Hrolf si rozpačitě žvýkal konec kníru a zvažoval to dilema. Většina mužů si začala na Lirielinu přítomnost zvykat a všichni se zdáli být ochotní přivírat nad jejími zvláštními způsoby oči. Některé věci však nemohl ignorovat ani kapitán. Kdyby kdokoliv jiný použil proti prvnímu důstojníkovi jakýkoliv druh zbraně, bylo by to považováno za akt vzpoury a obvyklým trestem bylo okamžitě hození přes palubu. Jistě, Ibn sice tasil nůž, ale znělo to, jako že si myslel, že pro to má dobrý důvod.
„Tři lodě za zádí a rychle se blíží!“ ozval se naléhavý hlas muže na hlídce.
Kapitán vyskočil s výrazem nesmírné úlevy na nohy. „Utočí na nás, chlapi!“ zahřímal. „A Tempovi za to budiž chvála,“ zamumlal si pod vousy.
Xzorsh a Sittl si blížících se lodí všimli ještě dřív než lidi.
„Tři na jednu. To pro tvé lidské přátele nevypadá dobře,“ poznamenal Sittl.
Hraničář zavrtěl hlavou. „Hrolf a jeho muži umí bojovat a kromě toho mají magii drowí elfky a sílu berserkra. Viděl jsem toho muže, jak zničil obří oliheň. Když se to tak vezme, nejsou na tom tak špatně, jak by se mohlo zdát.“
Sittl to zvážil. „Řekl bych, že povolání posil by mohlo být moudrým opatřením, a protože ty budeš chtít dostát slibu, dohlédnu na to já.“ Lehce se usmál a položil ruku s plovacími blánami na přítelovo rameno. „Jen mi slib, že budeš bitvu sledovat z bezpečné vzdálenosti.“
Xzorsh, vděčný za pochopení i podporu, přikývl. „Ostatní elfové jsou ale dávno pryč. Koho chceš zavolat?“
Úsměv druhého elfa se rozšířil a pak zvážněl. „Tak dlouho ses staral o lidi, až jsi zapomněl, že pod vodou je stejně tolik národů jako nad ní!“
Hraničář přijal lehkou výčitku se slabým trhnutím. Sittl se zašklebil a spěšně odplaval k západu.
Osamocený Xzorsh zaměřil veškerou pozornost na blížící se střetnutí. Jak pozoroval válečné lodě, doufal, že jeho předchozí odhad nebyl příliš optimistický, a modlil se, aby se Sittl s posilami ukázal co nejdřív.
Pět dní po vyplutí z luskanského přístavu si Rethnor všiml dalšího plavidla rýsujícího se na západě proti potemnělé obloze. Nejvyšší kapitán si vzal dalekohled a přiložil ho k oku. Pohrdavě si odfrkl. Loď z nějakého důvodu skasala plachtu a otočila se tak, že hleděl přímo na směšnou příďovou figuru v podobě pestře pomalované elfí ženy se značně nepravděpodobnými proporcemi.
„Co je u Devíti pekel tohle? Elfská loď?“
„Ruathymská,“ ozval se jeden z mužů. „Tohle je Elfí panna, už jsem ji jednou viděl. Její kapitán je Hrolf Nezkrotný. Před třemi lety ho vyhnali z Luskánu za zničení krčmy U Sedmi plachet.“
Na Rethnorův obličej se vplížil lehký úsměv. Nejen že našel cíl, ale také způsob, jak ještě víc zakrýt luskanské spiknutí proti Ruathymu. Hlubina donutila Ruathym a Luskán, aby uzavřely Alianci kapitánů. Ta umožnila všetečným jižanům, aby si mysleli, že se jejich snaha setkala s úspěchem a obě skupiny Seveřanů spolupracují v boji proti pirátství. On, Rethnor, tak naservíruje Hrolfa jak Hlubině, tak Ruathymu, a tím si koupí důvěru obou měst. Milovníci elfů v řadách hodnostářů Hlubiny s radostí přijmou Hrolfa v roli padoucha. Už tak měl špatnou pověst, a k tomu bude ještě třeba přidat nález naložených mořských elfů. Co se týkalo Ruathymu, došlo tam v poslední době k mnoha podivným událostem a tamní sužovaný lid se zřejmě chopí jakéhokoliv oficiálně předneseného vysvětlení. Podle Rethnorových zdrojů byl na ostrově Hrolf považovaný tak trochu za odpadlíka.
