Xzorsh však vypadal, že má boj plně pod kontrolou. Jeho nový nůž se blýskal v pozoruhodném – i když zcela neznámém – vzoru a on sám hbitě uhýbal před zlobrovými pokusy o kousnutí i rozmáchlými údery pažemi vyzbrojenými drápy.
Jak se Liriel dál dívala, dostala bitva náhle smysl. Mořský elf následoval pohyby většího stvoření a využíval proudy vytvořené jeho útoky ke znásobení rychlosti vlastního nože. Byla to neuvěřitelně komplikovaná ukázka šermířského umění, s jakou by žádný drow nikdy nepřišel. Jistě, v Menzoberranzanu nebyl podvodní boj příliš žádanou a uplatnitelnou dovedností. Ve svém živlu by však Xzorsh představoval výzvu pro každého drowího šermíře, jakého kdy měla Liriel příležitost vidět.
Konečně dospěl tanec úniků a klamných výpadů ke konci a Xzorshovi se podařilo zabodnout nůž zespodu do zlobrovy lebky. Z úst se tvorovi vyhrnul proud krve a mohutné paže se ochable vznášely podél těla. Mořský elf se oběma nohama zapřel o mrtvé tělo a škubnutím vytáhl nůž ven.
Liriel se zmocnila nyní opět neživého vrhacího pavouka a doplavala k elfimu hraničáři. „Tvůj kouzelný krab,“ řekla mu a nadšeně se zasmála nad zvukem vlastního hlasu bublajícím vodou. Místo vysvětlení natáhla ruku a vrtěním prstů upozornila na přítomnost nového prstenu.
Xzorsh sice o magii příliš nevěděl, ale jeho moc si okamžitě uvědomil. Chvíli na sebe oba elfové jen tak hleděli a sdíleli společnou radost z vyhraného boje. Pak si hraničář přivázal vzácného pavouka k opasku a natáhl k Liriel ruku.
„Pojď. Ostatní se o tebe budou bát,“ řekl.
Bez váhání se chopila nabízené ruky – nebo přesněji zápěstí, neboť plovací blány bránily tradičnějšímu sevření. Jak plavali k hvězdnému třpytu, myslela Liriel na to, jaký nečekaný směr její pouť nabrala. Ještě přednedávnem hledala dobrodružství v tunelech mimo Menzoberranzan. Jak krátkozraké jí takové směřování připadalo nyní, když znala divy noční oblohy, kráčela po povrchu a plavala mořem snadno jako ryba! Stejně podivní byli přátelé, které cestou poznala. O elfech na povrchu nikdy příliš nepřemýšlela, s výjimkou vědomí, že pokud se někdy s nějakým setká, tak jej s největší pravděpodobností bude muset zabít. Že by se s ním místo toho mohla spřátelit, to jí nikdy nepřišlo na mysl. Stejněji ovšem nenapadlo, že by mohla mít přítele, jakým byl Fjodor - tedy člověka, a ještě k tomu muže – nebo snad že by na ni mohl temperamentní Hrolf pohlížet s jakousi otcovskou pýchou a náklonností, kterou doposud úporně, přesto marně hledala u svého skutečného drowího otce. Jak může být svět podivný, přemítala Liriel.
Ještě podivnější pak byla runa, která s každým uplynulým dnem nabývala o něco konkrétnější podoby. Každá drobná linka a vlnka byla do nejmenších podrobností jasná, i když celek samotný měl k úplnosti daleko. Necítila však, že by se na jejím vytváření nějak podílela. Mnohem spíš si připadala jako kniha kouzel, do které píše jakýsi kosmický písař. Nic z jejího kouzelnického výcviku ji na něco podobného nedokázalo připravit. Magie náhle nebyla ani tak silou, kterou by mohla využívat, ale mnohem víc jí připadala jako výsledné dílo tkané z přaden jejího života. Všechno jí připadalo cizí a chápala sotva půlku toho všeho. Ale stejně je to všechno vzrušující! uzavřela šťastně. Jakkoliv si připadala zmatená, tak přesně po tomhle dobrodružství celý život snila.
Ze rtů jí splynulo spokojené oddechnutí a k nočnímu nebi se vznesl řetěz bublinek.
10.
Nachové skály
Illithidí žena sevřela fialovýma rukama opěrky na trůnu a vyslala k vodnímu zlobrovi záblesk mentální síly – jen takové drobné šlehnutí, po kterém válečník o krok couvnul. Vodní zlobři byli hrdými stvořeními a tenhle nehodlal přiznat, že jeho tlupa selhala. Jak si to bláhové stvoření mohlo myslet, že by něco skrylo před regentkou Ascarle!
