Drowí elfka mu nedala nijak lehký úkol. Přímo ve vraku i v jeho okolí bylo množství zachycených těl a pátrání po jediné useknuté ruce představovalo nesnadnou a ponurou práci. Kromě toho neměl Xzorsh tušení, jaké mrchožrouty mohla těla mezitím přilákat a jaká stvoření ho mohla i teď sledovat.
Zabral se tedy plně do práce, aniž by si všímal pokladů v podobě zbraní a šperků, a plně se soustředil na objednaný předmět. Nakonec překvapil sám sebe a uspěl. Zamotaná mezi potrhaným lanovím ležela velká levá ruka. Z hřbetu jí vyrůstaly tmavé chlupy a na prstech se skvěly dva prsteny. Ty si Xzorsh nechal – později je mohl prodat – a ruku schoval do váčku u pasu.
I když jej nečekaný objev pohltil, prakticky okamžitě si všiml temných postav, jež se tiše vynořily z vraku. Byla to čtveřice obludných stvoření podobných lidem, se silnou kůží porostlou šupinami a plovacími blánami na rukou i nohou. Mořští zlobři byli příbuzní se suchozemskými, avšak o něco rychlejší a divočejší. Tihle navíc patřili k nejsilnějším. Malé bělostné rohy vyrůstající jim z čela je označovaly za nejmocnější kastu samců. Kromě obvyklé zbraně svého druhu, ostrých černých tesáků trčících jim z předsunutých spodních čelistí přes pysky a stejně barevných drápů, měli ještě lidská kopí, a dokonce jeden stříbřitý trojzubec.
Xzorsh sáhl přes rameno pro krátké kopí upevněné na zádech a připravil se na nevyhnutelný útok. Přesně jak očekával, vyrazili naráz všichni čtyři. Skloněné zbraně mířily přímo na něj.
Mořský elf čekal do posledního možného okamžiku. Pak se s mrštností úhoře stočil dolů a spodním obloukem se dostal mimo dosah jejich zbraní. Během pohybu bodl vzhůru. Pocítil tvrdý náraz a měkký postup hrotu, jak prorazil zlobrovu šupinatou zbroj a pronikl do masa pod ní.
Přeživší trojice tvorů upustila zbraně a s napřaženými drápy a čelistmi připravenými kousat se přitáhla blíž. Xzorsh se zmocnil kolem klesajícího trojzubce a zapřel si jeho dlouhou násadu o bok. Nejrychlejší zlobr zabral zpátky, aby se mu vyhnul. Přesně na to však Xzorsh čekal, vrhl se kupředu a prudce bodnul.
Prostřední hrot trojzubce se zabořil hluboko do zlobrova nechráněného hrdla a pokračoval dál do hlavy. Xzorsh pokračoval v tlaku, dokud neucítil, jak hrot dře o vnitřní stranu lebky. Pak se prudce stočil a zapřel nohy o umírající stvoření. Vší silou zatáhl, uvolnil trojzubec a odlétl z dosahu chňapajících drápů a klapajících čelistí dvou zbylých mořských zlobrů. Obě stvoření se teď chovala mnohem opatrněji a kroužila kolem oběti jako humanoidní žraloci, zatímco čekala na mezeru v obraně.
Myšlenky mořského elfa pádily jako o závod. S těmito tvory se setkával jen zřídka – většina jich přežívala ve sladkých vodách a těch pár, co se přizpůsobilo životu v moři, se většinou zdržovalo v jeskyních na mělčinách. Jako hloupá stvoření myslící jen na zabíjení a jídlo se zlobři občas spojovali s mocnějšími bytostmi, jež jim mohly nabídnout víc vraždění a plenění, než si dokázali svou omezenou představivostí představit. A nebo je prostě podplatily. Xzorsh samozřejmě nemohl tušit, kdo poroučel těmhle, ale jeden z nich měl zbraň tritonů, tvorů ze živelné sféry vody. Takové spojení elfa naprosto mátlo a náhle si přál, aby s ním byla drowí dívka. Ona by jistě dokázala najít řešení vysvětlující tak nepravděpodobné spojenectví.
Náhle mu ramenem projela spalující bolest. Xzorsh zaťal zuby a prohnul se v zádech. Jednomu ze zlobrů se podařilo dostat se k němu na dosah drápů. Mořský elf se otočil a bodnul trojzubcem. Útočník se však stihnul stáhnout z dosahu. Vtom převzaly vládu Xzorshovy válečnické instinkty. Ohlédl se a zjistil, že téměř hledí do tváře druhého zlobra. Zaútočil tedy patkou trojzubce a zabořil ji do tvorova podbřišku. Tím získal trochu času.
