Dívka přikývla, avšak zoufalství v jejím pohledu neustoupilo. „Pokud se ovšem dostaneme na Ruathym včas,“ povzdychla si tiše.
Hrolf to zvážil. „Víš, přemýšlel jsem o tom plánu zastavit se na Gundarlunu. Rybolov je pěkně otravná práce a tohle jaro bych se bez ní klidně obešel. Zásoby nám na návrat domů stačit budou a zboží se do další cesty nezkazí. Tak co kdybysme ho letos přeskočili?“
Lirielin polekaný pohled přelétl k pirátově tváři. „Ty bys to pro nás udělal?“
„To, a klidně i víc. A netvař se tak překvapeně!“ Pirát natáhl mohutnou ruku a jemně ji uchopil za bradu. „Jsi pěkně chytrá panenka, ale ještě se musíš hodně učit. Ty i ten hoch jste stáli při mně i Elfí panně a nemysli si, že na to jen tak zapomenu.“
Hrolf ji lehce poplácal po tváři a znovu se opřel. „Jestli jsi připravená přijímat návštěvy, je tu někdo mocný, kdo by tě chtěl vidět.“
Liriel tázavě povytáhla obočí.
„Xzorsh,“ doplnil široce se usmívající pirát. „Od východu slunce plave vedle nás. Prý pro tebe něco má a nikomu jinému to nechce dát. Začínám si říkat, že jsi na něj musela pěkně zapůsobit.“
Liriel si pohrdavě odfřkla.
„A proč by ne? Ten kluk se má k světu a tobě se plavání taky líbí!“ škádlil ji Hrolf.
„Kdybych si byla jistá, že zadržím na dost dlouho dech, tak bych to možná zkusila,“ odvětila Liriel ironicky. „Ale stejně dobře se můžu jen podívat, co mi vlastně chce.“
Kapitán, stále s veselým šklebem na rtech, vykročil z kajuty a vyšplhal zpátky na palubu. O pár chvil později vstoupil dovnitř Xzorsh se známým váčkem v ruce.
„Tvoji magičtí krabové,“ řekl a položil pytlík, z něhož stále odkapávala voda, na zem. „Jsou tam všichni.“
Mořský elf vypadal, jako kdyby se chystal říct víc, a tak mu Liriel pokynula k jediné židli v místnosti. I ona chtěla nějaké věci probrat.
„Bylo těžké najít ty pavouky? Vlastně kraby,“ opravila se, když si vzpomněla, jaké jméno jim Xzorsh dal.
„Ne příliš. Často prohledávám vraky potopených lodí,“ nadchl se elf pro zajímavé téma. „Jsem v tom prý hodně zručný a často nacházím spoustu věcí vhodných k obchodování.“ Sáhl si k opasku a odepnul k němu připevněný náramek – těžký kruh ze zlata prastarého vzhledu posázený velkými oválnými safíry – a nabídl jej Liriel. „Přijala bys tohle výměnou za nůž, který jsi mi půjčila? A co bys chtěla za jednoho z těch kouzelných krabů? Nebo případně za jinou magickou zbraň, již bys mohla postrádat?“
Liriel ho odbyla mávnutím ruky. „Ten nůž si klidně nech,“ řekla velkomyslně. „Takových mám tucet. Co se týká krabů, tam bych měla něco konkrétního na mysli.
Než jsem byla hozená přes palubu,“ začala, „stihla jsem zaznamenat dost z průběhu bitvy, abych poznala, který muž stál v čele útoku. Velký muž, levák, s hustým černým vousem. Můj přítel Fjodor se s ním střetl a useknul mu ruku s mečem a ta pak spadla do moře. Najdi ji a přines mi ji.“
Elfovu tvář zbrázdilo zděšení. „Co s ní máš v úmyslu dělat?“
„Dokážeš to, nebo ne?“ zeptala se Liriel netrpělivě. Samozřejmě že měla své důvody, ale dělit se o ně nehodlala. Při Llothině osmé noze, už jenom myslet na něco takového bylo špatné!
Během krátkého pobytu v Arach-Tinilith se dozvěděla o kouzlech kněžek Pavouci královny, jež mohly směle konkurovat i nejmocnějším nekromantům. I kdyby muž náhodou přežil, jeho ruka byla nepochybně mrtvá, a tak by z ní mohla dostat odpovědi a využít ji proti němu samotnému. Potřebné kouzlo bylo mocné a jako obvykle odpovídajícím způsobem riskantní. Liriel si nemohla být jistá, že je i za podmínky, že jí Lloth vyhoví, vůbec dokáže ovládnout.
