8.
Mořský lid
Nebe bylo stále temné, když se Nejvyšší kapitán Rethnor probral z bolestí naplněného spánku. Jeho osobní lodní sluha okamžitě přispěchal s lahví vody a podržel mu ji u úst, aby se mohl trochu napít. Jakmile popadl dech a vrátil se mu hlas, přikázal, aby k němu přišel velitel válečníků. Zpráva o jeho smrti jej nepotěšila. Následovala otázka na osud prvního důstojníka a pak loďmistra, pokaždé se stejnou odpovědí.
„Proklatě a do pekel s tím, tak prostě přiveď nejvyšší hodnost, co je naživu!“ zařval. Sluha okamžitě odspěchal splnit příkaz.
K Rethnorově nesmírnému rozladění se ukázalo, že tím mužem je lodní ranhojič – ne právě typická funkce na seveřanských lodích, ale Rethnor to považoval za moudré opatření. A jak se ukázalo, měl i v tomhle pravdu, neboť při téhle plavbě ranhojič jistě našel víc než dost práce. Dorazil od hlavy až k patě zbrocený krví a vypadal o poznání starší než padesát zim, které ve skutečnosti zažil. Kapitánovi pak převyprávěl skutečně ponurý příběh.
Přišli o dvě mocné válečné lodě. Jedna shořela a druhá se nevysvětlitelně potopila. Všichni válečníci – všichni do jednoho! – byli pobiti nebo těžce zraněni. Jen hrstka posádky, sotva dost k ovládání lodi, unikla před hněvem Elfí panny.
Piráti se ukázali být děsivými a vynalézavými soupeři. Jen čepel jejich kapitána si vyžádala životy nejméně dvaceti Seveřanů. Nakonec to však byl berserkr a kouzly probuzená socha na přídi, kdo zdecimoval luskanské válečníky.
Rethnor s rostoucím děsem naslouchal vyprávění o vývoji bitvy. Když ranhojič konečně dospěl ke konci, nechal jej, aby mu prohlédl zraněnou paži a vyměnil obvazy. Hlavou mu pádily myšlenky zaobírající se právě vyslechnutým příběhem.
Nemyslitelné se stalo skutečností. Jediná ruathymská loď porazila trojici luskanských a teď mířila domů i s nebezpečnou zprávou. Luskanská plavidla měla sice zakrytá jména, prosté plachty a žádnou viditelnou vlajku, ale bylo docela dobře možné, že někdo z pirátské posádky poznal muže vedoucí útok. Rethnor nebyl mezi Ruathymci neznámou osobou. Jako Nejvyšší kapitán se zúčastnil mnoha zasedání Aliance kapitánů a často seděl u stolu naproti ostrovním vojevůdcům známým jako První sekyry Ruathymu.
Rethnor se rozhodl, že zpráva o tomto útoku se na Ruathym nesmí za žádnou cenu dostat. Sice nebylo příliš pravděpodobné, že by obyvatelé ostrova dokázali rozmotat pavučinu pletich, kterou kolem nich upředl, ale to ještě neznamenalo, že jim musí dávat šanci.
„Kdo řídí loď?“ zeptal se. „Jaký je kurs?“
„Jeden z námořníků – nevím, jak se jmenuje. Teď si odpočiňte. Vracíme se do Luskánu,“ odvětil ranhojič uklidňujícím hlasem.
Rethnor odhodil přikrývku a vyskočil na nohy. Protestujícího léčitele prostě odstrčil a vykročil na hvězdami ozářenou palubu, kde se setkal se šokovaným kormidelníkem.
„Obrať ji,“ rozkázal hlasem, který nepřipouštěl diskuzi. „Naber kurs na Trisk.“
Námořník zamrkal, avšak okamžitě předal rozkaz ubohým zbytkům posádky. Nikdo se neodvážil o Rethnorovi otevřeně pochybovat. I za lepších časů by to znamenalo okamžitou smrt, a teď se navíc muži nemohli ubránit myšlence, zda berserkrův meč nepřipravil kapitána kromě ruky také o rozum.
Trisk byl jedním z větších ostrovů ve vzdáleném souostroví známém jako Nachové skály. Ležel přímo na západ od Gundarlunu a mimo teplé vody Řeky. V tomto ročním období představoval plovoucí led skutečné nebezpečí. I když ani zdaleka tak velké jako smrtonosná stvoření, která u ostrova podle pověstí žila.
Historky o nich se vyprávěly jen na pevné zemi, pokud možno daleko od moře a ve vyhřátém bezpečí lidmi zaplněné a ohněm osvětlené krčmy. Kormidelník si na ně nechtěl raději ani vzpomenout. Byl Seveřan a jako takový se nebál smrti. Jen by si rád byl jistý, že do Tempových hodovních síní vede cesta i z břicha mořských nestvůr, jež na něj jistě čekaly.
