Berserkr přejel očima chaotické bojiště na palubě lodi. Stále víc než stovka Seveřanů útočila na méně než dvacet Ruathymců. Fjodor však musel pokračovat v boji, dokud zbýval jediný protivník, nebo dokud sám nepadl.
Mladému válečníkovi už ani nezáleželo na tom, co přijde dřív.
Ustaraný a netrpělivý Xzorsh sledoval bitvu zuřící mu nad hlavou a čekal na návrat Sittla s posilami. Piráti si podle všeho vedli dobře. Alespoň tedy žádné z těl klesajících ke dnu nemělo jemu známou tvář.
Pak ovšem do moře spadl někdo, koho znal. Do sítě zamotaná drowí elfka se ponořila blízko překvapeného hraničáře. Její podivné zlaté oči se na něm na okamžik zastavily, ale pak instinktivně vdechla vodu a začala se topit. Jantarové bulvy se obrátily v sloup a zmítající se údy ochably.
Xzorsh popadl síť a s elfkou v závěsu spěchal k hladině. Vytřel si vodu z očí, odhadl vývoj boje a dospěl k názoru, že nejvhodnějším místem pro oživovací pokusy bude paluba opuštěné Elfí panny. Obeplul ji ke vzdálenějšímu boku, aby omezil pravděpodobnost, že si jej někdo všimne, a pak už zručně vyšplhal z vody a bezvládnou dívku vytáhl za sebou. Aniž by ztrácel čas odstraňováním sítě, položil obě ruce na její hrudník a začal rytmicky pumpovat, čímž chtěl vyprázdnit vodou naplněné plíce.
Trvalo ještě několik k prasknutí napjatých chvil, než mohl spatřit nějaký viditelný efekt. Temná elfka se rozkašlala, zachrčela a pak vydávila vodu, kterou předtím vdechla. Vzpamatovala se rychleji, než by Xzorsh čekal. Uchopila jej za ruku a nechala se vytáhnout do sedu.
„Síť,“ zasípala chraplavým hlasem a snažila se z ní vymotat. V očích měla pronásledovaný výraz lapeného zvířete.
Xzorsh sáhl k pasu po noži a až tehdy si uvědomil, že jej dal lordu Caladornovi. Drowí dívka si toho všimla a řekla mu, že má nůž v botě. Při tom zakroutila nohou, kterou neměla omotanou sítí. Xzorsh jej rychle nalezl a začal ji prořezávat na svobodu. Lepší čepel v ruce ještě nikdy nedržel. Provazem procházela s ohromující lehkostí a netrvalo dlouho a dívka byla volná. Okamžitě vyskočila na nohy a doklopýtala k zábradlí.
Válečná loď, již zasáhla obrovskou ohnivou koulí, zvolna odplula z bitvy. Plameny šlehaly k tmavnoucímu nebi a s tím, jak se trup pomalu nořil pod hladinu, postupně hasly. Zbývaly ještě dvě útočící lodě a bitva zuřila jen na palubě jedné z nich. Druhá, ta, která ztratila stěžeň, se o něco přiblížila. U jejího zábradlí stála řada Seveřanů s kopími a píkami v rukou, a kdykoliv se dostali na dosah některého z pirátů, zahnali jej zpět doprostřed bitvy.
Ta se nevyvíjela dobře. Fjodor řádil jako vichřice, a kamkoliv vkročil, Seveřané pod jeho mečem padali. Krví zbrocené šaty však kolem něj vlály v cárech. Dokonce i berserkr měl omezení, a jakmile padne, stejný osud postihne i piráty dosud chráněné jeho řáděním.
Zezadu k ní přistoupil Xzorsh a vrátil jí nůž. „Ještě nikdy jsem neviděl tak ostrou čepel,“ začal nejistě. „Možná je to hloupá otázka, ale neměla bys něco, co by prošlo lodním trupem?“
Liriel se k němu prudce otočila, ve zlatých očích nepřítomný pohled, jak probírala všechny možnosti. Náhle se usmála a odtrhla od pasu malý váček. Vysypala jeho obsah; asi tucet kovových předmětů přibližně tvaru kraba se rozsypal po palubě. Xzorsh v nich okamžitě poznal předměty, které házela po obří olihni. Tehdy sice dokázaly prorazit její tvrdý krunýř, ale mořskému elfovi nedocházelo, jak by jim mohly pomoci teď. Vodou přece nemohly letět stejně pohotově jako vzduchem.