„Možné to je,“ připustil Xzorsh. „Moře je ovšem plné různých tvorů a odseknutá končetina je něco…“
„Něco jako potrava,“ dokončila temná elfka ohleduplně. „Tak to aspoň zkus. Můžu ti slíbit, že nebudeš litovat. Vlastně si pár krabů vezmi už teď jako zálohu. Na zbytku se dohodneme, až se vrátíš.“
Při zaslechnutí zoufalství v jejím hlase si elf vzal svůj poklad a chystal se k odchodu. U dveří se na okamžik zastavil. „Slyšel jsem o tvém útoku na Ibna. Řekli mi, že tě prý přistihl, když jsi magicky rozmlouvala s mrtvými elfy. Můžeš mi říct, co ses dozvěděla?“
„Nic,“ opáčila prostě. „Jejich duše byly… pryč. A tím nemyslím ve smyslu obvyklé smrti a odchodu do vašeho zásvětí, ale že byly uvězněny. Lepší výraz pro to neznám.“
Mořský elf to s ustaraným výrazem ve tváři zvážil. „Co se s tím dá dělat?“
„Přines mi tu zatracenou ruku,“ zopakovala Liriel důrazně. Když se hraničář nezatvářil přesvědčeně, dodala: „Nepřipadá ti divné, že za tak malou rybou, jako je Elfí panna, byly vyslány tři lodě a téměř dvě stovky válečníků? Něco po nás chtěli a měli dost informací, aby přišli v téměř dostatečném počtu. Rozhodně si nemyslím, že by je zajímala Hrolfova zásoba hodin z Letohradu.“
Xzorsh z ní nespouštěl oči. „Myslíš, že to mělo něco společného s vraždami elfů?“
„Je to možné. Jakmile zjistíme, kdo byli ti muži a o co jim šlo, možná přijdeme i na to, co se stalo tvým soukmenovcům. A právě k tomu,“ dokončila vyhýbavě, „budu potřebovat tu ruku.“
Mořský elf konečně pochopil a přikývl. „Odpusť mi, ale nechápu, proč se zabýváš potížemi mořského lidu.“
Drowí elfka pokrčila rameny. Vlastně to nechápala ani ona sama. Když nepřišla s vysvětlením ona, nabídl jedno Xzorsh.
„Slyšel jsem mnoho hrůzných příběhů o temných elfech a ty působíš úplně jinak. Možná že nejsou pravdivé.“
Liriel se před očima vynořila živými barvami vymalovaná scéna setkání tohoto šlechetného, a zároveň naivního a otevřeného mořského elfa s někým jiným z jejího národa. Během mžiknutí oka vytáhla zpod matrace hrst vrhacích nožů a v rychlém sledu je na příliš důvěřivého elfa hodila. Čepele se zakously hluboko do dřevěných dveří a narýsovaly na nich až příliš těsný obrys vylekaného Xzorshe.
„Moc málo myslíš a moc rychle důvěřuješ,“ zavrčela na něj. „A teď jdi a nevracej se, dokud pro mě nebudeš mít, co chci!“
Hraničář vyklouzl z místnosti a zmizel. Liriel si povzdychla a položila se zpět na polštář. Sice to bylo nezbytné, ale přesto to neudělala ráda.
Zatímco plaval zpět k místu nedávné bitvy, nedokázal Xzorsh dostat dívčina slova z hlavy. Skrývalo se v nich hodně pravdy, to musel připustit. Odjakživa viděl vše buď jako dobré, nebo jako špatné. Tyhle dva póly vždy vnímal jako naprosto rozdílné a jasně oddělené jako moře a oblohu. Temná elfka bojovala na Hrolfově straně, a to velmi dobře. Kromě toho se zajímala o osud mrtvých mořských elfů. To v Xzorshově mysli zaplašilo všechny pochybnosti a učinilo z ní důvěryhodného přítele. Když mu tedy řekla, že málo myslí a moc důvěřuje, měla úplnou pravdu.
Pokud však Liriel byla skutečně tím, čím chtěla, aby věřil, že je, proč by na to poukazovala?
Takové myšlenky jej trápily celý den a většinu následující noci. Pak narazil na sežehlé trosky lodi, kterou dívka zapálila, a pozůstatky mu připomněly plavidlo, které potopil on sám. Dál už neměl na podobné úvahy čas.