„Potom nás odsuzujete k smrti,“ upozornil ho Caladorn. Mořští lidé byli nevyzpytatelní, to oba dobře věděli, a Hlubina ležela několik dní cesty na jihovýchod. „Tihle muži jsou zranění. Nemáme jídlo a jen trochu vody. Jestli mořští lidé vůbec přijdou, bude pozdě.“
S tím musel Xzorsh souhlasit. „Nedaleko odtud je malé souostroví. Nikdo na něm nežije, ale můžete tam vydržet, dokud nepřijde záchrana.“
Mořský elf si přiložil obě ruce k ústům a vydal ostře pronikavý tón. Následovalo chvíli ticho a pak vodu prořízly dvě šedé hřbetní ploutve blížící se ke člunu. Caladorn instinktivně sáhl k prázdné pochvě.
„To nejsou žraloci,“ ujistil jej Xzorsh. „Tohle jsou delfíni. Přátelé mořských elfů. Dovedou vás do bezpečí rychleji než vesla či plachty.“
Caladorn se zájmem sledoval, jak Xzorsh oba tvory oslovil jazykem skládajícím se z cvakání a pískání. Pak si mořský elf odvázal od pasu dvě lana ze spletených mořských chaluh a jeden konec každého přivázal ke člunu a na druhém vytvořil smyčky. Obě stvoření do nich okamžitě zastrčila špičaté rypáky.
„Během noci vás doprovodím,“ slíbil elf. Vytáhl dlouhý nůž a podal jej člověku. „V těchto vodách číhají mnohá nebezpečí. Některým z nich nerozumím ani já. Tohle by se vám mohlo hodit.“
Než mohl Caladorn odpovědět, plesknul hraničář dlaní o hladinu. Zřejmě šlo o signál pro delfíny, kteří okamžitě vyrazili k západu a malý člun za sebou lehce táhli.
Jakmile na hladinu dopadly první sluneční paprsky, zamířil Xzorsh zpět k pirátské lodi. Když teď znal důvod Hrolfova volání, neviděl již důvod ke spěchu. Kromě toho ho piráti ani nemohli očekávat tak brzo a jemu se nechtělo vysvětlovat jim, proč je vlastně sledoval, a dát tak najevo svá podezření ohledně temné elfky.
Xzorsh ještě nikdy neviděl drowa na moři a pochyboval, že tahle dívka se na ně vydala ze vznešených pohnutek. Jeho lidé toho z rukou temných elfů vytrpěli dost a on byl odhodlaný zabránit za každou cenu další škodě.
I kdyby kvůli té dívce měl porušit daný slib ochrany.
Mladý hraničář dokázal životní otázky řešit s lehkostí a hranice mezi dobrem a zlem byla v jeho očích jasně daná. Tentokrát se však přistihl, že přemýšlí, jestli jsou věci skutečně tak jednoduché.
Ranní hodiny se přes Elfí pannu přelévaly jen zvolna. Posádka neměla skoro nic na práci, a tak jen čekala na příchod mořského hraničáře. Přítomnost těl mořských elfů, ačkoliv již byla decentně uložena do nákladového prostoru, srážela obvykle dobrou náladu ruathymských námořníků.
Fjodor se ze všech sil snažil rozptýlit je vyprávěním příběhů ze své vlasti – o pramenech a studánkách, kde ještě stále dlí duchové, i o výpravě do trosek dávno zaniklého království skrytých v hustě zalesněných rašemenských kopcích. Mladý vypravěč nechápal, proč legendy o místech obývaných duchy vyvolávají u posádky lstivé úšklebky, ale jinak se zdálo, že jsou všichni vděční za každé rozptýlení.
První důstojník se však zabýval praktičtějšími záležitostmi. Důkladně prozkoumal kořist a všechno cenné dával na jednu stranu, zatímco odpad vyhazoval přes palubu. Právě se chystal odhodit víko jednoho ze soudků, když se náhle zarazil a zamžoural na značky na něm. Důstojník našpulil rty, zamyslel se a pak prozkoumal i další sudy. Potom odspěchal za Hrolfem, který strávil noc na hlídce na příďové nástavbě. Byla s ním i elfí dívka. Na Ibnův vkus k tomu docházelo až příliš často, jenže teď nebyl čas na předsudky.
