Ze všeho nejdřív si Rethnor změřil soupeře. Meče se setkávaly s řinčivými údery a kapitán tak zkoušel jeho dosah, sílu i odhodlání. Mladý muž se Rethnorovi silou i dosahem vyrovnal a působil jako dobře vycvičený válečník, což ovšem v Luskánu nebylo nic překvapivého. Přesto to byl bojem nezocelený chlapec, víc nadšený než zkušený. I tak sliboval zajímavý boj.
Rethnor zaútočil levorukým mečem přímo na mladíkovo srdce. Byl to očekávaný výpad a válečník jej snadno odrazil tak mocným švihem, že Rethnorova paže byla smetena stranou. Nejvyšší kapitán to očekával. Než mohl mladík pokračovat, přistoupil blíž. Tak blízko, že se jejich vousy téměř dotýkaly a ani jeden z nich kvůli tomu nemohl použít meč. To Rethnorovi nevadilo – v pravé ruce měl připravenou dýku.
Rychlým sekem přeťal přezku u pasu, jež držela mladíkovy kožené chrániče stehen, a pokračoval skrz další ve tvaru písmene X spojující přední chrániče se zadními. Ochranná část oděvu sklouzla na zem a odhalila bojovníkovy nezvykle hubené nohy zahalené jen nohavicemi z vybledlé rudé vlny.
Krčmu naplnil posměšný smích a provolávání slávy. Mladíkova tvář se zkřivila pokořením a vztekem. Rethnor odtančil zpátky a užíval si chvíle slávy, plně odhodlaný uspořádat názorné představení. Tohle štěně se odvážilo ho vyzvat – jeho, Nejvyššího kapitána Rethnora, možná nejlepšího šermíře v Luskánu – a bylo nanejvýš žádoucí, aby za tu drzost zaplatilo.
Rozhodně ho tedy nepotěšilo, když prsten na ruce s mečem vyslal tichý přivolávací signál. Teď Rethnor potřeboval boj co nejdřív ukončit, aby si mohl najít tichý kout, než v prstenu zasazený velký onyx odhalí svou pravou podstatu vidoucího kamene. Samozřejmě že nosil rukavice, aby jej skryl. Magie nebyla mezi Seveřany vítaná a bylo nesmírně důležité, aby tajemství uchoval před ostatními Nejvyššími kapitány. Nikdy se nemohl spolehnout na to, že během jednoho z takových přivolání nebude přítomný uživatel těch natřikrát prokletých kouzel. Kdyby pak ten neřád zaznamenal kolem Rethnora magickou auru, měl by proti němu mocnou zbraň.
Mladý válečník o tom samozřejmě neměl ani tušení a se smrtícím odhodláním v očích se blížil k Rethnorovi. „Vyříznu ti střeva, abych měl něco místo opasku,“ slíbil mu pochmurně.
Rethnorův odevzdaný povzdech zasyčel mezi sevřenými zuby. Vykryl mladíkův zuřivý sek přes hlavu a odpověděl fintou. Rychle a zručně skláněl bojovníkovu čepel níž a níž. Pak znovu přistoupil blíž, tentokrát s pěstí napřed. Mocný spodní hák na bradu odhodil vyzývatele dozadu. Než se stihnul vrátit do střehu, prohnal mu Rethnor čepel nechráněným podpažím. Mladík upustil meč a s překvapeným výrazem ve tváři klesnul na podlahu.
Tohle bylo obzvlášť kruté zakončení, ale hodilo se ke kapitánově náladě. Když už nemohl mít protahovaný souboj, musel se spokojit alespoň s dlouho nepřicházející smrtí. Mladíkovy plíce se pomalu naplní krví a dostane se mu tak cti utopit se ve vlastní hlouposti.
Nejvyšší kapitán schoval ještě mokrou čepel a hodil na stůl několik stříbrňáků jako platbu za napůl snědené jídlo. Pak vykročil do noci, aby zjistil, jaká informace může být pro Společnost krakena tak důležitá, že kvůli ní riskuje zavolat jednoho z nejmocnějších agentů v jiném než předem dohodnutém čase.
Rethnor přispěchal domů a netrpělivě odbyl manželčiny dotazy i pomoc služebnictva. Stáhl se do své pracovny a zapálil knot lampy na velrybí olej. Když zajistil dveře, stáhl si rukavici a zaměřil se na kámen na prstenu. Lesklá čerň onyxu zcela zmizela a z malého portálu se na něj dívaly nečitelně levandulové oči nádherné královské ženy.
