Všichni až na mladého Bjorna, který obvykle trávil většinu času o samotě a vyřezával či maloval. Nyní nezvykle neklidně přecházel hodiny sem a tam po palubě a často vzhlížel k nebi, jako kdyby tam byla napsána slova, která dokáže přečíst jen on sám.
Za soumraku třetího dne to již Hrolf nedokázal dál snášet. „Tak už se vymáčkni, hochu! Jestli se blíží bouře, řekni to a hotovo!“
Mladý námořník vypadal ustaraně. „To není bouře,“ vysvětloval spěšně. „Ale něco jiného. Jenže nevím co přesně.“ V rozpacích pokrčil rameny jako dítě tlačené k přiznání noční můry, kterou si již nepamatuje.
Odpověď se však rychle dostavila. Jako první si toho všimla Liriel, neboť její elfský zrak byl ostřejší než lidský. Od severozápadu k nim mířila temná vodní stěna, neustále zrychlovala a nabírala na síle.
Piráti ji sledovali s tichým odevzdáním. Příliš dobře si uvědomovali, že jejich schopnosti námořníků jsou na něco takového krátké. Liriel však nebyla ochotná vzdát se bez boje. Sevřela Poutníka a začala tiše zaklínat, aby přivolala nejmocnější ochranné kouzlo mořské magie, které do něj uložila. Loď vzápětí obklopila bublina zářící jako drowí kouzelné plameny.
„Kvůli vzduchu a aby nás to nevtáhlo pod hladinu,“ vysvětlila Liriel. „Budeme mít šanci. Nic víc.“
Hrolf jí obtočil paži kolem ztuhlých ramen a krátce ji vděčně objal. „A to je víc, než co jsme měli před chvilkou. Pořádně se něčeho chytněte, chlapi, a připravte se, že to bude trošku házet!“ zahřímal.
Ještě ani nestačila doznít ozvěna rozléhající se bublinou a kapitán už ležel tváří na palubě a přidržoval se pevně uchyceného lana. Všude kolem jej ostatní námořníci napodobovali a co nejlépe se proti blížícímu se střetu zapírali.
Vlna se prohnala pod Elfí pannou a zdvihla ji s dech beroucí rychlostí do vzduchu. K překvapení všech však vzápětí nespadli dolů. Místo toho si je vlna podržela a táhla je s sebou.
Pak se náhle zachvěla a vzala na sebe vzdáleně lidský tvar. Na ohromenou posádku shlížely oči velikosti kulatých štítů a dvojice obřích rukou držela loď – naštěstí stále uvnitř zářící koule – jako dítě chovající trochu přerostlou hračku. Pak se stvoření začalo podivně vlnivým pohybem přesouvat k severovýchodu. Během pohybu se mu končetiny i tělo střídavě prodlužovaly a zase zkracovaly jako příboj hladící pláž.
„Co to má u Devíti pekel znamenat?“ chtěl vědět Hrolf. Jeho obvykle zvučný hlas se nečekaně změnil v drsný šepot.
„Elementál,“ opáčila Liriel. Zatím se setkala jen s kamennými elementály, ale znala jejich neuvěřitelnou sílu. Dokonce znala i kouzlo, kterým je mohla přivolat a ovládnout. Nikdy ji však nenapadlo, že by existovali i pro jiné živly, a byla doslova ohromená velikostí a silou tohoto jedince. Elementálova přelévající se postava se dala jen těžko změřit, ona však odhadovala, že se tyčí nejméně do výše čtyřiceti stop nad hladinu a paže má minimálně jednou tak dlouhé.
Loď upadla do jemně kolébavého rytmu a námořníci se jeden po druhém pouštěli a postupně se shromáždili kolem kapitána. Tvářili se sice vyděšeně, ale zároveň sebevědomě.
„Jak s tím budeme bojovat, kapitáne?“ zeptal se za všechny Olvir. I přes lehké chvění hlasu položil skald otázku takovým způsobem, že bylo jasné, že očekává jasnou odpověď. Kapitán je provedl mnoha nezvyklými dobrodružstvími a poskytl tak Olvirovi materiál na příběhy pro mnoho dlouhých zimních nocí.
Tentokrát však Hrolfovy oči nezaplály žárem bitvy. Kapitán pociťoval nezvyklý nedostatek optimismu. Elfí panna během výpravy ztratila pět dobrých mužů, a tak jich dohromady nezbývalo ani dvacet. To sice dostačovalo k ovládání lodě, ale rozhodně ne na střetnutí s takovým tvorem. Hrolf vlastně neměl potuchy, jak by libovolně velký počet mužů dokázal tomuto stvoření „skasat plachty“. Potlačil vlastní strach a obrátil se s předstíranou sebejistotou ke svým mužům.
