Podle elfových pokynů shodili ruathymští námořníci mrtvá těla do moře, kde na ně čekali obyvatelé blízké osady, aby je odnesli do vzdáleného města, jež bylo kdysi jejich domovem. To vše zařídil Xzorshův druh Sittl, který jej teď očekával v hlubinách. K Elfí panně by se nikdy nepřiblížil, na to byla jeho nedůvěra vůči lidem až příliš hluboce zakořeněná.
Právě teď se mu hraničář nedivil. Pod mořem číhalo zlo stejně jako na souši, avšak mladým elfem hluboce otřásla brutální zbytečnost takového činu. Také jej znepokojil krátký rozhovor s drowí dívkou. V nestřeženém okamžiku jej zatáhla stranou a pověděla mu o zvláštním osudu, který postihl duše mrtvých elfů v rukou neznámého čaroděje. Zjevně doufala, že jí bude schopný celou věc alespoň trochu osvětlit. Takové použití magie však bylo děsivé a zcela mimo Xzorshovo chápání. Lidi i jejich znepokojivou drowí cestující opustil co nejdřív a vrátil se k uklidňující společnosti svého přítele.
Sittl byl však ještě zachmuřenější než on sám. „Často si říkám, že svět by byl lepším místem, kdyby si Amberlie vzala všechny lidi, co třeba jenom strčili prst do vody,“ pronesl cvakavě hvízdavým dialektem mořských elfů. „A nikdy nepochopím, proč s těmi piráty ztrácíš tolik času a energie!“
Xzorsh mu věnoval zvláštní pohled. Sittl věděl o jeho přísaze a ta byla pro mořské elfy trvalým poutem! „Hrolf mi zachránil život,“ připomněl mu přesto.
„To jsi mi říkal často, ale stalo se to dřív, než jsme se potkali. Sám jsi byl tehdy sotva dítě!“ opáčil Sittl. „Dluh jsi musel dávno splatit!“
„Jak vůbec můžeš něco takového říct?“ nevěřil hraničář vlastním uším. Nemohl pochopit, že by vždy věrný a spolehlivý Sittl mohl vůbec přijít s tak rouhačskou myšlenkou.
Jeho druh se odvrátil. Dlouho neodpovídal, ovšem jeho vzorovaná ramena se s hlubokými povzdechy zvedala a klesala a k hladině stoupaly výmluvné proudy bublin. „Jedna z těch žen byla kdysi mojí milenkou. Mrtvé dítě bylo moje,“ oznámil rezolutně. „Odpusť mi prosím tvrdá slova proti lidským pirátům. Nejsem ve své kůži.“
Xzorsh natáhl ruku a položil mu ji na rameno. „To je mi líto. Kdybys mi o své ztrátě něco řekl, tak bych tě toho úkolu ušetřil.“
Elf zavrtěl hlavou. „Všichni máme své povinnosti,“ řekl, a když se obrátil ke Xzorshovi, měl ve tváři opět nečitelný výraz. „Co teď musíme udělat, abychom dostáli tvému slovu?“
„O mrtvé se postarají ostatní. My dva dohlédneme na Hrolfa a jeho muže. K tomu budu potřebovat tvoji pomoc, neboť jeden z nás bude muset sledovat loď, zatímco druhý dohlédne, aby nedošli k úhoně ti dva pátrající po lovcích tuleňů. Nemůžu se zbavit pocitu,“ pokračoval Xzorsh zvolna, „že Elfí panna je ve smrtelném nebezpečí. Pracují tu síly, kterým nerozumím.“
„Ta temná elfka?“
„Možná,“ řekl hraničář a tentokrát to byl on, kdo uhnul očima. Tohle bylo nejblíže lži, kam se kdy během života dostal. Xzorsh drowí dívce nedůvěřoval, ale na rozdíl od něj se vyznala v magii. Pokud má osvobodit duše mořských elfů, bude se muset spolehnout na její pomoc. Tohle nepravděpodobné spojenectví bylo nejnebezpečnějším činem, jakého se kdy odvážil.
Tak proč ho ta samotná myšlenka naplňovala radostí?
Uplynuly tři dny a ani posádka Elfí panny, ani Fjodor s Ibnem ve svém malém člunu nezachytili jedinou stopu lovců tuleňů. Obě plavidla křižovala teplé vody Řeky a v průběhu pátrání se jejich cesty několikrát protnuly. Konečně Ibn rozhodl, že je to marné.