„Tak co?“ vyštěkl a hleděl rozzlobeně na drobný obraz. „Ať to jsou dobré nebo špatné zprávy, tak by to radši mělo stát za vyrušení!“
To posoudíš sám. Chladný ženský hlas zněl jen v jeho hlavě. Z prstenu se neozval jediný zvuk a ani ženiny rty se nepohnuly. Rethnor často přemýšlel, proč se vůbec obtěžuje ukazovat tvář.
Lovci tuleňů nedosáhli Hlubiny. Jejich loď byla dopadena ruathymským plavidlem. Máme podezření, že nyní míří do domovského přístavu.
Rethnor šťavnatě zaklel. Příprava tohohle úskoku jej stála spoustu peněz a potíží. Zajmout živé mořské elfy, dovézt je bezpečně na vzdálené souostroví známé jako Nachové skály, odvézt těla v ruathymských sudech a naložit je na karavelu vypuštěnou na známé trase lovců z Hlubiny nebylo nijak snadné ani levné. Naštěstí to byla jen jedna z mnoha pastí a jeden z mnoha připravených důvodů pro obhájení budoucího převzetí ostrova. Na druhou stranu byl právě tenhle obzvlášť pádný a Rethnor věděl, že u vládců Hlubiny udeří na správnou strunu. Ve skutečnosti se nápad zrodil přímo na místě přepadu.
Během uplynulých měsíců prosákly na břeh zvěsti o útocích na osady mořských elfů. Jelikož byla nenávist Seveřanů z Luskánu a Ruathymu vůči jakýmkoliv elfům veřejným tajemstvím, vyslali lordové Hlubiny několik ostrých dotazů. Ve skutečnosti s tím neměl Luskán nic společného, ale to nemohlo Rethnorovi zabránit, aby této nové skutečnosti nevyužil. Když už se v tom chtěli milovníci elfů z jihu šťourat, proč je nenasměrovat proti Ruathymu? Ne, usoudil Rethnor, tenhle plán bylo třeba zachránit.
„Co navrhuješ?“ zeptal se miniaturního obrazu.
Samozřejmě zastavit loď. Dozvěděli jsme se, že Letohrad opustila před dvěma dny a vydala se Řekou na západ. Zastav ji a postarej se všemi prostředky o to, aby vina za potíže mořských elfů znovu padla na Ruathym.
Rethnor přikývl. Nakonec to vypadalo jednodušeji, než by se na první pohled mohlo zdát. Proud teplé vody známý jako Řeka byl vlastně celkem úzký a ruathymská loď měla jen dvoudenní náskok. Luskanské lodě byly rychlé, takže bylo možné dostihnout je během několika dní.
„Osobně se o to postarám,“ slíbil.
Vezmi si dvě lodě, navrhl hlas, a tolik válečníků, kolik jen uvezou. Doneslo se nám, že na palubě ruathymské lodě je berserkr. Zabil i obří oliheň, znak Společnosti krakena, a tím si vysloužil naše osobní nepřátelství.
Nejvyšší kapitán zamrkal a na okamžik se jeho neotřesitelné sebevědomí zachvělo. S ruathymskými berserkry se již střetl. Na pevnině byli velmi nebezpeční a nelíbila se mu představa boje s jedním z nich ve stísněném prostoru námořní bitvy. Přesto byli i berserkři jen smrtelní muži, a navíc ještě ochotnější zaujmout místo v Tempově hodovní síni než většina Seveřanů. On, Rethnor, měl v úmyslu jim nadšeně vyhovět.
„Tři lodě,“ oznámil obrazu s ponurou radostí. „Vyplujeme za úsvitu se třemi loděmi.“
Liriel dlouhou chvíli jen zírala na muže uvězněného v kouzelné pavučině, oněmělá nečekaným slibem smrti. Vždyť se jen snažila chránit. Za to ji Hrolf přece nemůže zabít! Ibn však působil naprosto sebejistě, a to se pod svým kapitánem plavil dlouhé roky. Co vlastně věděla o podivných lidských způsobech?
Pak převzaly vládu drowí instinkty. Vzduchem kmitla ruka s kuší a do mužova těla se zabodla drobná šipka. Uspávací jed účinkoval spolehlivě a Ibn usnul, ještě než stihnul dokončit započatou kletbu.
Elfka okamžitě zrušila zaklínadlo vytvářející obří pavučinu a důstojníkovo tělo sebou praštilo o zem. Liriel zabořila prsty obou rukou do vlasů a hlavu sevřela mezi nimi, jako kdyby tak mohla uklidnit vír myšlenek. Jistě, bezmyšlenkovitá reakce jí poskytla trochu času. Jed udrží Ibna mimo několik hodin, ale co pak asi řekne ostatním, aby vysvětlila jeho zakletý spánek?