„Teď ještě bojovat nebudeme,“ pronesl pevně a upřel přísný pohled Fjodorovým směrem. „Jak to vidím já, tak nás vlastně nikdo nenapadnul. Spíš to vypadá, že nás tahle stvůra vzala na projížďku. Prostě zdržení přečkáme, jako kdyby to byla obyčejná bouře. Vraťte se ke své práci, ale mějte po ruce nabroušenou zbraň. Jakmile nás tenhle vlhký parchant položí,“ slíbil s náznakem obvyklé bojechtivosti, „bude se muset krýt, utíkat, nebo krvácet!“
Mužstvo odpovědělo trochu nuceným jásotem. Hrolf je pak vyslal plnit drobné úkoly. Jakmile všechny zaměstnal, odtáhl Liriel stranou. „Můžeš tu věc nějak zastavit, panenko?“
Drowí dívka zavrtěla hlavou, ale vzpomněla si na kouzla z nově získané knihy, která ještě nestihla probrat. „Zatím ne, ale zkusím se po něčem podívat.“
Hrolf obrátil pohled k obloze a začal počítat, což bylo jasné podle úsilím naježeného obočí. „Vypadá to, že na to budeš mít dost času. Jestli se nepletu, tímhle směrem leží jenom Nachový skály, takže nás bere tam.“
„Co to je za místo?“
Kapitán s náznakem obvyklého vtipu pohlédl do jejích zvědavých očí. „Takový, kterýmu je lepší se vyhnout,“ pronesl chmurně a položil jí ruku na rameno. „Tak se podívej do těch svých knih, panenko. Ale čti rychle, jinak si nás všechny vezme Amberlie.“
11.
Útěk
„Víš něco o tomhle?“ zajímal se Khelben „Černá hůl“ Arunsun, arcimág Hlubiny, a vrazil synovci do ruky kus pergamenu.
Mladý muž přejel očima vzletné písmo, jež mohlo pocházet jedině z pera barona Khaufrose, jednoho z nejspolehlivějších severních spojenců Hlubiny. „Tomu nevěřím,“ řekl přímo.
„Vážně? A na čem se tvá nedůvěra zakládá?“
„Osobně jsem se s tou temnou elfkou setkal, a co se žen týká, jsou mé instinkty naprosto spolehlivé,“ pronesl mladík sebejistě a odložil pergamen, aby mohl zkrotit neposlušnou světlou kadeř, jež mu sklouzla do čela. Tohle pečlivé upravování vzhledu jen prohloubilo arcimágovo roztrpčení.
„Dole v Přístavu Lebek způsobila pořádný zmatek,“ připomněl mu Khelben.
„Přesně tak. Podle Temné sestry hrála tahle roztomilá dívka ústřední roli v nájezdu, který rozprášil hnízdo Vhaeraunových uctívačů a osvobodil loď plnou dětí určených do otroctví. Ano, zajímal jsem se o její další osud,“ doplnil v reakci na arcimágův nevěřícný pohled a z hlasu se mu při tom vytratil i poslední zbytek ospalosti. „Nebo si snad myslíš, že bych poslal neznámou drowí elfku do Promenádního chrámu a nestaral se, jestli jsem ji napoprvé odhadl správně?“
Khelben uznale pokýval hlavou, ovšem starostlivé vrásky brázdící mu čelo se odmítaly vyhladit. „Nepochybuji o tom, že jsi odvedl dobrou práci, Danilo. Ale věděl jsi, že tahle dívka jen tak osvobodila zločince z jeho cely, zajistila si místo na jeho lodi a použila nějaký druh mocného teleportačního kouzla, kterým je i s lodí dostala ven z podzemního přístavu?“
„Ne,“ připustil mladík a provinile se zašklebil. „Po skončení bitvy jsem přestal shromažďovat informace. Předpokládal jsem, že se ta milá dáma dočkala svého šťastného konce, o kterém tak rádi zpívají bardové.“
Khelben při Danilově zmínce o bardech povytáhl obočí, ovšem protentokrát si další přednášku o jejich pochybné spolehlivosti odpustil. „Mě znepokojuje její magický útěk z Přístavu Lebek. Hlavně vzhledem k baronově zprávě. Každý, kdo má dostatek moci, aby překonal Halasterovy brány, je potenciálně nebezpečný.“