Drowí elfka zavřela oči, natáhla nad podivné kovové kraby ruku a začala zaklínat. Téměř okamžitě se rozzářili a vzali na sebe barvu zimního západu slunce. Pak dívka přestala a znovu je sesbírala.
„Tohle jsou vrhací pavouci,“ vysvětlovala spěšně. „Trochu jsem v nich pozměnila magii. Když se položí na trup lodi – nebo vlastně na cokoliv jiného – provrtají si cestu skrz. Ale budu je chtít zpátky,“ upozornila mořského elfa, když mu je předávala.
Xzorsh přikývl a ukázal k Seveřanům s píkami v rukou. „Až bude jejich loď spočívat na dně moře, tak se pro ně potopím a vrátím ti je.“
Liriel mu věnovala krutý úšklebek a mocně ho poplácala po rameni – obojí jistě odkoukala od Hrolfa. „Pošli je za Amberlie,“ pronesla s temným uspokojením.
Mořský hraničář přikývl a vrhl se do vody s váčkem pavouků přitisknutým pevně k srdci.
Ponechaná o samotě na palubě Elfí panny přecházela Liriel sem a tam a zvažovala další strategii. Ať už neviditelná, nebo ne, dokázala bojovat dobře, ale ne dost dobře, aby zvrátila průběh bitvy. Její nejmocnější zbraní a nejlepší možností byla magie. Nemohla však házet ohnivé koule. Těmi by zasáhla i Hrolfovy muže.
Lirieliny prsty se sevřely kolem Poutníkova amuletu, zatímco se v duchu zuřivě probírala arzenálem kouzel, která do něj uložila. Žádné z nich samo o sobě nestačilo. Potřebovala… vlastně ani nevěděla, co potřebuje.
Zničehonic spočinula pohledem na známém předmětu a náhlá jiskra inspirace zažehla plamen. Radostně vypískla a pak se zaměřila na vážný obřad seslání kouzla. Kouzlo podobné tomu, které seslala na pavouky a umožňovalo jí oživit neživý předmět a podřídit jej její vůli, měla v amuletu uložené. Sice je ještě neměla čas vyzkoušet, ale na takovou opatrnost rozhodně nebyl čas.
Liriel se rozběhla k figuře na přídi a položila na její deset stop velké tělo ruku. Druhou sevřela Poutníka a začala pronášet slova zaklínadla.
Uložená magie proudila jejím tělem přímo do vyřezávané podoby elfi panny. Pestrý lak pod Lirielinou rukou nabral realističtější odstín a šířil se jako vlna, dokud socha nezískala živoucí vzhled.
Postavou proběhlo zachvění a elfi žena se pohnula. Dřevo zapraštělo, jak se odtrhla od lodi, jež nesla její jméno. Na Lirielin příkaz se dřevěná válečnice odrazila a skočila do moře.
Masivní ruce prorazily hladinu se silou velryby. Elfí žena se zachytila za zábradlí válečné lodě a vytáhla se na palubu. Tím ji samozřejmě děsivě rozhoupala. Seveřané i piráti ztratili rovnováhu a zřítili se na zem. Bojovníci se sice rychle znovu postavili, ovšem při pohledu na blížící se sochu couvli. Na chvíli utichl obvyklý hluk boje a byl nahrazený omráčeným tichem narušovaným jen duněním těžkých kroků dřevěných nohou po palubě.
Oživená socha pokračovala nezadržitelně kupředu. Neozbrojená, avšak beze strachu, zdvihla jednoho z luskanských válečníků a hodila jej do moře, pak praštila druhého a mrštila jej přímo pod meče čekajících pirátů. Pokračovala dál a dál jako obludný stroj na zabíjení.
Hrolf byl první, kdo se vzpamatoval z překvapení. Na tváři se mu usadil široký chlapecký úsměv, jako když dítě zjistí, že jeho oblíbená hračka zničehonic ožila. Srdečně ji pozdravil a požádal o odstranění nepříjemných sekerníků na levoboku. Elfí panna mu okamžitě vyhověla.
Liriel to zaznamenala se záplavou úlevy a s radostí ji předala pod Hrolfovu kontrolu. Mocná magie i děsivý pád do moře ji připravily o sílu. Dolehlo na ni nesmírné vyčerpání a pomalu sklouzla na palubu, kde se konečně poddala sladkému vábení temnoty.