Ihned po prvotním pocitu chladu následoval dojem obrovské rychlosti. Voda kolem nich proudila takovou silou, až vážně hrozilo, že bude vytržený ze spárů únosce. Pak se náhle pohyb zpomalil. Rethnor opatrně otevřel oči. Z chodby se vynořili v obří podvodní jeskyni. V temné vodě před sebou se mu podařilo vytušit tvary, které vypadaly jako trosky městských hradeb. Kapoacint se znovu vrhl dolů jako útočící jestřáb. Prolétl pod zbytky ohromné padací mříže, a aniž by zpomalil, pokračoval rozlehlým kamenným bludištěm.
Během několika chvil se před nimi rozkládalo vnitřní město – ne však jeho trosky, ale hotový div vytvořený z křišťálu a korálů, tak nádherné, že se vymykalo jakémukoliv popisu. Jako diamant s plamenným srdcem vyzařovalo město do okolní vody kouzelnou záři.
Kapoacint se snesl k mramorovému průchodu, jenž končil třpytivým obloukem. Rozevřel drápy a Rethnor ztěžka žuchnul na cestu. Ostrým plesknutím bodlinatého ocasu jej stvoření postrčilo k magickým dveřím. Rethnor vklopýtal dovnitř a vynořil se v komnatě plné vzduchu. Celá podvodní cesta nezabrala víc než minutu nebo dvě, ale prožitý šok zrychlil bušení srdce a vyprázdnil plíce. Stačila by chvilka a už by mu nebylo pomoci. Přestože mocně nasával tolik potřebný vzduch, nezapomněl položit zbývající ruku na jílec meče a pátrat očima po případném hrozícím nebezpečí.
Rethnor se ocitl na místě neuvěřitelné krásy, v předpokoji, jenž by byl ozdobou jakéhokoliv paláce ve dvaceti říších. Křišťálové stěny stoupaly ve složitých vzorech ke klenutému stropu a vytvářely dojem, že celá místnosti je vnitřkem obřího diamantu. Na zemi byly vysázeny umělecké vzory z růžového, zeleného a bílého mramoru a výklenky zdobily vzácné sochy. Nejkrásnější ze všeho byla žena, která jej přišla uvítat. Seveřanka oděná do hedvábného roucha, jež soupeřilo s bledým zlatem jejích vlasů. Podivně bezbarvým hlasem jej vyzvala, aby ji následoval, a nepřirozeně ztuhlou chůzí jej prováděla dalšími a dalšími úchvatnými komnatami.
Nejvyšší kapitán, nezvyklý na takový přepych, si až bolestně nepříjemně uvědomoval vlastní promočené šaty a zpustlý vzhled. Neměl však dost času, aby se věnoval tak zbytečným myšlenkám. Nic na tom podivném místě nepůsobilo přirozeně a jeho válečnické instinkty na něj doslova varovně křičely. Jak ho nádherná otrokyně vedla dlouhou chodbou k audienční síni, snažil se v přípravě na očekávané setkání uklidnit a utřídit si myšlenky.
Na toto střetnutí jej však nemohlo připravit vůbec nic. Rozlehlé místnosti dominoval mramorový stupínek a křišťálový trůn barvy bledého ametystu. Na něm seděla vznešená – i když odporná – bytost. Na vypouklé levandulové hlavě měla stříbrnou korunku a chapadla tvořící spodní polovinu její tváře se svíjela v elegantních vzorech.
Těší mě, Rethnore, ozval se mu v hlavě důvěrně známý ženský hlas.
Nejvyšší kapitán zíral na stvoření před sebou a nedokázal zakrýt znechucení. Tohle měla být vznešená žena, jež dohlížela na tolik jeho nedávných plánů? Bylo možné, aby tahle odpudivě znetvořená bytost stála v čele Společnosti krakena?
Mysleli jsme si, že by ses cítil lépe při rozhovoru s někým tobě podobným, vysvětlila illithidí žena. A co se týká odpovědi na tvou dosti nezdvořilou, i když nevyslovenou otázku, vládnu tomuto místu z regentské pozice. Nikdy nepodceňuj moji moc nebo moc těch, kterým sloužím.
Rethnorova levá paže vylétla proti jeho vůli samovolně do vzduchu a vystavila tak na odiv pahýl, kde dříve bývala ruka.
