Regentka Ascarle vyslala mentální pokyn do předpokoje, kde čekala její nejnovější otrokyně. Byla to lidská žena se světlými vlasy, která nadvládě zábavně vzdorovala. Bez výsledku. Nakonec stejně jako všichni ostatní podlehla. Nyní se poslušně a okamžitě sklonila a začala našedlý sliz seškrabávat. Když byla podlaha opět lesklá a bez jediné skvrny, sebrala vycvičená otrokyně láhev se slizem a odnesla ji do alchymické laboratoře, kde bude použit k výrobě lektvaru vodního dechu.
Illithidí žena jej opravdu nutně potřebovala. Poslední použila k vytvoření prstenu vodního dechu, o který pak přišla při nezdařeném zlobřím útoku na drowí elfku. Tahle dívka – vlastně celá ruathymská loď – již Vestress nejednou překvapila. To se však mělo brzy změnit.
Regentka doplula k jezírku, které vedlo do vodního světa, kde žila Iskor. Přivolá ji a přesvědčí, aby Shakti okamžitě přivedla do Ascarle. Mohl snad existovat zajímavější a zábavnější způsob, jak se o své drowí sokyni – a také nové spojenkyni – dozvědět víc, než když je postaví proti sobě?
Šavle zakotvila u Trisku, největšího ostrova ze souostroví Nachových skal, a to v rekordním čase. S pomocí schopného správce doků poslal Rethnor zprávu do paláce, kde si vyžádal okamžité setkáni s králem Selgerem, loutkovým vládcem Trisku. Přesně jak čekal, vyslal monarcha pro luskanského Nejvyššího kapitána bez otálení kočár.
Tohle byla Rethnorova první návštěva na ostrově, a zatímco kočár s královským erbem projížděl přes kamenité pobřeží a zelené údolí za ním, potvrzoval každý pohled jeho podezření o roli ostrova ve Společnosti krakena. Místní lidé byli veselí a pracovití. Rethnor v životě neviděl tak malebný přístav nebo pečlivě obdělaná pole a upravené usedlosti. Na první pohled vypadal ostrov jako místo pozoruhodné spokojenosti – učiněný ráj na zemi.
Rethnor však svého postavení nedosáhl tím, že by dával na první dojmy. Moc dobře si uvědomoval, jak je každý úsměv křečovitý, zoufalou snahu o dokonalost v každém ohledu i ostražitý pohled ve všech očích. Také si všiml, že znak Společnosti krakena – fialová oliheň s mnoha chapadly – se v té či oné podobě vyskytuje u každé osoby, na které spočinul zrakem. Rethnor nepředpokládal, že by se tito lidé stali jejími agenty vlastní ctižádostí, nebo že by měli vůbec na výběr.
Tím lépe.
Král Selger byl přesně takový, jak očekával – nadšený z neohlášené návštěvy, ochotný potěšit a zjevně si vědomý nutnosti udržet si luskanskou náklonnost. Rethnor byl odhodlaný vyzkoušet, jak daleko až kvůli tomu bude ochotný zajít.
Nejvyšší kapitán mávnutím ruky odmítl štědré nabídky jídla, medoviny a různých druhů rozptýlení. „Mám málo času. Musím se setkat s hlavou Společnosti krakena,“ řekl přímo.
Tato slova se setkala s omráčeným tichem a následně pečlivě formulovaným odmítnutím. To si však Rethnor nemínil nechat líbit. Zastrašoval, rozkazoval, vyhrožoval a nakonec král povolil.
„Pokusíme se vám všemi silami vyhovět,“ souhlasil král opatrně, „ale následky ať dopadnou na vaši hlavu.“
„Ty jsem ochotný přijmout,“ pronesl Rethnor a suše dodal, „možná vás uklidní, že ať už následky budou jakékoliv, obchodní vztahy s Luskaném to nijak neovlivní.“
Král při těch slovech silně zrudl – dokonce i loutkový vládce tedy má svou pýchu, pomyslel si Rethnor – ale pravdu se neodvážil popřít. Stanovil si jedinou podmínku, a sice, že Rethnor bude muset počkat na odliv, a od toho jej nebylo možné odvrátit ani slovy, ani činy.
