Několik Rethnorových mužů se mu rozběhlo na pomoc a berserkr se obrátil k nové hrozbě. Kapitán si matně uvědomoval, jak se nějaký hubený pirát vrhl po morbidní trofeji jen proto, aby ji hodil přes palubu. Když jeho ruka šplouchla do vln, pocítil konečně trvalost té ztráty. Otočil se a klopýtal do podpalubí.
Tam se v kuchyni nacházelo kulaté ohniště a nad ještě řeřavými uhlíky visel kotel od večerního jídla. Ten Rethnor odkopnul. Zbývající rukou vytáhl od opasku širokou dýku a vrazil ji do horkých uhlíků.
Nejvyšší kapitán počkal, dokud rudě nežhnula, a pak se se zaťatou čelistí připravil na nevyhnutelnou bolest. Rozhodně měl v úmyslu žít, ale musel zastavit krvácení. Znovu vzal dýku do ruky a přitiskl ji ke krvácejícímu pahýlu. Místnost zaplnilo odporné syčení a zápach spáleného masa.
Rethnor bojoval s přívalem agónie a nevolnosti a ze všech sil se snažil zůstat při vědomí. Znovu rozžhavil dýku a vypálil ránu a pak ještě jednou. Nakonec se zhroutil na zem a čekal na výsledek bitvy. Pro něj sice skončila, ale ani tak si porážku nepřipouštěl.
Jeho válečný velitel byl schopný muž. Jedna ze tří lodí sice utrpěla vážné škody, ale stále měl k dispozici téměř dvě třetiny mužů. Piráty počtem převyšovali v poměru sedm k jednomu. Dokonce ani berserkr nebo černá elfka nemohli takovou převahu zvrátit.
Pak zaslechl hvízdnutí neznámé střely a drtivou explozi, když zasáhla cosi na západ od nich. Praskání ohně a zápach hořícího dřeva dosáhly dokonce i k němu do podpalubí. Takže zbývají už jenom dvě lodě, stihl si ještě pomyslet, než se místnost nezadržitelně zatočila. Přesto měli stále převahu, a tak nepochyboval.
Liriel se proplétala bitvou na palubě válečné lodě zahalená do piwafwi a tudíž nikým nespatřená. Její dýka se znovu a znovu nořila mezi žebra různých Seveřanů či přetínala podkolenní šlachy. Možná to nebyl právě čestný způsob boje, ale na to byla Liriel až příliš prakticky založená. Ostatně i jedno drowí přísloví říkalo, že „neviditelný nůž bodá nejhlouběji“.
Důvěřovala Fjodorově zuřivosti, že jej udrží v bezpečí, a tak raději vyhledala Hrolfa a začala tiše decimovat kruh bojovníků kolem něj. Pirátovu tvář zkřivil výraz takřka komického rozhořčení, když jeho sokové začali nevysvětlitelně padat k zemi. Se zařváním se otočil na patě a vydal se hledat nové hračky. Liriel překročila tělo posledního zabitého muže, odhodlaná Hrolfa nadále sledovat. Kam šel on, tam byl boj nejzuřivější.
Vtom ji za plášť a vlasy chytla silná ruka a trhla dozadu. Klopýtla a zakopla o muže ležícího za ní.
Hbitá elfka se rychle vzpamatovala, a ještě než se stihla rozmáznout po palubě, přešla do kotoulu. Tím vytrhla piwafwi z útočníkovy ruky, ale zároveň se odhalila zrakům všech.
Zdvihla se na jedno koleno, v každé ruce nůž připravený k hodu do očí Seveřana, který ji odhalil.
Místo toho však hleděla na Ibna. Uprostřed zrzavého vousu skrýval ponurý úsměv a v ruce držel Fjodorovu nezaměnitelnou dřevěnou palici.
Liriel nejdříve napadlo, že Fjodor i přes moc a výhodu bitevního šílenství padl. Nepřekvapilo by ji, kdyby jí to přišel oznámit právě Ibn. Ze všech Hrolfových mužů by si něco takového dokázal vychutnat jen on.
Kolem hrudi a hrdla se jí stáhly mitrilové obruče strachu. S nečitelným výrazem v černé tváři se postavila na nohy a nespouštěla při tom ze šklebícího se prvního důstojníka zrak.
Než mohla truchlící dívka odhadnout jeho úmysly, rozmáchl se Ibn palicí a zaútočil na ni. Na kámen ztvrdlé naplavené dřevo ji zasáhlo do trupu se silou, jež ji zlomila v pase a vyrazila vzduch z plic. Neschopná popadnout dech se zhroutila na palubu.
Ibn popadl síť a přehodil ji přes ní. Pak se sehnul, aby ji sebral ze země. Lehce ji udržel v rukou, rychle překonal dva kroky dělící je od zábradlí a pak ji bez váhání přehodil spoutanou a bezmocnou do moře.
