Náhle Xzorsh ke svému překvapení pocítil závan magické energie. Jakési podivně mrazivé brnění, při kterém se vzduch zdál být téměř tak živý a hmotný jako voda. Cítil, jak plyne k elfi dívce, a s lesknoucíma se očima sledoval, jak pokračuje v zaklínání a magii podle své vůle tvaruje. Pak nečekaně ztichla a magie zmizela. Xzorsh pocítil podivný pocit ztráty.
„Takže co?“ naléhal.
Liriel k němu obrátila pohled, avšak vypadal tak vzdáleně a ustaraně, že zapochyboval, zda jej vůbec zaznamenala.
„Nic,“ zamumlala.
Xzorsh sledoval, jak ji nečekaný výsledek po seslání kouzla zmátl. „Vůbec nic?“
Několikrát zamrkala a až pak na něj konečně zaostřila. „Ten muž stále žije. Kde je a co má v úmyslu, nevím. Mám ovšem pocit, že se mnou ještě neskončil a že ode mě stále něco chce. Stejně jako Lloth,“ zašeptala nepřítomně.
Xzorsh měl právě v úmyslu zeptat se na tu Lloth, když se v okénku objevila odporná tvář. Okamžitě na všechno zapomněl.
„Vodní zlobr!“ řekl a vyskočil na nohy. Když se Liriel zatvářila nechápavě, zopakoval to ještě naléhavěji: „Vodní zlobr. Stejný jako ten na souši, ale ve vodě.“
„Zatraceně!“ odplivla si dívka. Sáhla pod matraci a vytáhla dlouhý a ostrý nůž, ještě nádhernější než ten, který dostal Xzorsh. „Vypadá to jako dobrá chvíle na menší přestávku,“ prohlásila s nádechem černého humoru a vtiskla mu jej do dlaně.
Pak vyběhla ven z kajuty, a než se hraničář vzpamatoval, vyšplhala po žebříku na palubu a cestou hlasitě volala na poplach. V těsných prostorách za kajutou se piráti vyhrabali z hamaků a chopili se zbraní.
„Proti čemu bojujeme, panenko?“ zeptal se zvesela Hrolf, a zatímco si zastrkával košili do kalhot, srovnal krok s drowí elfkou spěchající ke stojanu s harpunami.
„S mořskými zlobry.“
Hrolf se zastavil uprostřed kroku. „Myslíš vodní? Co by u všech ráhen a kosatek dělali v těchhle vodách?“
Než mohla Liriel odpovědět, přetáhlo se přes zábradlí šest párů mohutných rukou se šupinami a plovacími blánami. Šestice vodních zlobrů skočila na palubu, rychle a jistě jako obří žáby.
„Matko Lloth,“ vydechla Liriel při pohledu do jejich odporných tváří. Tihle tvorové byli stejně vysocí jako jejich suchozemští příbuzní – tedy něco přes devět stop – ovšem pohybovali se s rychlostí a přesností, kterou by jim ti na pevnině mohli závidět.
Největší z nich, samec se dvěma bílými rohy vystupujícími jako pár palců z jeho čela, vykročil kupředu. „Kde být ty mrtví elfové?“ zeptal se s hlubokým zachrčením. „My je chtít dostat!“
Xzorsh, s rukou lehce položenou na jílci nového nože, předstoupil před zlobřího náčelníka. I když dosahoval jen polovinu jeho výšky, měl v očích výzvu, jíž vodní zlobr nemohl jen tak pohrdnout. „Nikdo z nich na téhle lodi není,“ prohlásil pevně. „Byli vráceni do moře. Tímto jste zbaveni úkolu přinést je svému pánovi, ať už jím je kdokoliv.“
Zlobří náčelník se skutečně zatvářil potěšeně. Otočil se a zavrčel něco k ostatním.
Liriel pozorně naslouchala. Zlobří otroci byli v Menzoberranzanu celkem běžní a ona se stihla z jejich jazyka naučit dost na to, aby teď zachytila pár známých slov. Když jí došly náčelníkovi úmysly, nedokázala si pomoct a vytřeštila oči. Jen tak tak stihla zdvihnout harpunu do obranné pozice a už se po ní všech šest tvorů vrhlo.
První byl náčelník s doširoka roztaženýma svalnatýma rukama. Pohotově jej bodla do břicha, avšak harpuna jen zazvonila na tvrdých šupinách, aniž by pronikla skrz. Naštěstí pro Liriel však byla její zbraň delší než útočníkovy paže, a tak se alespoň udržela z dosahu smrtících černých drápů. Síla nárazu ji ale odhodila o několik kroků dozadu. Patka zbraně uhodila do stěžně a neustávající síla poskytla zlobrovu útoku dostatek síly k proniknutí ozubené zbraně skrz šupinatou kůži.