Vidíme, že jsi s prstenem, který jsme ti dali, zacházel poněkud bezstarostně, pokračovala regentka. Je tedy jen dobře, že jsme byli natolik předvídaví, abychom tě vybavili i druhým podobným nástrojem. Zaměřme se však na důležitější záležitosti. Přišel jsi nás požádat o pomoc a my jsme ochotni ji poskytnout.
Tiché přivolání dovedlo do sálu dvě ještě podivnější stvoření. Průhlednou nymfu, jež doklouzala k trůnu doprovázená drowí elfkou.
Na nymfy neměl Rethnor žádný názor, sdílel ovšem seveřanskou nechuť ke všem elfům, ať již drowům nebo jiným. Všichni byli takoví vyzáblí, slaboučcí a odporní. Připadali mu spíš jako stíny než živé bytosti, které jsou v otázce přežití naprosto závislé na své slabošské magii. Tahle žena však byla jaksi hmotnější než všichni ostatní elfové, které měl kdy možnost spatřit. Postavou se přibližovala člověku a její krok byl dokonce i slyšet. Celkově byla dostatečně vyvinutá, aby přitáhla pohled zdravého muže, ovšem nic měkkého na ní nebylo. Oči měla rudé a stejně tvrdé a chladné jako rubíny zářící dravčí inteligencí. Na plátně její černé tváře se skvěl namalovaný výraz sotva potlačované zuřivosti. Rethnora i přes vrozené předsudky zaujala.
Vybavíme tvoji loď a poskytneme ti čerstvé námořníky a bojovníky z řad obyvatel Trisku, takže budeš moci pokračovat v pronásledování ruathymské lodi. Tyhle dvě ti pomohou dosáhnout úspěchu.
„A k čemu by mi tak mohly být dvě ženy?“ načepýřil se Rethnor, jehož pouhá myšlenka na plavbu s těmito stvořeními na palubě odpuzovala.
Iskor, přízračná sylfa, dokáže mluvit s mořskými tvory a najde tak tebou hledanou loď během několika chvil. Kromě toho umí přivolat mocné bytosti ze své domovské sféry. Možná že ty by mohly uspět tam, kde jsi ty až dodnes selhával. Shakti, drowí elfka, bude muset svoji užitečnost ještě prokázat, ale stejně ji s sebou vezmeš.
Rethnor se na elfku zamračil. Jeho zuřivý pohled dokázal odvrátit útok mocných válečníků i ztišit bojový zápal drsných Seveřanů. Její rudé oči však ani nemrkly. Vlastně spíš vypadala ještě rozzlobeněji.
„Takovou urážku už nedokážu snášet,“ vyplivla drsnou a špatně artikulovanou obecnou řečí. Během těch slov si mezi prsty mnula stříbrný šperk visící jí u špičatého ucha. Bezpochyby artefakt, který její slova překládá, usoudil Rethnor.
„Vyhledala jsem spojenectví s vodním přízrakem, nabídla své cenné služby, a čeho jsem se dočkala?“ pokračovala žena hořce. „Vytáhli jste mě do tohohle… elfského města a svěřili do péče člověku? A ještě k tomu muži!“
Ty snad nechceš zajmout uprchlou soukmenovkyni? Právě teď je totiž na palubě lodi, kterou ten muž hledá. Ty potřebuješ jeho a on tebe. Musím trvat na tom, abyste se naučili spolupracovat, poručila fialová žena.
Seveřan a temná elfka se znovu střetli pohledy a nakvašeně si jeden druhého změřili. Jako první promluvil Rethnor. „Až tu loď najdeme, berserkr je můj. Chci si ho zabít sám. A drž se s tou svou hnusnou magií ode mě dál,“ rozkázal.
„Co mi je po nějakém lidském válečníkovi? Jestli ale sáhneš na tu žlutookou děvku, zemřeš!“ zavrčela na oplátku Shakti.
No prosím, poznamenal illithidí mentální hlas a dal při tom najevo první náznak smyslu pro humor, který u toho tvora kdy Rethnor zaznamenal. Tak nakonec jste se dokázali shodnout nečekaně rychle.
Elfí panna udržovala stálý kurs skrz Řeku. Bez incidentu obkroužila Gundarlun a zamířila na jih k Ruathymu. I přes ztrátu značného zisku z lovu sleďů vypadala posádka šťastně a těšila se na návrat domů.