Liriel zahlédla Propast a skrze věšteckou misku, obvyklý nástroj kněžek Lloth, navštívila i všechny nižší sféry. V šedé mlze zahalené okolí nebylo podobné ničemu, co kdy dřív viděla. Nebo spíš cítila, protože vidět se tu nedalo nic. Kolem sebe vnímala neviditelné cesty vedoucí do neznámých říší. Drowí kněžka vyslala myšlenky za duší mořského elfa.
Okamžitě pocítila krátký kontakt. Zaplavila ji radost z úspěchu, a tak natáhla zkoumavý dotek ještě dál. Ohromilo ji, když zjistila, že nemá kam dál jít.
Lirieliny napjaté smysly zaznamenaly, že se stalo něco nepřirozeného. Tohle nebylo setkání s vůlí božské bytosti, ale s čarodějným uměním. Duše mořského elfa skutečně opustila tělo, ale zůstala uvězněná někde v této sféře. Dívka soustředila myšlenky a zúžila pátrání nají známý svět.
Zničehonic stanula na prahu jakéhosi strašného limba. Pocítila absolutní bezmoc bytosti, po níž pátrala, a náhlý příval naděje, když duše zaznamenala její dotyk. Spočinuly na ní neviditelné oči prosící o vysvobození. Elfcino svobodu milující srdce se při tom zjištění naplnilo děsem a na okamžik se zastavilo. Dívka instinktivně couvla.
Najdu tě, slibovala Liriel, zatímco se vracela do svého těla. Najdu způsob, jak tě osvobodit.
„Zatracená ženská. Já věděl, že máš v tomhle bordelu prsty.“
Pochmurně vítězoslavný hlas vytrhl Liriel z transu. Obrátila se a stanula tváří v tvář Ibnovi. Musela se propadnout tak hluboko do meditace, že jej neslyšela přicházet, a teď se k ní blížil s rukou na jílci nože.
Liriel zareagovala instinktivně. Mávla rukou s roztaženými prsty, ze kterých vylétly pramínky magie. Ty se spletly do obří pavučiny rozprostírající se nákladovým prostorem. Záblesk moci Ibna zachytil a spolu s magickou pastí jej odhodil zpět, kde zůstal viset v pavučině jako nějaká ohromná moucha.
Liriel očekávala vzdorný hněv, nebo dokonce záplavu barvitých nadávek, tak obvyklých na každé lodi. Překvapilo ji tedy, když se Ibn i přes nepříjemnou situaci zatvářil spokojeně.
„Takže jsi napadla důstojníka. No tak to už jsi vlastně mrtvá,“ slíbil s temným zadostiučiněním.
Paměť elfů sahá vskutku daleko, ale i tak se ztracené město Ascarle stalo pro většinu z nich jen pověstí. Od doby jeho zmizení pod záplavou tajícího ledu a následně pod mořem, když obří ledovce ustoupily severním mořím, prošlo světem mnoho generací elfů. Jen málokdo by proto očekával, že jeho sláva dál žije skrytá hluboko pod hladinou moře u ostrova Trisk, součásti souostroví známého jako Nachové skály.
Žádný z dávno mrtvých elfů by nyní Ascarle nepoznal. Ano, většina budov zůstala nedotčená – úžasné, třpytící se stavby vytvořené kouzly z křišťálu a rudého korálu. Dokonce i ve vodě město vypadalo jako stvořené z ohně a ledu. Uvnitř mnoha budov i krytých průchodů byl stále ještě vzduch. Poklady dávných kultur zdobily luxusní komnaty. Skutečně, jedinými „falešnými tóny“ v celém Ascarle byly vodní horizont a jeho současní obyvatelé.
V okolí potopeného města žily jedny z nejobávanějších mořských bytostí. Stovky vodních zlobrů, vzdálených bratranců těch pozemských, tvořily jádro místní stálé armády. Předpokoje a tunely vedoucí ke křišťálovému středu sloužily jako hnízda kapoacintů, mořských chrličů, kteří si nadevše libovali ve způsobování bolesti. Tlupa zlých nereidek, překrásných sirén schopných měnit podobu a odhodlaných zničit všechny muže plavící se po moři, kroužila kolem města a hledala příležitost, jak by se mohla vyřádit.
