„Dej mu medovinu,“ navrhl hluboký hlas z druhého konce nákladového prostoru.
Liriel se za tím nečekaným zvukem otočila. Při pohledu na Fjodora vstávajícího zpoza zbylých soudků s medovinou podezíravě přimhouřila oči.
„Co tady děláš?“ dožadovala se rozhořčeně.
Rašemenec odpověděl neveselým úsměvem. „Právě teď se tě snažím udržet naživu, moje malá vráno. Vidíš támhletu bečku s jednou stranou trochu zčernalou, jako kdyby stála moc blízko ohni? Uvnitř je zbytek medoviny, která uspala vesničany. Trochu ho s ní polij a rozlij něco i kolem. Hrolf si bude myslet, že se mu Ibn nabořil do zásob a vybral si špatný soudek.“
Dívka na něj upřeně hleděla. V hlavě jí soupeřilo několik otázek. Nakonec se rozhodla vyslovit tu nejjednodušší. „Ty víš o medovině? Ale jak?“
„Pamatuješ si, jak jsme šli nakupovat do Letohradu a platil jsem kupcům za tebou vybrané zboží? No tak to zlato mi přišlo povědomé a pak jsem si vzpomněl, že jsem některé kousky viděl, když je druid házel do řeky.“ Pokrčil rameny. „A protože už Hrolfa trochu znám, nakonec jsem se dobral pravdy.“
Liriel přijala navrhovaný plán i poskytnuté vysvětlení se zdvořilým přikývnutím. Vypáčila víko poloprázdného soudku a trochu spícího důstojníka polila. „Když se budu snažit, neprobere se dřív jak zítra ráno,“ zabručela. „Všechno by bylo jednodušší, kdybych ho mohla prostě zabít a hotovo!“
Drowí elfka vzhlédla k Fjodorovi a nebezpečně přimhouřila oči. Vzpomněla si na další záležitost. „Ty jsi mě špehoval.“
„To ne,“ namítl. „Potřeboval jsem si někde odpočinout a tady dole je tma a ticho. Já… poslední dobou jsem toho moc nenaspal.“
Chápavě přikývla. Od Doby nesnází, kdy se Fjodorův dar berserkrovské magie zvrhnul, byl neustále pronásledovaný nočními můrami. Jakmile bojové šílenství utichlo, pamatoval si jen zřídka detaily právě skončené bitvy. Tváře zabitých se mu však vracely ve snech a Liriel si ve světle takového zjištění říkala, že drowové mají štěstí, že skoro žádný z nich nikdy nespí. Většina jí známých temných elfů by musela brzy zešílet, kdyby se jim každou noc vracely následky jejich činů. Rychle však tyto myšlenky odsunula a zaměřila se zpět na Fjodora. Doufala, že již překonal výčitky svědomí, že se při posledním boji obrátil i proti ní. Nyní však viděla, že ne. Vypadal pohuble a choval se jako někdo pronásledovaný minulostí. Liriel měla pocit, že poslední dobou jej ve spaní strašil právě její obličej.
Vzájemné mlčení se protahovalo, dokud nebylo až příliš tíživé. „Slyšel jsem, jak jsi zaklínala,“ pronesl Fjodor tiše. „Ale nebylo to zaklínadlo. Vlastně to vypadalo, jako kdyby ses modlila. Je to pravda?“
Liriel přikývla, překvapená tím, jakým směrem se řeč stočila. „No a?“
„Tou modlitbou jsi snesla kouzlo. To ale dokáže jenom kněžka.“ Odmlčel se, jako kdyby ani nechtěl pokračovat. „Viděl jsem tě tančit v měsíčním světlea tehdy se tě dotkl stín Eilistraee. Řekni mi popravdě: stala ses kněžkou Temné panny?“
V hlase se mu ozývala naděje, avšak v očích mu Liriel vyčetla, že tomu sám nevěří. Eilistraee byla bohyní drowů, kteří odvrhli temné tunely a stezky zla, bohyní tance a lovu. Temná panna vyzývala následovníky, aby pomáhali vytvářet krásu, pomáhali poutníkům a žili v míru a radosti pod sluncem a měsícem. Fjodor ale věděl, že Liriel je stále dcerou Temných říší.
Prsty instinktivně sevřela kolem amuletu Lloth, jako kdyby tak svého přítele chtěla ochránit před Pavoučí královnou a vším, co představovala. „Od raného věku mě učili být kouzelnicí,“ pronesla Liriel pevně. „A tou také jsem. Než jsem opustila Menzoberranzan, poslali mě také do školy pro kněžky. Nakonec jsem tam strávila jen pár chvil. Sotva dost na to, aby to ze mě dělalo kněžku!“
„Ovšem tvoje modlitba byla vyslyšena,“ trval na svém.