„V Řece už nejsou, to je jasný,“ prohlásil první důstojník. „Vzala si je Amberlie a tím to hasne. Už se klidně můžeme vrátit na loď.“
Fjodor musel neochotně souhlasit. Společnosti mlčenlivého námořníka si nijak zvlášť neužíval, ale doufal, že čas strávený mimo loď pomůže ochladit Ibnův hněv vůči Liriel. Za celou tu dobu se námořník o incidentu v podpalubí ani jednou nezmínil, což Fjodor považoval za dobré znamení.
Oba muži se opřeli do vesel a zanedlouho měli Elfí pannu na dohled. Jakmile byli na palubě, vykročil Ibn přímo k Hrolfovi.
„Žádám svolání thingu,“ oznámil, používaje prastaré slovo pro zákonodárný a soudní sněm. Podle seveřanských zákonů měl každý důstojník na lodi právo na takovou žádost, ovšem jen pokud se měla projednat velmi závažná věc.
Hrolf upřel na důstojníka ustaraný pohled. „O co by mělo jít?“
„O tu ženskou, o co jiného? Napadla mě, lodního důstojníka, svojí elfskou magií.“
„Mně připadáš docela při síle,“ poukázal kapitán na očividný fakt.
„Měl bys snad větší radost, kdyby mě nechala chcípnout?“ naježil se Ibn. „Zásah i těsný minutí je podle zákona totéž, a ty to víš!“
Kapitán, zmatený vývojem události, zvolna obrátil pohled k mužům, kteří se shromáždili, aby vyslechli Ibnova slova. Téměř bez výjimky kýváním schvalovali jeho zhodnocení situace.
Hrolf si povzdychl a otočil se k Fjodorovi. „Asi bys ji měl přivést na palubu, hochu. Budeme se muset dobrat pravdy.“
Mladý válečník chmurně přikývl a zmizel v podpalubí. Když se i s Liriel vrátil, seděli muži na palubě v těsném půlkruhu.
„Ať thing začne,“ pronesl Hrolf s tváří zbrázděnou lítostí. „Liriel Baenre, stojíš před shromážděním lodi, obviněná z čarodějného útoku na jejího důstojníka. Máš k tomu co říct?“
Drowí dívka zvedla vzdorně bradu. „Ať už má ten muž jakékoliv postavení, umožňuje mu snad, aby se ke mně plížil a ohrožoval mě nožem? Jak všichni vidíte, Ibn je zdravý a v pořádku, a já neudělala nic jiného, než že jsem zastavila jeho útok. Kdybych na něj skutečně zaútočila, byl by po smrti. Jestli o tom někdo z vás pochybuje, s největší radostí vám to předvedu,“ dokončila a upřela na žalobce chladný pohled. „A pokud je to použití magie, co je proti vašim zákonům, proč nikdo neprotestoval, když jsem vás dostala přes zdymadla v Přístavu Lebek?“
„To dává smysl,“ řekl Hrolf s nadějí v hlase.
Ibn si založil ruce na prsou. „Moje obvinění trvá,“ zavrčel. „Hodila mě do zatraceně velký pavučiny a pak mě střelila jednou z těch svých prokletých šipek.“
„Ale proč jsi něco neřekl dřív, hochu?“
„Ty sám jsi mě poslal na tu kocábku, ještě než jsem se stihnul vzpamatovat,“ opáčil Ibn. „A ať si nikdo nemyslí, že mám radost z toho, že si všichni myslíte, jak jsem chodil na medovinu, a že nepoznám dobrou od říznutý. Musela ji na mě vylít!“
„Pavučiny, šipky menší než malíček a nějaký lok medového vína – je vážně s podivem, že jsi to všechno přežil,“ shrnula Liriel se sžíravým sarkasmem.
Někteří muži se zachechtali a sám Hrolf si musel zakrýt ústa rukou. Ibn ovšem zrudnul vzteky.
„Dodržoval jsem tvůj rozkaz, kapitáne. Ani jsem na tu děvku nesáhnul, a to dokonce ani tehdy, když jsem ji přistihnul, jak v nákladovým prostoru čaruje a mluví k mrtvýmu elfovi, jako kdyby byli starý parťáci. Držela ho za ruku! Bylo nad slunce jasnější, že o tom ví víc, než nám říká.“ Důstojník se odmlčel, aby dal slovům čas zapustit kořeny. „Plavil jsem se s tebou dost dlouho, Hrolfe, a teď očekávám, že se zachováš správně.“