Ve skutečnosti šlo o dvě lodě – velkou dvoustěžňovou karavelu blížící se od západu a malou tečku na severovýchodním obzoru, stále příliš vzdálenou, než aby si jí kdokoliv jiný všiml.
„Ta loď je plně vyzbrojená!“ vykřikl Fjodor a ukázal prstem na hotovou sbírku katapultů a balist na palubě blížící se karavely. „Třeba by nám pomohli osvobodit se.“
Ibn se na mladého válečníka zamračil. „Pomoc od lodi z Hlubiny? Ještě že umíš bojovat, hochu, protože jinak ti bohové nedali ani tolik rozumu jako ústřici. To se ovšem dá poznat i podle společnosti, se kterou cestuješ,“ uzavřel a šlehnul po Liriel významným pohledem.
Drowí dívka urážku ignorovala a rozhodla se raději zaměřit na podstatnější věci. Přimhouřila oči a zahleděla se na připlouvající loď. Okamžitě kolem ní zaznamenala auru magie – a to pořádně silné magie.
Od doby, kdy opustila rodné město, zjišťovala Liriel, že jsou její oči čím dál vnímavější k jemným podrobnostem moci. Menzoberranzan byl kouzly doslova prosycený a schopnost vidět magii tam byla asi tolik platná jako její na teplo citlivý zrak během poledne, kdy se z moře i oblohy stával bělostný plamen. Také na povrchu se vyskytovala magie, a to ne právě vzácně, ovšem s Temnými říšemi se to srovnat nedalo a Liriel si uvědomovala, že dokáže mnohem lépe vnímat míru její síly. Ani na okamžik nezpochybňovala instinkty varující ji, že na palubě lodi se nachází mocný uživatel kouzel. Vzhledem k tomu, že se dalo očekávat, že lodní mág bude v mořské magii zběhlejší než drow, plánovala Liriel využít jeho schopností k vlastnímu prospěchu. Nejdřív však bylo třeba dostat Elfí pannu z elementálova vodního objetí.
Obrátila se k tomu stvoření a začala pronášet zaklínadlo kouzla založeného částečně na vodní magii. Znovu se rozkývala, nasála moc z předena magie a vytvarovala ji do podoby neviditelného meče. Mávla rukou vzhůru a instinktivně se přikrčila do bojové pozice.
Vyčerpání a nezvyklá novost vodní magie si však vybraly daň. Její jinak smrtící muška selhala a kouzlo, jež mělo elementála rozseknout hladce vedví, oddělilo jen jednu z paží.
Z rány se vyvalila voda jako z vodopádu a smetla stále ještě v bublině uzavřenou Elfí pannu s sebou. Námořníci popadali na zem a odkutáleli se k zádi. Fjodor byl ze svého vyvýšeného postavení na přídi vyhozený do vzduchu. Tvrdě udeřil do stěny bubliny a svezl se po jejím zakřiveném povrchu k vodní hladině. Okamžitě si uvědomil hrozící nebezpečí. Jestli sjede až na dno, bude neodvratně rozdrcený mezi dnem bubliny a lodním kýlem. Nakonec se jeho tápajícím rukám podařilo zachytit dřevěného roucha příďové figuríny a vytáhnout se na celkem rozměrné sedátko tvořené jejími stále dosti velkými prsy. Pevně se chytil obou špičatých uší a snažil se během pádu lodi do moře udržet.
Přes klenutý štít se přelila pevná vodní stěna a loď se ponořila pod hladinu. Lirielino kouzlo však odolalo a díky vzduchové bublině opět vyplavali. Elfí panna se tak znovu divoce houpala na mořské hladině.
Když byli volní, zrušila vyčerpaná dívka ochranné kouzlo. Příliš brzy – k nebi vylétla ohromná vlna a znovu se zformovala do podoby elementála. Ten si blížící se karavely ani nevšiml a znovu sevřel Elfí pannu v objetí. Stále však měl jen jednu paži. Očividně nebyl schopný využít nevyčerpatelnou zásobu mořské vody a vrátit se v původní podobě. Liriel si to v duchu poznamenala a pak znovu upadla do soustředění nutného pro další kouzlo.