„Kapitáne, tohle musíte vidět,“ pronesl s nezvyklou naléhavostí a podal Hrolfovi víko. „Tohle je značka bednáře Pivopije. Ten sud je z Ruathymu. Všechny sudy s mrtvýma elfama mají tuhle značku.“
Hrolf se zamračil a pokrčil rameny. „No a co má být?“
„Je to divný,“ pokračoval Ibn. „Co s nima chtěli ty lovci dělat, se radši ani nestarám. Jenom doufám, že se někde neobjeví další a nehodí to na nás.“
Liriel okamžitě pochopila. I když neměla o lidské politice moc jasnou představu, spiknutí dokázala odhalit okamžitě. „On má pravdu, Hrolfe. Měli bychom ty zraněné muže dostat zpátky a vytáhnout z nich co nejvíc informací.“
Prvního důstojníka nečekaná pomoc moc nepovzbudila. Naježil zrzavé obočí a probodl dívku pohledem. „Za všechno můžeš ty,“ zavrčel.
„A co já s tím asi můžu mít společného?“ rozhořčila se. „Ti elfové byli po smrti dlouho předtím, než jsme je vůbec našli.“
„Tak to se smůlou chodí. Nikdy nevidíš, odkud se blíží, ale nakonec si tě stejně najde!“
„Tak už dost,“ řekl Hrolf unaveně. „Nejlepší bude ty muže najít a pokusit se všechno vysvětlit.“
Liriel přikývla. „Já teď půjdu dolů – polední slunce je na můj vkus pořád trochu moc jasné – ale jakmile najdete ty lovce tuleňů, zavolejte mě. Dokážu z nich dostat i takové informace, které by nám jinak neřekli.“
Ibn si založil ruce na prsou. „Dokud jsem první důstojník, tak tu nikdo nebude mučit zraněný chlapy!“
„Nech si to kázání,“ opáčila suše, „a laskavě si uvědom, že kouzla dávají o dost víc možností než tvoje ubohá představivost.“
Elfka odkráčela s důstojností Matrony matky. Celou cestu k průlezu však cítila v týle důstojníkův upřený pohled a nemohla přestat myslet na to, co by asi udělal, kdyby věděl, co má v plánu.
Liriel se totiž podařilo najít inspiraci ve vlastních slovech. Skutečně mohla vytáhnout informace přímo z hlav zraněných lovců. Sice ne kouzelnickou, ale kněžskou magií ano. Kněžky Lloth dokázaly sesílat lepkavé pavučiny do myslí jiných a vůbec nezáleželo na tom, jestli ta která osoba opustila či neopustila svět smrtelníků. Tak proč se obtěžovat s výslechem lovců, přemítala Liriel, když se mohla zeptat přímo samotných mrtvých mořských elfů?
Samozřejmě že takový postup v sobě skrýval jistá rizika. Mocná kněžka dokázala ducha nejen přivolat, ale také mu poroučet. Liriel však byla pouhou novickou a ještě nikdy nezkoušela žádné modlitby či kouzla, které by sahaly za smrt. Navíc neměla jedinou záruku, že Lloth její žádosti vyhoví, a dokonce by tím mohla Pavoučí královnu rozzlobit. Duše mořských elfů jistě nebudou v říši Lloth a Liriel pochybovala, že by drowí bohyně měla dobré vztahy s jakýmkoliv božstvem, jež mořští elfové mohli uctívat.
Když záležitost ze všech stran důkladně probrala, rozhodla se, že největší šanci na úspěch – a vlastně také na přežití – nespočívá v žádosti k Lloth o přivolání duchů, ale v získání svolení ke vstupu do záhrobí. Už jen ta představa dobrodružnou mladou elfku fascinovala a mrazila zároveň.
Liriel se vplížila do kouta nákladového prostoru, kde uctivě přikrytá plachtou ležela těla pobitých elfů. Klekla si k nim a začala je prohledávat ve snaze najít nápovědu, jak asi mohli být zabiti. Kromě poškození způsobeného lákem však nenašla vůbec nic. Tady jí pšenka nevykvetla. Náhodně si vybrala jedno z těl a sevřela jeho chladné ruce mezi své. Protože elfa za života neznala, musela mít k vystopování duše přímý kontakt s tělem.
Dívka se připravila a začala se soustředit na kněžskou magii. Pronášela tichou litanii a odstrkovala pramínky magie, jež k ní nanejvýš ochotně plynuly. Teď nepotřebovala přirozenou magii Přediva, ale sílu bohyně.
Náhle byla vytržená ze svého těla. Následoval oslnivý bílý záblesk bolesti doprovázející odtržení od smrtelného světa a pak…