Využil jej tak, že sáhl po jednom z magických krabů a odtrhl jej od poutka ze spletených řas. Protáhl se pod zlobrovou chňapající rukou, stočil se a ocitl se za jeho zády. Rychlým pohybem umístil kraba mezí tvorovy lopatky a druhou do něj silně praštil. Špičaté nohy se zabodly hluboko do šupin i do masa pod nimi a pak už se kouzly opředená zbraň začala sama od sebe zavrtávat hloub.
Zlobr se otočil čelem k elfovi. V nestvůrné tváři se mu zračilo překvapení. Zubatá tlama se otevřela k bublavému výkřiku bolesti, zatímco krab se prožíral jeho hrudí. Během okamžiku vylétl v záplavě krve ven. K noze měl přichycené ještě tlukoucí srdce. Jakmile odpor tkáně ustal, stal se z něj znovu neživý kovový předmět.
Xzorsh ho sevřel v ruce a ukázal poslednímu mořskému zlobrovi. Stvoření přerušilo započatý útok a opatrně si nečekaně dobře vybaveného elfa prohlíželo. Vzápětí se zlobr obrátil a odplaval.
Hraničář jej sledoval a těšil se představou, jaké hlášení asi přinese veliteli. Jen ať se všichni dozví, pronesl Xzorsh pro sebe, že se do rukou mořského lidu vrátila magie!
Trpělivost nepatřila k Lirieliným nejsilnějšim stránkám, a tak si musel Hrolf, trvající na tom, aby zůstala v posteli až do západu slunce, leccos vyslechnout. Kapitán však zachoval klid a na všechny slovní výpady odpovídal smíchem a sliby, že tentokrát čekání bude stát za to.
Konečně se přítmí za okýnkem kajuty změnilo ve skutečnou tmu. Liriel bez váhání vyskočila z lůžka a spěšně se oblékla a ozbrojila. I když si Hrolf zjevně myslel, že překvapení bude příjemné, Liriel nedokázala zapomenout na to, že úmysly některých pirátů se s jeho neshodovaly.
Na vrcholu žebříku na ni čekal Fjodor. Pozdravil ji s úsměvem, ale v očích měl zvláštní pohled. Raději opatrně a jen letmo jej objala. Pohyboval se značně ztuhle a pod šaty musel mít na mnoha místech obvazy. Tázavě na něj pohlédla.
„To nic,“ uklidnil ji. „Jenom sen.“
„Něco jako že mě Ibn háže přes palubu v síti na ryby?“ zašeptala. Přemýšlela, jestli útok někdo viděl, ale Hrolf o Ibnově zradě nic neřekl a první důstojník stál u kormidla a tvářil se nečitelně jako obvykle.
Fjodor sebou trhnul. „Takže to byla pravda. Přísahám, moje malá vráno, že ten zrádce se nedožije dalšího dne!“ pronesl s odhodlanou jistotou.
Drowí dívka se usmála a uchopila ho za paži. „Ale dožije. A ještě mnoha dalších dní! Drowové mají takové rčení, že pomsta chutná nejlépe za studena. To většinou znamená, že pomsta je mnohem víc uspokojivá a zábavná, když hezky vychladneš, naplánuješ ji a nakonec si ji vychutnáš, ale může to znamenat i něco jiného. Jen ať se Ibn bojí. To mu patří víc než ostrá ocel a rychlá smrt. Kromě toho ho potřebujeme. I přes svoje chyby to je schopný námořník,“ dodala jako vždy prakticky uvažující elfka. „Mezitím ho bude jeho vlastní selhání držet na uzdě. I když by asi bylo dobré, abys mu dal najevo, že o všem víš. Jinak by si mohl myslet, že jeho tajemství zemře spolu se mnou. No ale teď se půjdeme podívat na Hrolfovo překvapení!“
Fjodor se tvářil pochybovačně, ale nechal si vlastní názor pro sebe a dovedl ji skrz zástup zubících se námořníků na příď. Tam stál Bjorn, zjevně na rozpacích z toho, že na něj hledí tolik očí. Obličej mu pod mladicky řídkými světlými vousy rudě hořel a za ním se skvělo jeho poslední – a také dosud největší – dílo.
Příďová figura v podobě elfi panny, již neživá a zpět na obvyklém místě, byla přetřená tak, aby připomínala drowí elfku se zlatýma očima. Rozevláté dřevěné kadeře byly nyní bílé a tvář se leskla ještě vlhkou černou barvou. Někdo si dokonce dal tu práci, že trochu upravil bujné křivky tak, aby více připomínaly Lirielinu štíhlou postavu.