Tentokrát měla v úmyslu seslat kouzlo přivolání ne nepodobné magii temných elfů, jež dokázala z tvorů hemžících se v každém zákoutí Temných říší stvořit armádu pavouků. Výsledek se dostavil okamžitě a rozhodně stál za to. Každý mořský tvor v dosahu kouzla uposlechl její volání a měla tak k dispozici nejpodivnější armádu, jakou kdy drow viděl. Několik šedých velryb začalo velkými a vilejši porostlými hlavami vrážet do elementálova těla. Ten je zbývající rukou odháněl, ovšem velryby se nenechaly tak snadno odbýt a dál jej odstrkovaly pryč od ruathymské lodě.
1 snaha menších tvorů nesla ovoce. Nahrnuli se do tvorovy postavy z propůjčené vody a změnili jeho průhledné tělo na jasně šedé. Stovky malých rybek kroužily uvnitř jako v nějaké obří nádrži. Zdálo se, že chaotický pohyb elementála mate a nutí jej opile couvat k severu.
Do útoku se zapojila i nebezpečnější zvířata. Barakudy s protáhlými hlavami chňapaly ve vodě a snažily se zachytit esenci, jež dávala slané vodě život. Jedné z nich se podařilo proniknout skrz elementálovu vnější slupku a byla proudem vody vystřelena ven, kde se silou z balisty vypálené střely narazila do boku Elfí panny. Její tělo se rozplesklo a zanechalo jako vzpomínku na podivného bojovníka tmavý flek.
Voda elementálova těla se přesunula, aby zranění ucpala, mezitím však ztratil něco na původní mohutnosti. Také se zdálo, že vůbec poprvé slábne. Už se nebránil neodbytným velrybám a jejich odstrkování od pirátské lodi.
Fjodor mezitím slezl z bidýlka a připojil se k Liriel. Temná elfka vyčerpaná mocným kouzlem se sotva potácela, a tak ji podepřel a obtočil jí paži kolem pasu. „Nemůžeš s tím bojovat sama,“ řekl jí tiše.
„S každým útokem je menší,“ trvala tvrdohlavá elfka na svém a odtáhla se z jeho objetí.
„Jen o trochu.“ Fjodor na ni upřel odhodlaný pohled. „V mé zemi se vypráví příběhy o prastarém meči, jehož úder dokáže zmrazit maso a krev nepřátel. Udělej totéž s mým a já z něj budu odsekávat zmrzlé kusy, dokud to půjde.“
Liriel zírala na mladého muže a plně si uvědomovala, co má v úmyslu. Nečekal, že by nad elementálem zvítězil, přesto byl odhodlaný zemřít v boji, jen aby jej zmenšil na zvladatelnou velikost. Nebylo to poprvé, kdy měl v úmyslu udělat v jejím zájmu něco sebevražedného, a Liriel se ještě nepodařilo zjistit, jak je to možné. Prvním životním pravidlem každého drowa byla sebezáchova. Zmocnila se jí směsice obdivu a zmatku a zapůsobila jako zápalná šňůra její vznětlivé povahy.
„Tvoje důvěra v moje schopnosti je opravdu dojemná,“ odsekla, když si představila, kolik let asi musela trvat příprava, výroba a očarování zbraně z Fjodorova příběhu. „Nemáš ovšem nejmenší ponětí, o co vlastně žádáš! Ještě než se pustíme do zhmotňování magických mečů, zkusme dát šanci rybám. A podívej, támhle je jedna zajímavá!“
Velké černé stvoření podivně připomínající netopýry z Temných říší stoupalo ve spirále elementálovým tekutým tělem a mířilo k hlavě. Jeho dlouhý ocas kmital ze strany na stranu. Elementál se zapotácel a přitiskl si ruku ke spánku, jako kdyby jej silně bolela hlava.
„Manta,“ pojmenoval Hrolf stvoření a vykouzlil ve vousech krutě spokojený úsměv. „Na ocasu má trn s jedem, co porazí i menší velrybu. Jo, to by ho mělo trochu zpomalit a na další ráno mu připravit pěknou kocovinu!“
Loď z Hlubiny mezitím změnila kurs a zamířila přímo k zraněnému elementálovi. Rameno katapultu vyskočilo kupředu a vyslalo do vzduchu hrozen střel – jakýchsi krystalických částeček, které se v posledních paprscích dne zatřpytily jako diamanty.
„A jéje,“ zamumlala Liriel. Aniž by se zdržovali otázkami, vrhli se piráti k zemi a zakryli si rukama hlavy.
Zaskřípění a bouchnutí odpalovaného katapultu přilákalo pozornost mučeného elementála a ten se otočil právě tak, aby čelil přilétající spršce krystalků. Instinktivně zdvihl zbývající ruku, aby se chránil, a začal se nořit pod ochranu vln.