Mladík pochmurně přikývl a znovu zdvihl na pergamenu psané hlášení. Ještě jednou si přečetl o zvýšeném výskytu drowů kolem řeky Dessarin. Podle všehona ní byla několikrát spatřena jejich loupeživá tlupa a v kopcích východně od řeky byla nalezena těla drowích mužů. Touhle dobou se zřejmě několik různých band lidských dobrodruhů přetahovalo o zásluhy. Městečko zvané Trolí Most ohlásilo útok ze strany mocnou magií vládnoucí drowí ženy, která podle všeho obestřela kouzly mladého válečníka, jenž teď poslouchal její příkazy.
Danilo ani na okamžik nepochyboval, že zmiňovaný pár byl tentýž, který potkal ani ne před měsícem. Drowí dívka byla dosti činorodá, a to podle jakýchkoliv měřítek. Nedokázal jí však přisoudit všechna zvěrstva, která hlásil baron Khaufros, nebo připustit jeho domněnku, že temná čarodějka ovládá vůli všech mužů, s nimiž přijde do styku. Dokázal však pochopit Khelbenovo znepokojení ohledně jejího nadání pro magii. Mocný kouzelník, ať už drow, nebo ne, byl vždycky velkou neznámou a hra probíhající právě teď v severních mořích byla i bez toho dost komplikovaná.
„Měli by ji sledovat,“ připustil Danilo.
„Měli by ji zastavit,“ opáčil arcimág a na okamžik se odmlčel. „Musíš ale vědět ještě něco. Dostali jsme zprávu od mořského lidu z přístavu, že plavidlo lovců tuleňů z Hlubiny jménem Kutr bylo potopeno piráty. Nikdo nepřežil. Útok prý vedl Hrolf Nezkrotný, tedy muž, kterého tvoje elfka vysvobodila z vězení.“
Mladík náhle ztuhnul. „Nebyl na palubě té lodi náhodou Caladorn?“
„Obávám se, že ano,“ potvrdil Khelben střízlivě. „Ten hlupák nemyslel na nic jiného než jak se dostat na moře, a tak jej lordi Hlubiny vyslali na sever, aby tam sbíral informace. Po nějakou dobu k nám doléhaly zprávy o útocích na osady mořských elfů a o zvýšeném počtu nájezdů Seveřanů. Krátce předtím, než došlo k potopení lodi, se Caladornovi podařilo vyslat kouzelnými prostředky zprávu, že nalezl něco nesmírně důležitého a že se vrací zpět do města. Připadá mi zneklidňující, že mu v tom zabránila ruathymská loď, podle všech známek ovládaná drowí kouzelnicí, a to tak brutálním způsobem. Ve světle všeho, co víme – a toho, co se ještě dozvíme – nemůžeme temné elfce jen tak dovolit pobíhat volně po severu.“
Danilo se zhluboka nadechl a snažil se vstřebat všechny novinky. Caladorn Cassalanter byl blízký nejen jemu, ale také to byl přítel jeho nejstaršího bratra. Mladý šlechtic se ze všech sil snažil, aby osud toho muže nikterak neovlivnil jeho úsudek, protože v životě již dostal lekci o smutných důsledcích uspěchané pomsty. Dokonce i s tímto vědomím však Danilo nedokázal chmurné předpovědi přicházející z Jartaru jen tak pominout.
Území barona Khaufrose leželo přímo na řece Dessarin a do toho malého města proudilo množství zpráv z divokých končin Severních zemí. Baronův bystrý úsudek a téměř neselhávající politický instinkt již několikrát odvrátily katastrofu. Před několika lety nechal Khaufros prošetřit zvěsti o občasných přesunech orčích kmenů, zjistil jejich směřování a předpověděl, že se všechny setkají v jednom odlehlém údolí. Přesně tohle varování pak Alianci lordů umožnilo zastavit orky dřív, než se z nich stala řádící horda.
Možná že tahle roztomilá drowí kouzelnice byla další takovou hrozbou, která mohla způsobit nedozírné škody, kdyby ji nechali volně pobíhat. Moudré knihy byly plné příběhů o mocných a ctižádostivých kouzelnicích a o zkáze, již po sobě zanechali. Každý mladý mág znal rizika a svody číhající najím nebojí zvolené cestě. Danilo pak měl vlastní důvody, díky kterým si uvědomoval odvrácenou stránku moci. V jeho minulosti byla strašná tajemství, která znal jen on a ten přísný muž, jenž nyní čekal na jeho odpověď. Právě tahle tajemství teď visela ve vzduchu, zatímco oba muži zvažovali škody, které by mohla další nezralá osoba ovládající magii napáchat, a jak by se něčemu takovému dalo zabránit.
