Při pohledu na vlastní sochu jí sevřely hrdlo neznámé emoce.
Hrolf se postavil vedle ní a položil jí paži kolem ramen. „Na tak starou dámu vypadá dobře, co?“ zasmál se vesele. „Teď každého vyděsíme hned na první pohled! Ať mě vezme Amberlie, že jsem na to už dávno nepřišel sám!“
9
Podivná spojenectví
Šavle mířila přímo k Nachovým skalám. K smrti vyčerpané trosky původní posádky se dřely pod dohledem zachmuřeného kapitána. Rethnor byl odhodlaný dostat se k Trisku v rekordním čase, neboť ve hře bylo příliš mnoho a on si prostě nemohl dovolit prohrát. V boji neztratil jen ruku, ale s ní i onyxový prsten, jediný způsob získávání informací ze západního sídla Společnosti krakena.
Kapitán sice mohl poslat zprávu prostřednictvím magického přívěsku skrytého pod tunikou, ale ten by jej spojil jen se západní výspou, což mu rozhodně nestačilo. K Trisku se neplavil jen pro nové komunikační zařízení, ale také aby získal pomoc prostředníků na tom vzdáleném ostrově žijících.
Nebo přesněji řečeno kolem ostrova.
Mezi členy Společnosti kolovalo množství neověřených zpráv, což se ostatně u organizace zabývající se obchodováním s informacemi dalo čekat. Mnoho z nich se týkalo zvláštních kouzel a smrtících bytostí obklopujících západní výspu. I se zohledněním básnické licence a obvyklého hospodského chvástání se nebezpečí obklopující Nachové skály nedalo jen tak pominout. Rethnor byl přesvědčený, že spousta mořských nestvůr skutečně existuje a některé z nich slouží Společnosti krakena. Navíc ještě nabyl časem přesvědčení, že tenhle malý a nenápadný ostrůvek je ve skutečnosti hlavní základnou celé sítě špehů a vrahů.
Rethnor měl v úmyslu vyžádat si setkání s hlavou organizace a nehodlal se nechat odmítnout. Ať už byla tajemná společnost jakkoliv mocná, základna sama nemohla bez obchodu přežít a Luskán byl jejím největším obchodním partnerem. Podle svého nejlepšího odhadu tak měl k dispozici dostatečné páky, aby si zajistil splnění všech požadavků.
Kapitán vytáhl ze skrýše magický přívěsek a začal do lesklého kotouče diktovat příkazy. Jeho slova se nesla přes moře k Nachovým skalám a skryté základně na pevnině. Poprvé pochopil, proč se bezejmenná žena s levandulovýma očima zjevovala právě v prstenu. Bez podobného ujištění se nedokázal plně přesvědčit, že zpráva skutečně dorazila k cíli.
Jak hleděl na ledové moře, začal si Seveřan poprvé v životě přát, aby měl alespoň základní znalosti magického umění a mohl vycítit vlnění nesoucí rozkazy ke vzdáleným břehům. Síla nejistoty překonala i vrozenou nedůvěru vůči čemukoliv magickému. Moci, bohatství, fyzické síly i bojových schopností měl dost, ovšem postupně mu docházelo, že nic z toho ho nemůže uchránit před magií. To byla nová a velmi znepokojivá myšlenka. Z nějakého důvodu jím proběhlo zamrazení a měl pocit, že zaslechl zakrákání vrány, zvěstovatelky válečníkovy smrti.
Nejvyšší kapitán rychle odvrhl tak ponuré myšlenky a plně se zaměřil na sledování západního obzoru. Jistě, v okolí Nachových skal rozhodně působila magie, ale také se tam dala získat moc, a pokud měl čelit prvnímu, aby získal druhé, tak nebylo vyhnutí.
Město Jartar představovalo důležitou obchodní křižovatku Severních zemí. Rozkládalo se na řece Dessarin a obchodní stezce mezi Trojkancem a Stříbroluním. Procházelo jím množství cenného zboží včetně informací.
Baron Khaufros, vládce Jartaru, byl ambiciózní muž. Bohatství i šlechtický titul zdědil, avšak pozici vládce města získal schopností uzavírat spojenectví povahy obchodní i politické. Byl věrným členem Aliance lordů, tedy skupiny měst, jež svoje zájmy úzce spojila s Hlubinou. Kromě toho byl členem Společnosti krakena, a tak se skryté komnaty a tunely pod jeho sídlem staly častým rejdištěm špehů i vrahů vykonávajících černou práci.