Liriel pokrčila rameny. „Jestli je bohyně ochotná dát mi svou moc, byla bych hloupá, kdybych si ji nevzala!“
„Ale za jakou cenu?“ zeptal se Fjodor vážně. „Liriel, slyšel jsem spoustu strašlivých příběhů o drowech a jejich bohyni, a ty sama jsi mi dala jasně najevo, že ve skutečnosti jsou jen pouhým stínem skutečného života, který jsi znala. Jestli je to pravda, jak by od někoho jako Lloth mohlo přijít cokoliv dobrého?“
Temná elfka se před odpovědí důkladně zamyslela, neboť takové otázky pro ni byly zcela nové a nevěděla tedy co říct.
„Pamatuješ si, na co se mě Qilué Veladorn zeptala, když jsme ji a ostatní drowy z Eilistraeeina chrámu požádali o pomoc při znovuzískání Poutníka? Zeptala se mě, proč bych si chtěla udržet své drowí schopnosti a jak s nimi mám v úmyslu naložit. Právě teď zjišťuji, že se dají použít ke spoustě věcí. Například k zastavení Nisstyreho a jeho tlupy Vhaeraunových následovníků. Díky moci Lloth jsem se dozvěděla, že duše těchhle elfů neodešly ze smrtelného světa, ale byly zde uvězněny čarodějným uměním. Jestli mi Lloth dá sílu a šanci na jejich osvobození, vezmu si ji!“
„Ale Lloth je zlá, nebo snad ne?“
„Samozřejmě,“ souhlasila Liriel bez rozmyšlení. „Ovšem Lloth je také mocná, a proto ji moji lidé uctívají. Dřív jsem jimi pro jejich neustálé hromadění čím dál větší moci, jako když hloupí draci schraňují cetky na čím dál větší hromadě zlata, opovrhovala. Teď si však začínám uvědomovat, že moc je také nástrojem,“ uzavřela moudře. „Když ji mám a používám k dosažení důležitých cílů, je její původ skutečně důležitý?“
Fjodor zavrtěl hlavou. Nebyl si jistý, jak odpovědět. Rozhodně ho těšilo, jakou cestu stihla Liriel urazit. Tohle nebylo myšlení rozmazlené drowí princezny, kterou potkal v tunelech Temných říší. Od začátku v ní cítil skryté možnosti a Zrakem zachytil střípky osudu, který by jí mohly závidět i rašemenské Čarodějnice. Byl na její růst pyšný a nedokázal najít slova, kterými by argumenty vyvrátil. Přesto se cítil nejistý.
„Pojď,“ řekl konečně. „Musíme Hrolfovi říct, že Ibn spí v nákladovém prostoru. Moc času nám to nedá, ale musíme vymyslet, co dál.“
Liriel se vděčně usmála a obtočila mu paži kolem pasu. „Ty jsi ale prohnaný!“ prohlásila škádlivě. „Ještě trochu času a možná z tebe udělám čestného drowa!“
Krátce jí objetí oplatil a pak se rychle stáhnul. Tentokrát ani ne tak kvůli pokušení, jež její blízkost přinášela, ale kvůli obdivu znějícímu jí v hlase. On sám nebyl na navrhovaný úskok nijak pyšný, ovšem Liriel jej považovala za hodný chvály. Vždy byla velice hrdá na své dědictví a přirovnání k drowům v jejích očích představovalo nejvyšší možnou lichotku.
Fjodorovy zmatené pocity se ještě prohloubily, když naslouchal tomu, jak Liriel vše vysvětluje Hrolfovi a s očividnou chutí spřádá pavučinu lží. Nemohl nepřemýšlet, jak dlouhou cestu z tunelů Temných říší a od způsobů Lloth doopravdy urazila.
Xzorsh se k Elfí panně dostal následujícího dne za úsvitu. Cestou nespěchal, a i když už znal důvod přivolání, trpělivě naslouchal Hrolfovu převyprávění. Krátce zvážil, že by kapitánovi řekl, kam se přeživší lovci tuleňů uchýlili, ale pak to zavrhl. K ničemu by to nevedlo. Pro zabité druhy nemohl udělat nic víc než vzít je domů, aby byli s poctami pohřbeni do korálových katakomb skrytých hluboko v moři. Když tedy Hrolf vyslal dva muže – prvního důstojníka, který byl podivně otupělý a čelil posměchu zbytku posádky, a mladého válečníka, který zabil oliheň – ve člunu, aby se po lovcích podívali, neřekl nic. Byla to zbytečná námaha a Xzorshova ochranitelská role se tak ztěžovala, ale stejně to nechal být. Stále si nebyl jistý, co by Hrolf udělal, kdyby se dozvěděl, že lord Caladorn a ostatní unikli soudu.