Liriel prospala celou noc a značnou část následujícího dne. Když se s trhnutím probudila, překvapilo ji, že se nachází v kajutě ozářené slunečním světlem proudícím skrz kulaté okénko a pod Hrolfovým pozorným dohledem. Když viděl, že otevřela oči, zeširoka se na ni zašklebil.
„Konečně ses probrala, panenko! Jen v klidu lež,“ napomenul ji, když se pokusila vstát.
„Kluk je taky v pořádku a spí,“ pokračoval Hrolf a přesně uhodl, jak by zněla její první otázka. „Sice ho trochu posekali, ale nic, co by se nedalo zašít. Spíš se strašně vyčerpal. Strávil jsem na Ruathymu celý život a hodněkrát jsem viděl, jak berserkři řádí, ale ještě nikdy nic takového!“ pokračoval s obdivem.
„Pokaždé je to o něco horší,“ podařilo se Liriel vypravit z úst.
Hrolf přikývl a zničehonic opět zvážněl. „Už v něm toho moc nezbývá, co?“
Elfka zavrtěla hlavou. Zavřela oči, ale ne dost rychle. Pirátský kapitán stihl zaznamenat nezvyklé zoufalství v jejích jantarových hlubinách.
„Co s tím chceš dělat, panenko?“ zeptal se Hrolf tiše. „Už před nějakou dobou jsem si domyslel, že chceš na Ruathymu najít odpovědi na nějaký otázky. Možná bych ti s tím dokázal pomoct.“
„To je dlouhý příběh,“ zamumlala Liriel.
Hrolf si založil ruce na prsou a opřel se zády o stěnu kajuty. „Do západu slunce času dost,“ pronesl klidně. „Chlapi mě požádali, abych tě mezitím trochu zdržel. Mají pro tebe překvapení.“
„Chtějí snad vykonat rozsudek z thingu?“ zajímala se Liriel s lehkou hořkostí v hlase.
Kapitán se zašklebil. „Jo, i tak by se to dalo říct. Nemáš se ale čeho bát, to mi můžeš věřit. Tak a teď k tomu příběhu.“
Důvěra bylo něco, co drowové snadno nedávali, ovšem Liriel našla v Hrolfově utěšování podivnou jistotou. Vlastně si až doteď neuvědomila, že starému pirátovi začala věřit. Bez jediného zaváhání mu převyprávěla celý příběh Poutníkova amuletu. Byl to artefakt z dávných časů, ukradený jedné rašemenské Čarodějnici, jehož magii plně nechápala ani předchozí majitelka, která ho nosila spoustu let. Liriel nastínila sérii událostí, jež jí odhalily existenci runové magie a prastarých znalostí sdílených společnými předky Rašemenců a Ruathymců, které ji dovedly až k amuletu. Nakonec vyprávěla i o úkolu, jenž ji a Fjodora donutil cestovat na Ruathym. Poutník byl vytvořený za dvěma účely: k tomu na čas uložit „místní magii“ a vyrýt jedinečnou a nově získanou runu do prastarého a posvátného dubu rostoucího právě na ostrově. Lirieliny vrozené drowí schopnosti i připravená kouzla dosvědčovaly hloubku jeho moci. Doufala, že cesta na Ruathym – a s ní spojené zážitky a podstoupené zkoušky – vytvoří v její mysli a srdci potřebnou runu, která jí umožní trvalé používání kouzel temných elfů a propůjčí Fjodorovi schopnost ovládnout jeho berserkrovskou sílu.
„Slyšel jsem příběhy o prastarých výpravách za runami,“ prohodil Hrolf, když se konečně odmlčela, aby znovu nabrala dech. „Řekněme, že ji vážně dokážeš vytvořit. Víš, jak ji potom správně použít?“
Liriel zavrtěla hlavou. „O kouzelnické magii toho znám hodně, ale tohle je něco úplně jiného.“
„Možná že s tímhle bych ti dokázal pomoct,“ řekl zamyšleně. „Máš pravdu v tom, že většina znalostí o runách je pryč, ale když víš, kde hledat, tak se tu a tam dá něco najít. Několik lidí z mojí rodiny si ještě pamatuje dávnou minulost.“ Odmlčel se a věnoval Liriel rozpustilý úsměv a mrknutí. „Možná sis všimla, že většinou nedělám věci tak, jak bych podle ostatních měl. To je u nás rodová záležitost. Můj bratranec, dobrý kamarád už od dětství, si říká šaman. Můžeme si společně sednout a probrat to. No a pak uvidíme, co by se pro tebe a toho mládence dalo udělat.“