Ne dost rychle. K postupně tmavnoucímu nebi vytryskl gejzír páry a vzduch se zaplnil hlasitým syčením a pronikavou vůní vařených ryb. Karavela okamžitě změnila směr, aby se vyhnula smrtícímu oblaku, ovšem až k pirátům doléhájící tlumené výkřiky prozrazovaly, že několik námořníků se opaření nevyhnulo. Piráti vyskočili na nohy a mocným řevem oslavovali dvojité vítězství.
Přesto však…
„Budou nás pronásledovat,“ poznamenal střízlivě Ibn.
Hrolf vrhl významný pohled na Liriel. „Ne když si budou myslet, že už není co.“
Drowí dívka se zamyslela, prsty sevřené kolem Poutníkova amuletu, a začala oživovat v něm ukryté kouzlo.
„Tak dost!“ zasáhl rozlícený Fjodor. „Jen se na ni podívejte. Vždyť se sotva drží na nohou. Kolik se ještě myslíte, že snese a přežije?“
„Je o dost silnější, než by sis myslel, hochu,“ opravil jej Hrolf rozhodně, objal ji otcovsky kolem ramen a lehce stiskl.
Mladý válečník však nehodlal ustoupit. Na vlastní oči viděl, jak rašemenské Čarodějnice vysílaly jedno kouzlo za druhým, dokud se zcela nevyčerpaly a doslova se nerozplynuly ve vzduchu a neodešly tam, kam Čarodějnice zemřelé v boji asi chodí.
„Bude lepší, když se probojujeme,“ trval Fjodor na svém.
Liriel si odfrkla. „Věř mi, že nechceš čelit kouzelníkovi, který dokázal takhle vypařit elementála. A kromě toho tu není jedna loď, ale dvě.“ Ukázala k severovýchodu, kde se druhé plavidlo mezitím přiblížilo natolik, že je dokázaly rozlišit i lidské oči.
Hrolf uchopil dalekohled a zaměřil jej na blížící se loď. „Zatraceně a proklatě, to je jedna z válečných lodí z minula!“
„A elementál nás nesl k ní,“ dodala temná elfka. „Věř mi, každý, kdo dokáže přivolat elementála, znamená pořádné potíže. Pravdu mají Hrolf a Ibn. Ať se jedná o kohokoliv, bude nás pronásledovat, dokud nebudeme mrtví – nebo si to alespoň nebudou myslet. Ty,“ Liriel se prudce obrátila a ukázala na jednoho z námořníků, „přines mi mapu, kde je zaznamenaná naše současná poloha. Harreldson se chopí kormidla a nastaví kurs na Ruathym. Ostatní k veslům! Musíme se od té karavely trochu vzdálit!“
Muži se rozběhli splnit její příkazy. Dokonce i Fjodor zasedl k jednomu z vesel. Příliš dobře věděl, že jakmile se tvrdohlavá dívka k něčemu rozhodne, neexistuje síla, která by ji přiměla změnit názor. Řada vesel se zabořila do
vody a zabrala. Hbitá Elfí panna vyrazila k jihu. Karavela opsala široký oblouk a zamířila za ní.
Liriel stála sama na hlavní palubě, oči zavřené a ruce natažené před sebou, jako kdyby v nich držela neviditelnou kouli. Zvolna, jako by šlo o součást ladného tance, zdvihla ruce dlaněmi napřed nad hlavu a pak je rozpřáhla do stran. Mezi Elfí pannou a jejími pronásledovateli se náhle rozprostíral neproniknutelný černý závoj.
„Povedlo se,“ zamumlala Liriel s úlevou. Doposud nikdy nezkoušela přetvořit drowí kouli temnoty do jiné podoby, a tak nemohla vědět, jestli je to vůbec možné. Na oslavy však nebyl čas, a tak se okamžitě zaměřila na další část kouzla. Námořník, kterého poslala pro mapu, stál poblíž a nevěřícně valil oči na náhlou stěnu tmy. Liriel netrpělivě luskla prsty. To ho probralo a rychle jí mapy podal.
„Takže jsme tady,“ ukázala špičkou černého prstu na poslední značku na mapě a přejela s ní tak daleko k jihu, jak se jen odvážila. „Narazíme na něco? Skály? Mělčiny? Cokoliv?“
„Na nic, tam je jenom moře,“ odvětil rychle blednoucí námořník. Uvědomil si totiž, co má drowí kouzelnice v úmyslu.