Je to jako oheň a led.
Kdysi, vlastně ne tak dávno, použil Fjodor tahle slova, když se Liriel snažil popsat, jak vlastně vypadá berserkrovská zuřivost z jeho pohledu. Ještě nikdy nebyla ta slova tak pravdivá jako právě teď.
Bojové šílenství ve Fjodorově krvi mocně plálo a jeho meč se propaloval zástupem bojovníků jako černý plamen. Stejně mocný a smrtící byl i led. Magie pohánějící Fjodorovu paži se zbraní zmrazovala samotný čas, zpomalovala pohyby všech kolem do slimáčího tempa a dávala mu čas myslet a reagovat. Šílenství zvyšovalo ostrost některých smyslů a otupovalo jiné. I když na svém těle viděl známky mnoha lehčích zranění, bolest necítil. Stejně tak se nikdy neunavil. Každé další máchnutí těžkým mečem bylo stejně snadné jako předchozí.
Přesto byl led vězením schopným směle soupeřit s jakýmkoliv sklepením či pevností. Fjodor si nemohl pomoct a musel bojovat, dokud proti němu někdo stál. Nic jiného nedokázal. Proto mu nezbylo nic jiného než uzamčený v krvežíznivém běsnění sledovat, jak zrádný první důstojník háže Liriel vstříc smrti.
Naplnila se tím jeho největší obava, že Liriel si jednoho dne najde cestu do jeho nočních můr. Kletba berserkra mu znemožňovala přispěchat jí na pomoc. Možná tak neměl její krev na své čepeli, ale na rukou určitě. V malé části mysli, která stále patřila jemu samotnému, pocítil Fjodor pocit hlubší ztráty než kdy dřív. Jistý instinkt sebezáchovy mu připomněl, že po skončení boje si na nic z toho nevzpomene. To jej však nijak neutěšovalo, neboť mrtví se k němu vraceli, kdykoliv byl příliš unavený, aby se udržel vzhůru. Znovu a znovu tedy bude muset prožívat bezmocnost Lirieliny smrti, a to každou noc po zbytek života.
Z mladíkova hrdla se vydral výkřik zrozený ze zuřivosti a zoufalství. Zavířil a prudce během otočky sekl. Úder oddělil Seveřanovu hlavu a vyhodil ji vysoko do vzduchu. Fjodor po ní skočil a volnou rukou ji zachytil za jeden ze světle zrzavých copů. Roztočil ji nad hlavou jako morbidní bola a vzápětí ji hodil do tváře jednoho z děsem zachvácených spolubojovníků jejího bývalého majitele. Letěla rychle a přesně. Kost narazila na kost a muž se ve spršce krve zřítil k zemi. Přítelova lebka mu rozdrtila tu jeho.
Závějí mrtvých těl vykročil k Fjodorovi ohromný Seveřan se sekyrou v ruce. Bojovník vzýval za chůze Tempa i válečníky, kteří se do jeho hodovních síní dostali před ním. Žádal je, aby pro něj připravili brzké uvítání. Zjevně si uvědomoval, že zemře, a přicházel odhodlaný odejít se ctí a slávou. S posledním Tempa oslavujícím výkřikem na rtech se v náboženském zápalu vrhl kupředu.
Fjodor vykročil, aby přijal úder ostrou ocelí. Sekyra se však ani nepřiblížila. Téměř proti své vůli se berserkr vyhnul prudce se snášejícímu ostří stranou. Dokončil otočku a sekl mečem ve výši pasu. Černá čepel projela Seveřanovou drátěnou zbrojí i koženou vycpávkou pod ní a zakousla se hluboko do těla. Na místě mrtvý muž se zhroutil kupředu a vahou vlastního těla uvěznil meč pevně mezi dvěma obratli.
Berserkr zabral, avšak ani jeho nadlidská síla nedokázala zbraň uvolnit. Jeden ze Seveřanů si všiml, že nebezpečný bojovník je dočasně zranitelný, a rozběhl se k němu.
Fjodor prudce kopl mrtvého válečníka pod bradu, až se mu hlava s trhnutím zvrátila. Následovalo ostré zapraštění a konečně povolila i páteř. Obě oddělené poloviny těla dopadly na palubu a uvolnily Fjodorův meč, ze kterého kapala krev a visely kusy vnitřností. Fjodor s ledovým klidem uhnul, zatímco útočící Seveřan vběhl do děsivé hromady. Muž podle očekávání uklouznul a s divoce máchajícíma rukama přejel setrvačností k boku lodě. Fjodor mu ještě pomohl tím, že jej plácnul naplocho mečem. Muž narazil do zábradlí, nohy mu vylétly do vzduchu a hlavou napřed spadl do moře.