A tak krátce před svítáním následujícího dne byl Rethnor zaveden sluhou do královských stájí. Oba muži si vybrali ze statných a huňatých poníků typických pro tento ostrov a bez zbytečných slov vyrazili na cestu. Rethnor se pokusil vytáhnout ze sluhy nějaké informace, ale muž nemluvil obecnou řečí a v místním podivném jazyce znal Rethnor jen pár slov. Nejvyšší kapitán pojal podezření, že byl muž pro svůj úkol vybrán právě kvůli tomuto nedostatku jazykových schopností. I když neměl král Selger příliš na výběr a nakonec musel s mocným spojencem spolupracovat, byl zjevně odhodlaný jen jemu svěřená tajemství ochránit.
Oba muži mířili k severnímu pobřeží. Bylo to bezútěšné a pusté místo, vlastně jen dlouhý pás kameny posetého písku a naprosto bez života. Nad hlavami jim s vřeštěním nekroužili ptáci, žádní krabi necupitali po ještě vlhkém písku. Rethnor byl osamoceným průvodcem dovedený ke kamenné římse, která zničehonic prudce padala do moře. Tam mu byly ukázány jeskyně, jež se vždy odkryly až v nejnižším bodu odlivu.
Jakmile Rethnor sklouznul ze sedla, průvodce převzal otěže. Pak obrátil poníka a vyrazil zpět do bezpečí města.
Rethnor na okamžik zvážil, že by tomu zbabělci hodil nůž do zad, ale než se stihnul rozhodnout, odjel muž mimo dosah. Kapitán tedy jen zaklel, pokrčil rameny a pustil celou záležitost z hlavy. Z vaku vytáhnul smolnou borovou louč, zapálil ji a skočil do vody.
Dokonce i během odlivu mu hladina ve vstupu do jeskyně sahala až k pasu. Pochodeň tak raději držel vysoko nad hlavou a brodil se do tmy. Jeskyně byla větší, než původně očekával, a nezměrná temnota zdánlivě polykala mihotavé světýlko plamene. Právě když kapitán začal přemýšlet, jestli ho průvodce náhodou nevyslal na hon za přeludem, tunel kolem něj se zúžil a světlo pochodně dopadlo na nádherně tesané stěny.
Cestu lemovaly mohutné pilíře a nad hlavou se mu stýkaly vznešené oblouky žebrové klenby. Na povrchu všeho byly s výjimečným citem pro detail vyryté výjevy a nápisy v jakémsi dávno zapomenutém jazyce. Umělecký dojem to byl téměř omračující a Rethnor si nemohl pomoct a musel v duchu počítat cenu některých artefaktů, které během cesty ztichlými chodbami míjel. Jen samotné chrliče by mu přinesly takové bohatství, že by mohl směle konkurovat i nejúplatnějším šlechticům z Hlubiny.
Rethnor zdvihl pochodeň výš, aby se mohl lépe podívat. Neuvěřitelně detailní a rozličné sochy byli usazeny na vrcholcích pilířů jako němá stráž sledující chodbu. Přímo nad ním se tyčil jeden obzvlášť odporný – připomínal skřeta se sovím zobákem a spáry a křídly jako kříženec netopýra a rejnoka. Jakmile na něj dopadlo světlo, pohnul se. Mohutná křídla zapleskala vzduchem a stvoření se vzneslo ze svého místa. Se zobákem a drápy napřaženými k útoku se snášelo dolů na šokovaného muže.
Až příliš pozdě si Rethnor uvědomil svůj omyl. Tohle nebyly sochy, ale živá stvoření – kapoacintové, mořská obdoba čirého zla, jež chrliče zobrazovaly. Jak se stvoření snášelo níž a níž, mávnul proti němu Rethnor pochodní. Jak by ale mohl plamen ublížit něčemu, co bylo z kamene?
Kapoacint se blížil a Rethnor pochopil, jak se asi musí cítit zajíc těsně před útokem sokola. Kolem Seveřanova ramene se sevřely kamenné spáry a snadno pronikly pláštěm z kožešiny i koženou zbrojí pod ním. Rethnor bolestí zaťal zuby, když ho stvoření vytáhlo ven z vody. Pochodeň mu vypadla z ruky a se slabým zasyčením uhasla.
Chrlič se ztěžka vznesl zpátky do vzduchu a s kořistí plachtil dál chodbou. Po nějakém čase si mužovy oči zvykly na okolní tmu. Všiml si, že chodba je jen jednou z mnoha a že z ní nahodile odbočují postranní tunely. Kapoacint mnohokrát zahnul a sledoval cestu, kterou si Rethnor nemohl ani při nejlepší vůli zapamatovat. Pak ke kapitánovu nesmírnému zděšení znovu změnil směr a zamířil přímo proti hladině. Přesně v okamžiku, kdy se dotkl ledové vody, se mu podařilo nadechnout.