„Ani mě to příliš netěší,“ zabručela, protože brána potřebná pro takový přesun by pro ni představovala výzvu, i kdyby byla svěží a odpočatá. Na druhou stranu i zoufalství poskytovalo sílu a ve chvíli, kdy bude Elfí panna připravená k úniku, bude jejich situace dostatečně zoufalá.
Prsty dívčiny pravé ruky se ovinuly kolem Poutníka a levá ruka namířila na černý závoj. Z prstů vylétl oheň, zformoval se do podoby koule a prolétl skrz temnotu na druhou stranu. Následoval okamžik ticha, pak zvuk nárazu a nakonec výkřiky z úst posádky druhé lodě doprovázené praskáním a syčením rychle uhašeného plamene.
Liriel znovu zaútočila, tentokrát se ale ozvalo nezaměnitelné plesknutí ohnivé koule sklouzávající po ochranném štítu. Dobře, pomyslela si chmurně. Kouzelník na nepřátelské lodi byl přesně tak mocný, jak si myslela. Byla si téměř jistá, co bude jeho dalším tahem, a tak se okamžitě připravila.
Liriel si nachystala všechny ohnivé koule z výzbroje, zapřela se rozkročenýma nohama a vyslala první drobnou střelu, jako když drowí velitel vojsk vysílá průzkumnou jednotku koboldů, aby zjistil dostřel nepřátelských zbraní a jejich odhodlání. Když k ní dolehl zvuk nárazu ohně na magický štít, začala rychle počítat. Z temnoty vyšlehl záblesk. To se vracel její vlastní odražený útok. Během letu se zmenšující ohnivá koule dopadla těsně vedle Elfí panny a se slabým zasyčením zmizela ve vlnách.
Na dívčině unavené tváři probleskl úsměv. Teď naprosto přesně věděla, kolik času jí zbývá mezi útokem a únikem. Znovu natáhla ruku a opět z ní vystřelil oheň. Ve vzduchu se ocitlo tolik ohnivých koulí, že vypadaly jako jediný proud barevného plamene šlehajícího z její natažené ruky, a obloha se rozsvítila jako při slavnostním ohňostroji.
Když vylétla i poslední koule, zhroutila se Liriel na palubu jako sestřelená vrána. Vyškrábala se na kolena, obě ruce sevřené kolem Poutníkova amuletu a odhodláním stažené rysy. Rychle přivolala bránu, jež měla loď odnést několik mil k jihu a do bezpečí.
Nic.
Z hrdla se jí vydral výkřik takřka zvířecí zuřivosti. Ještě nikdy se nestalo, že by ji magie neposlechla! Vztek jí poskytl na krátký okamžik sílu. Popadla obsidiánový přívěsek, zvedla jej vzhůru a nechala výkřik, aby se zlomil v modlitbu – krátkou, ovšem o to zapálenější žádost v drowím jazyce, konečnou a zoufalou prosbu k Lloth.
Definitivně vyčerpaná Liriel umlkla a otupělým pohledem sledovala, jak se její vlastní odražená kouzla vrací k pirátské lodi, prorážejí clonu temnoty jako svištící barevná bouře a neodvratně se blíží jako padající hvězdy. Iluze, již měla v úmyslu stvořit, tedy zničení Elfí panny a smrt celé posádky, se brzy měla stát skutečností.
Pak náhle světla i zvuky zmizely.
Elfí panna byla obklopená přelévající se šedou mlhou a těžkým vzduchem vlhkým a zatuchlým jako v nějaké kryptě. I když byla dočasně oslepená září ohnivých koulí, měla Liriel i jiné smysly, které nebyly předchozími událostmi ovlivněny. Podařilo se jí zachytit známou houbovou vůni zvýrazněnou špetkou síry. Tlumeně, jako kdyby doléhala z nezměrné hloubky, k ní dorazila ozvěna výkřiků tak strašných, že nemohly vycházet ze smrtelných úst. Nesly v sobě zoufalství a utrpení. Lirieliny čarovné smysly byly také napjaté, a tak vycítila takřka hmatatelný oblak děsu a beznaděje ztěžka doléhající na všechny nešťastníky, kteří do tohoto světa vstoupili. Zároveň vycítila jádro z temného plamene, jenž tvořil srdce této padlé říše, a pociťovala mrazivou obsidiánovou ruku, která k ní sáhla, aby si vzala nabídnutou oběť.
Lloth na modlitbu odpověděla.
V srdci mladé dívky se mísila úleva se strachem. Ona i její přátelé sice uniknou smrti, ovšem za takovou cenu! V poslední zoufalé chvíli Liriel zaslíbila samu sebe jako kněžku Lloth a nyní byla přijata.