Liriel harpunu pustila a odvalila se stranou. Na místo, kde před chvílí stála, dopadlo tělo probodnutého zlobra. Zbývalo jich ještě pět a všichni se rychlostí mohli dívce vyrovnat. Kolem kotníku se jí sevřela velká šupinatá ruka. Cítila, jak je tváří dolů tažená po palubě a nakonec, kopající a bránící se, hozená do náruče dalšího zlobra. Stvoření si ji bez námahy přehodilo přes rameno. Přikrčilo se do podřepu, vzápětí přeskočilo zábradlí a vrhlo se do moře.
Nad hlavami se jim zavřela ledová hladina. Liriel ještě zaslechla dvě další šplouchnutí a víc už ne. Piráti se o zbývající netvory bezpochyby postarali. To jí sice poskytlo jistý pocit zadostiučinění, ale výslednou situaci to nijak nezlepšilo. Ne, že by lidi nějak vinila – útok netrval víc než pár vteřin. Mořští zlobři byli úžasní bojovníci. Zjistila, že ve vodě jsou ještě rychlejší než na suchu. Hrolfovi muži se pokusili zastavit jejich ústup s pomocí sítí vržených do vody, ovšem zlobři se dostali z dosahu téměř v ten samý okamžik, kdy se ocitli ve svém živlu.
Náhle ji únosce odstrčil stranou. Liriel se mu odtáhla z dosahu, a zatímco jí plíce hořely nedostatkem vzduchu, plavala k hladině.
Mořští zlobři s ní však ještě neskončili. Obklopili ji další dva a chytili ji za zápěstí. Pak si ji přitáhli takovým způsobem, že nemohla dosáhnout na žádnou ze svých zbraní, a dokonce je ani pořádně nakopnout. Třetí zlobr odněkud vytáhl tenký stříbrný prstýnek a nešetrně jí jej nasadil na prostředníček. Pak se děsivě zašklebil a udeřil ji pěstí do žaludku.
Elfka se s téměř slyšitelným uff! zlomila v pase a vypustila z úst poslední bublinky drahocenného vzduchu. Na prázdné místo v plicích se nahrnula voda. Šokovaně však zjistila, že ji může dýchat!
Takhle ji tedy chtějí unést, uvědomila si. Nějakým záhadným způsobem se jim podařilo získat prsten vodního dechu. O něčem takovém dosud jenom slýchala. Trojice tvorů ji obklopila a chrochtáním doprovázeným gesty jí naznačovala, že je má doprovodit.
Když pominul bezprostřední strach ze smrti, mohla se Lirielina mysl soustředit na možné způsoby útěku. V boji by proti třem tak silným a rychlým stvořením neměla šanci, takže je musela přechytračit.
Náhle k ní dolehlo praskání žeber a z hrudi jednoho z únosců v oblaku krve cosi vylétlo. Liriel okamžitě poznala jednoho ze svých vrhacích pavouků. Zmocnila se zbraně – ignorujíc kusy masa a šlach – a hodila ji po nejbližším zlobrovi.
Stvoření však bylo příliš rychlé, a navíc v přirozeném prostředí, které drowí dívku vahou vodního sloupce nad ní naopak nezvykle zpomalovalo. Zlobrovi se podařilo chytit ji za zápěstí. Elfka švihla rukou dolů, ovšem pavouk se tvorovy šupinaté paže sotva dotknul.
Do zorného pole jí připlaval Xzorsh s připraveným kopím v ruce. Obratně jím mávl, zasáhl pavouka a podařilo se mu jej zarazit do šupin. Zakletí zapůsobilo a pavouk se začal provrtávat zlobrovým masem.
Tvor okamžitě bublavě zaječel a Liriel pustil. Zraněnou paži si zapřel o bok, druhou rukou chytil pavouka za kovové tělo a zuřivě se jej snažil vypáčit ven. Kdyby měl dost času a rozumu, tak by mu musela dojít nesmyslnost takového rozhodnutí. Místo toho, aby se pavouk prodral jen paží a znehybněl, nyní pokračoval do tvorových slabin.
Liriel připadalo pozoruhodné, jak se zlobrovo vytí mořem, které vždy považovala za tiché místo, rozléhá.
Ponechala zraněného zlobra jeho osudu a zamířila ke dvojici bojovníků sevřené v nerovném boji. Vytáhla krátký meč a chystala se srovnat proti jedinému přeživšímu zlobrovi šance. Podle jejího odhadu byli dva elfové na jednoho zlobra tak akorát.