Pak přišlo druhé šlehnutí a vzápětí třetí. Kousek po lákavém kousku jej zatlačovala k velkému oválnému jezírku v zadní části audienční síně. Zlobr dobře věděl, jaký osud ho tam očekává, a jeho děs celý zážitek ještě znásobil.
Vestress jej poháněla, dokud nestanul pár stop od okraje, a pak jej nechala ztuhnout. Jeho mysli – pokud se tomu tak vůbec dalo říkat – se nedotkla. Čekala na ni další hra a na tu vodní zlobr potřeboval celé své omezené myšlení.
Žena vyslala do hluboké vody tiché přivolání. Za několik chvil se hladina jezírka zavlnila a ven se na dlaždicovou podlahu vyplazil pár dlouhých, štíhlých chapadel. Podobně jako tenké paže se protáhla a napjala, jak se ztuhle pokoušela stáhnout stvoření do vody. Pak se připojil další pár a nakonec se vynořila i obří nafouklá hlava. Do vody plácl ocas připomínající velrybí a tvor z hlubin se s vrtěním vysoukal na mramorové dlaždice.
Abolet, neboť tak bylo stvoření nazýváno, zaměřil pohled tří štěrbinových očí na vodního zlobra. Ty se nacházely jedno nad druhým a při sesílání kouzla okouzlení fialově zasvítily. Vodní zlobr sice okamžitě ochabnul, ale ještě chvíli trvalo, než učinil první trhané kroky k rybovitému tvorovi. Občas uplynul nějaký čas, než se aboletovým vrozeným schopnostem podařilo vyrvat oběť z illithidova mentálního sevření.
Tuhle hru spolu Vestress a abolet hráli často. Oba je bavila a dávala jim to, po čem nejvíc toužili. Illithidí regentka sledovala, jak abolet stáhnul jedno z chapadel a pak jím po zlobrovi švihl jako bičem. Ten sebou trhnul a vzápětí se neovladatelně roztřásl, to když silný jed začal účinkovat. Stačilo pár chvil a ze šupinaté kůže se stala průhledná, slizká membrána. Na okamžik tak bylo možné jasně vidět všechny vnitřní orgány. Pak povolily i kosti a celé zlobrovo tělo roztálo jako zapálená svíčka.
Stále pod vlivem aboletova kouzla se zlobr v podobě hromady slizu přelil přes okraj jezírka a šplouchnul do vody. Abolet jej následoval, aby se mohl v klidu nakrmit. I přes děsivý vzhled zcela postrádal zuby a ústní otvor měl ukrytý pod tělem na břiše. Nemohl tak pohltit nic hustšího než vazký hlen, a i to dokázal jen ve vodě.
Vestress trpělivě čekala, dokud její společník nevysrkl celého zlobra. Takové čekání se většinou bohatě vyplatilo. Abolet na to sice nevypadal, ale byl nejmocnějším zdrojem informací v celé síti špehů. Měl schopnost pohltit nejen tělo oběti, ale i všechny její znalosti. Žádný příslušník tohoto druhu by se o ně dobrovolně nepodělil, ale Vestress byla v získávání informací od nespolupracujících subjektů neobyčejně zručná – a to i na illithida. Abolet si zase liboval ve výzvě přímého střetu myslí s tak mocnou rasou a čas od času souhlasil s tím, že uloví a pohltí nějakého inteligentního tvora, který by mohl posmrtně poskytnout zajímavé informace. Celkem vzato jim oběma takové uspořádání vyhovovalo.
Konečně se abolet znovu vynořil a vysoukal ven z jezírka. S devět stop vysokým zlobrem v sobě se pohyboval výrazně pomaleji. Pohledy obou se setkaly a bitva o mentální nadvládu začala.
Vestress se psionickými schopnostmi dotkla aboletových působivých štítů chránících jeho mentální poklady. Tlačila, šťouchala, bušila do zdi – marně.
Konečně se odvrátila a přiznala porážku. Občas vyhrála, občas ne. Nebylo však náhodou, že většinou podlehla, když se jednalo o trofej podobného významu jako tento vodní zlobr, ze kterého navíc už předtím získala všechny užitečné informace.
Nezdálo se, že by abolet podobné detaily vnímal. Vítězná rybí obluda se odplazila zpátky do vody a zanechala po sobě cestičku šedého slizu na dlaždicích. Ač by to mohlo znít podivně, prvotním důvodem aboletova přivolání byl právě tento sliz. I když smrděl jako žluklé sádlo, sloužil jako základní přísada pro lektvar vodního dechu a Vestress jej tak po každé návštěvě pečlivě sesbírala.