuvěřitelnou zuřivost mladého berserkra, jíž museli čelit, a Hrolfův zármutek nad objevenými těly mořských elfů. „S jejich smrtí jsme neměli nic společného,“ uzavřel Caladorn upřímně. „Ruathymský kapitán nám však nedal příležitost se hájit.“
„Hrolf je trochu horká hlava,“ připustil Xzorsh, „a k mořskému lidu se chová ochranitelsky.“
„Když teď znáte náš příběh, co bude dál?“
Hraničář se zamyslel. „V první řadě mám povinnost vůči mořským národům. Musím se dozvědět, kdo je zabil a proč. Když budu moct, pošlu zprávu mořským lidem do Hlubiny a snad se o vás postarají.“