Kapitán vydal dalším dvěma válečným lodím příkaz, aby se k ruathymskému plavidlu z boku přiblížily, a sám sobě svěřil střed útoku. „Jakmile budeme blízko, střelte balistou přes jejich palubu. Ale ať ji nepotopíte,“ zdůraznil Rethnor. „Potřebujeme celou posádku i náklad.“
Znovu přiložil dalekohled k oku a zděšeně couvnul. Na palubě lodi stála postava orámovaná třpytícím se pláštěm vlajícím ve větru. Černá elfka. Drobná, s dlouhými vlasy, velkýma očima a ušima špičatýma jako liška.
Rethnor přidušeně zaklel. Svého bohatství a moci dosáhl tím, že byl schopný splétat složité plány a předvídat jakýkoliv soupeřův protitah. Na rozdíl od většiny Seveřanů nepovažoval hru v šachy za ztrátu času, ovšem většinu her odehrál v zákulisí a na bojištích se živými lidmi v roli pěšců. Všechny protivníky důvěrně znal. Věděl, co může očekávat od námořníků a bojovníků z Ruathymu, a dokonce věřil, že dokáže zvládnout jednoho z berserkrovských válečníků. I přes všechny příběhy, které kdy v životě slyšel – nebo snad právě kvůli nim – však neměl ani tušení, co může očekávat od drowů.
7.
Tanec Elfí panny
Rethnor dalekohledem sledoval, jak kapitán Elfí panny – chlap jako hora se světlými vlasy svázanými do copánku a mohutnými pažemi – nechal vytáhnout pestře zbarvenou čtvercovou plachtu a vyslal muže k veslům. Piráti se chtěli pokusit mu utéct.
Luskanské válečné lodě však byly stavěné pro rychlost. Dva vysoké stěžně nesly obrovské plachty, které zachytily i nejslabší vánek, a jejich posádky byly vybrány z toho nejlepšího, co mohl sever nabídnout. Rethnorova vlajková loď. Šavle, mířila přímo na pirátské plavidlo s přídí poskakující na vlnách jako hrající si delfín rozstřikující spršky bílé pěny.
Jakmile měl Rethnor Elfí pannu na dostřel, vydal rozkaz k palbě. Střela z balisty – obří a na konci okovaný oštěp – se snesla vysokým obloukem na pronásledovanou loď a projela přímo její zářivou plachtou. Za zpětné háčky zachycené plámo se od poloviny až ke spodnímu ráhnu roztrhlo. Trhlina je připravila o značnou část větru a piráti museli zpomalit. Rethnor vydal další pokyn a obě zbývající válečné lodě se roztáhly, aby ruathymské plavidlo vzaly do kleští. Ochromený cíl sevřely ze tří stran.
Hrolf Nezkrotný však nepatřil k těm, co by se snadno vzdávali. Pirátská loď se ostře stočila ke straně – tak ostře, že Rethnor byl přesvědčen, že se musí převrátit. Ruathymský kapitán byl ovšem se svou Elfí pannou dokonale sžitý. Podivné plavidlo se narovnalo a zamířilo přímo k nejbližšímu útočníkovi, lodi po Rethnorově levici. Vítr se naplno opřel do zbytků plachty a vesla se pod zoufalým úsilím veslařů doslova prohnula. Pirátská loď vystřelila kupředu tak rychle, že její příď vylétla do vzduchu. Naostřený čelen naplno zasáhl bok blížící se válečné lodě a dlouhá kláda připomínající kopí se zakousla hluboko do dřeva luskanského plavidla.
Piráti okamžitě vyslali do vzduchu smršť šípů, aby seveřanské válečníky zadrželi. Krytá střelbou se černá elfka rozběhla vzhůru po čelenu, hbitá a jistá jako veverka na větvi, a skočila na palubu válečné lodě.
Severští válečníci se k ní rozběhli s meči a válečnými sekyrami v rukou. Elfka neochvějně pokračovala. Z rukou jí vyšlehl bílý oheň a námořníci couvli. Ona však nejenže nepovolila v magickém tlaku, ale ještě se vznesla do vzduchu.
Zatímco Rethnor zíral s otevřenou pusou – neměl ani tušení, že ti prokletí démoni umí létat – vystoupala až k vrcholu stěžně. Vytáhla zpoza opasku dlouhý nůž a přeřízla lana, která držela napnuté plachty. Nejdřív u jedné a pak u druhé, za kratší čas, než trval popis toho činu. Ohromné plachty se zřítily dolů na bojovníky a pohřbily je pod příkrovem těžkého plátna.