Danilo v duchu děkoval, že konečné rozhodnutí není na něm. Byl mladý, sotva dvacet let starý, a zcela zabraný do kouzelnického výcviku a snah pomoci Harfeníkům. Skrývající se za promyšlenou maskou floutka, sukničkáře a zahálčivého šlechtice stal se odborníkem na sbírání informací, a to mu stačilo. Nechtěl – a ani by nepřijal – víc moci nebo zodpovědnosti.
„Co uděláš?“ odvážil se položit otázku, když už nedokázal Khelbenovo pozorné mlčení dál snášet.
Arcimág se odvrátil a zatvářil se záhadně. „Už jsem udělal. Pirátská loď byla naposledy spatřena, jak obeplouvá severní břeh Gundarlunu. Nemohou být daleko od něj a nepochybně plují Řekou na jih k Ruathymu. Spojili jsme se s místní lodí, která přezimovala na Gundarlunu. Ta je vybavená pro střetnutí s piráty. Jejím kouzelníkem je Grandassian. Jeho schopnosti znáš, takže se mnou budeš souhlasit, když řeknu, že se té temné elfce přinejmenším vyrovná.“
„On ji má zabít?“ zeptal se Danilo zděšeně.
„Má ji přivést zpět do Hlubiny, abychom posoudili míru její moci a poznali její úmysly.“
Danilo potřásl hlavou, když si vzpomněl na náhodné setkání s dívkou a na pohled v jejích zlatých očích. Divoký duch v nich skrytý jej okamžitě přesvědčil, že to nemůže být místní žena v magickém převleku, ale skutečná temná elfka. To už si dřív nechá sokol dobrovolně přistřihnout křídla a panter vleze do klece, než aby se tahle nezkrotná dívka podvolila zajetí.
„Zabije ji,“ pronesl Danilo tiše, zatímco přemýšlel nad pocitem ztráty, který jej při tom zjištění zachvátil. Poprvé v mladém životě si přál, aby ho instinkty ohledně žen pro jednou zklamaly.
Celý den unášel vodní elementál Elfí pannu k severovýchodu. I když pod svým břemenem podklesával, nedal za celou dobu najevo jedinou známku únavy. Piráti se snažili věnovat obvyklým povinnostem, ale moc se toho dělat nedalo. Nakonec tedy začali popíjet a vyprávět si chmurné příběhy.
Fjodor se tentokrát nezúčastnil, i když se mu hlavou honilo množství starých rašemenských pověstí. Místo toho zaujal osamělou hlídku na příďové nástavbě, kde upíral nepřítomný pohled k obzoru a v duchu pátral po nějaké pomoci v prastaré moudrosti svého národa. Fjodor se časem naučil, že nezáleží na tom, jaké životní zkoušce čelí, protože vždy dokázal najít odpověď v činech bohů nebo hrdinů.
Liriel mezitím seděla v Hrolfově kajutě a zuřivě procházela knihu mořské magie, kde chtěla najít způsob, jak vodního elementála porazit. Nic takového však nenacházela. Stejně tak jej nemohla odeslat zpět do jeho sféry – což byla podle všeho nejlepší metoda, jak se s takovým stvořením vypořádat – neboť jen málo drowů studovalo živelné sféry a voda rozhodně nepatřila k jejich oblíbeným elementům. Liriel tak věděla o moři jen málo a ještě méně o vodní sféře a jejích obyvatelích. Rozhodla se nedostatek napravit ihned, jakmile se dostane na Ruathym. Pokud se jí to ovšem podaří. V tomto okamžiku ji plně zaměstnávala a značně vyčerpávala dvojitá snaha. Udržet bublinu obklopující loď a zároveň vypátrat způsob, jak elementálovi uniknout, nebylo nic snadného.
Den se pomalu chýlil ke konci, když ji z rozjímání vytrhl náhlý Fjodorův výkřik. Liriel zachytila, jak ten známý hluboký hlas volá něco o blížící se lodi. Výzbrojená nově naučenými kouzly a těmi již dříve uloženými do Poutníkova amuletu odspěchala na palubu, aby nový vývoj událostí prošetřila.