Nyní byl baron zcela sám a doslova zavalený horou zpráv na stole. Pozdní jaro s sebou přinášelo každoroční tání a spolu s ním četné zprávy z mnoha měst i zdrojů.
Khaufros si nepřítomně přihnul z poháru a znovu si přečetl hlášení neznámého luskanského kontaktu. Tajné plány proti Ruathymu se vyvíjely dobře, z neupřesněných důvodů bylo ale rozhodnuto, že vina za všechny současné potíže bude svalena přímo na jednoho ruathymského kapitána. Khaufros měl učinit, cokoliv mohl, aby obvinění podpořil. Představený z Luskánu zároveň svolával pomoc všech členů a požadoval, aby loď onoho kapitána byla jakýmikoliv prostředky zastavena dřív, než se vrátí do domovského přístavu. Obvinění by totiž ztratila značnou část váhy, kdyby je ten muž dostal šanci zpochybnit.
„Můj pane barone.“
Khaufros instinktivně zmačkal inkriminující zprávu v ruce a vzhlédl ke dveřím studovny. Po obou stranách vchodu stála dvě cormyrská brnění, nevyčíslitelně cenné předměty z mitrilu, navíc vyzkoušená v boji proti Tuiganské hordě. Mezi nimi stál stárnoucí poctivý majordomus Cladence a vypadal proti nim jako trpaslík.
„Dorazil diplomatický posel z Hlubiny, můj pane. Přijmete ho?“
Baron se usmál a pohodlně se opřel. V hlavě se mu okamžitě začal formovat potřebný plán. „Přiveď ho sem, Cladenci, a ať s ním přijde i písař. Pak zavři dveře. Jednání se možná trochu protáhne.“
Poslem byl mladý, nevýrazný muž neznalý dvorské etikety. Dokonce se před žádostí o audienci ani nepřevlékl ze zaprášených cestovních šatů. Khaufros se to rozhodl přejít. S největší pravděpodobností to byla mladíkova poslední chyba v životě, a tak mohl být velkorysý. Přijal dopis z Hlubiny, zlomil pečeť a rychle jej přelétl očima. Většinou jen rutinní informace, z nichž některé se mu již donesly v podrobnější podobě skrz kontakty Společnosti.
Khaufros vzhlédl a upřeně se zahleděl do místa kdesi za čekajícím poslem. „Semmonemily, byl bys tak laskav,“ pronesl zdvořile.
Zaskřípal kov o kov a jedno z prázdných brnění náhle ožilo a začalo postupovat k poslovi. Mladý muž se otočil právě ve chvíli, kdy kupředu vylétla kovová rukavice s bodci. Hlava mu prudce trhla stranou a zbytky vyražených zubů se rozsypaly po zemi jako blyštivé oblázky. Než posel stihnul vykřiknout, udeřila jej prázdná rukavice znovu a pak znovu. Brnění klidně a efektivně dokončilo úkol.
Baron i písař na to hleděli s nezúčastněnými výrazy ve tvářích. Podobné události tu byly tak časté, že si na ně dávno zvykli. Kdysi v nich sice takový způsob popravy probouzel morbidní zaujetí s trochou perverzní radosti, nyní se z toho ale stala běžná rutina. Stejně tak žádný z nich nemrknul, když se brnění rozmazalo, rozteklo ve vzduchu a znovu zformovalo do podoby mrtvého posla. Tedy do podoby, jakou míval, než vstoupil dovnitř.
Semmonemily byl měňavec, stvoření schopné vzít na sebe jakoukoliv podobu. S tváří zabitého posla mohl do Hlubiny bez potíží odvézt pozměněná hlášení.
Tohle stvoření bylo jedním z baronových nejcennějších spojenců. Druhým pak byl seschlý písař usazený u stolu, kde si rozložil lahvičky s inkoustem v různých odstínech a čerstvě naostřené brky. Také on byl jistým druhem měňavce, neboť dokázal naprosto bezchybně napodobit písmo jakéhokoliv člověka. Sklonil se nad pergamen a začal zaznamenávat baronem nově diktované zprávy, lehce pozměněné tak, jak vyhovovaly vládcově vůli.