Šeptalo se, že někde ve městě žil dokonce i kraken. Ze všech mořských tvorů byla právě tahle gigantická a vysoce inteligentní oliheň nejobávanější. V dřívějších dobách mizela na příkaz těchto tvorů celá města nebo ostrovy. O krakenech se toho obecně moc nevědělo. Snad jen to, že většinu času tráví v nedostupných hlubinách moře a čas od času se jim podaří shromáždit moc, jež dosáhne daleko mimo svět vln. Dokonce i pouhá pověst o jeho přítomnosti představovala úctyhodnou hrozbu.
Skutečný vládce Ascarle, illithidí žena jménem Vestress, je rozhodně nehodlala popírat. Jako stvoření nesmírného magického nadání a záhadné minulosti si Vestress přisvojila titul regentky a za nepřítomného krakena vládla celému podmořskému království. Alespoň to tedy tvrdila a nikdo se neodvážil cokoliv namítat. Vestressina vláda se totiž neomezovala jen na Ascarle. Její moc se díky síti špehů a vrahů známé jako Společnost krakena rozprostírala po všech severních zemích.
Vestress byla mezi svým druhem jedinečná. Illithidé neměli, nebo spíš neukazovali navenek pohlaví, avšak tahle bytost promítala mentální „hlas“ ve zjevně ženském tónu a také se nesla s elegancí královny. Illithidé jsou podle lidských měřítek ohavní tvorové ze všeho nejvíc připomínající křížence humanoida a chobotnice. Tělo zhruba lidského tvaru je nahoře zakončené klenutou hlavou potaženou jasně fialovou kůží a s bílýma očima bez výrazu. Spodní polovinu tváře tvoří čtyři hemžící se chapadla, skrývající tlamu s ostrými zuby. Vestress se však nějakým záhadným způsobem dařilo vyzařovat eleganci zastiňující nevzhledné tělo. Bledě růžové ametysty zdobily její tříprsté ruce a lemovaly kroužek stříbra nasazený na hlavě. Dlouhé rukávy roucha z levandulového hedvábí tiše šeptaly, kdykoliv klouzala vzduchem.
Regentka Ascarle měla právě chvíli volna. Její zálibou a vášní bylo tkaní, a tak se mu věnovala, kdykoliv jí to nároky jejího postavení dovolovaly. Vlastně vnímala celý život jako tapiserii a do ní dokázala zachytit téměř vše: vzácné drahokamy, ukradené sny. Právě teď se věnovala výjevu zachycujícímu pobřežní město obývané jejími bývalými otroky, kteří jí kdysi sloužili a starali se o komnaty, jež byly stále naplněny vzduchem. Bylo to její dosud nejlepší dílo a Vestress si je spokojeně prohlížela.
Náhle ji šokovalo, že se postavy mořských elfů na výjevu začaly kroutit, jako kdyby trpěly.
Vestress se prudce postavila. To přece nebylo možné. Tedy ne že by se jí příčilo mučit v tapiserii uvězněné duše mořských elfů, to rozhodně ne! Znepokojilo ji, že se je někdo pokoušel kontaktovat. A byl to někdo mocný.
Samozřejmě že takový pokus očekávala, ale lovci tuleňů ještě nemohli stihnout dorazit do Hlubiny a osobně se přesvědčila, že na palubě jejich lodi nebyl jediný kněz. Něco se muselo ošklivě pokazit.
Vestress odplula vzduchem z komnaty určené pro tkaní a spěchala do jiné, kde měla věštecké krystaly. Se všemi zdroji záhadné Společnosti krakena volně k dispozici získá odpověď během pár minut.
Než skončí den, polapí její dlouhá chapadla kněze či kněžku, kteří se odvážili zaplést s regentkou Ascarle.
6.
Bouře na moři
Troubící lastura, luskanská přístavní krčma, nabízela silné pivo a hustý guláš za přívětivé ceny. Dnes večer však dostali hosté za své měďáky ještě víc, než očekávali, a sborově děkovali Tempovi, jaké měli štěstí. Rethnor, Nejvyšší kapitán Luskánu, byl vyzván na souboj. Osudná slova ještě nestihla utichnout a návštěvníci krčmy už začali vyklízet stoly a židle z improvizované arény přímo uprostřed nálevny. Pak vytvořili kruh, nalévali se pivem a sázeli se, kolik času vyzývateli ještě zbývá.
Nejvyšší kapitán byl impozantní jako medvěd a mohl se pochlubit nezvyklou šíří ramen i paží. Hrdý černý vous mu spadal na koženou kazajku a nad očima se táhla jediná čára hustého obočí. Byly to však jeho oči, modré a chladné jako zimní moře, co světu prozrazovalo, jak nebezpečný muž to je.