Jako pouhá novicka nemusela v Menzoberranzanu podobný slib učinit, ovšem když zvážila všechna protivenství, jimž čelila, byl to logický krok, který měla podniknout již dávno. Vždyť o nic nejde, přesvědčovala se, a není to nic, co by vybočovalo z předchozích zkušeností a očekávání. Pouze souhlasila, že se stane kanálem pro moc Pavoučí královny, stejně jako všechny ženy jejího rodu po nesčetná staletí, a přísahala, že bude rozšiřovat slávu Lloth po světě. Moc byla moc – hodlala ji přijmout v jakékoliv formě a naložit s ní nejlépe, jak jen mohla. A přesto když se ponurá bezútěšnost Propasti vplížila do její duše, zamyslela se poprvé v životě nad tím, jaká by mohla být cena za takovou moc.
Pak se náhle mlha rozestoupila a odhalila jiskřivou noční oblohu a klidné, sametově černé moře. Liriel obrátila oči k lidem. Všichni do jednoho byli ztuhlí na místě a tvářili se, jako kdyby je skoro usmrtil mrazivý dotyk fexta. Skutečně doufala, že si nikdo z nich neuvědomil, kde to vlastně byli.
Konečně se Olvirovi podařilo vyloudit slabý úšklebek. „A to jsem si myslel, že to naposledy bylo zlý! Nechápej mě špatně, jsem rád, že jsme se odtamtud v pořádku dostali, ale jestli si můžu vybrat, dám přednost pořádný bouři.“
„To jo!“ souhlasil Hrolf zdaleka ne tak bujarým hlasem jako jindy. „Ani nevím proč, ale ať mě Amberlie srazí, jestli si právě nepřipadám, jako kdybych se vyspal s kostějkou!“
To přirovnání bylo neuvěřitelně trefné a všem mužům při něm přeběhl mráz po zádech. Ten okamžik však neměl dlouhého trvání. Posádka ze sebe setřásla nepřirozenou otupělost a zabrala se do práce s chutí jasně svědčící o tom, že jsou rádi zpátky na volném moři.
Fjodor však byl k magii mnohem vnímavější než Seveřané. Přistoupil k Liriel a klekl si k ní na palubu. „Kde jsme to byli?“ otázal se tlumeným hlasem. „Ještě nikdy jsem nepocítil takovou moc na místě takového… zármutku.“
Unavená elfka se mu pokusila odpovědět, ale zjistila, že to nejde. Liriel byla naprosto vyčerpaná, prázdná, otupělá a tudíž bezbranná vůči zoufalstvím prosycené Propasti a chaosem naplněnému dotyku Lloth. Nikdy nečekala, že by se mohla cítit tak vyděšená něčím, co mělo být samozřejmostí – nebo v tomto případě dokonce nejvyšší ctí pro jakéhokoliv drowa. Její elfská nabubřelost byla značně otřesená, drowí magie dočasně nepoužitelná a přirozená odolnost napnutá k prasknutí. Všeho toho bylo moc. V koutcích očí pocítila neznámou vlhkost, která se jí rychle rozlila na tvář. Liriel poprvé v životě plakala.
Fjodor na ni nejdříve překvapeně hleděl. Pak ji vzal do náruče a odnesl do soukromí kapitánovy kajuty. Zabořila mu tvář do hrudi a upnula se k němu, jako kdyby si tak mohla vypůjčit jeho sílu, dokud slzy neoschnou. Ve chvíli, kdy ji Fjodor donesl do kajuty, mu Liriel v náručí usnula, ačkoliv její křehké tělo se stále vzlykavě chvělo.
Fjodor s ní zůstal dlouho, neboť její ruka svírala prsty té jeho, jako kdyby ji jen to drželo při životě. Ve skutečnosti by však zůstal i bez toho. Během jejich cesty ji hlídal často. Stávalo se mu, že nedokázal, nebo prostě nechtěl usnout. Ve spánku vypadala Liriel jemně a křehce – pravý opak mocné bytosti vládnoucí hrůzu nahánějící magií. V takových chvílích byla jen jeho. Dnes v noci ten pocit opravdu potřeboval, a tak ji svíral stejně pevně jako ona jeho.
Ať se však snažil, jak chtěl, nedařilo se mu přivolat uklidňující iluzi. Liriel poznala věci, které byly zcela mimo jeho chápání. Byla pro něj stejně záhadná a nedosažitelná jako mocné Čarodějnice vládnoucí jeho zemi. Vycítil, že dnešní noci došlo k něčemu nesmírně důležitému, k něčemu, co je od sebe ještě víc vzdálilo. Bolest, kterou mu to vědomí přinášelo, však nebyla ničím v porovnání s obavami o ni samotnou.
Staré rašemenské dědictví poskytovalo Fjodorovi střípky Zraku a věci, které jím na tom děsivém místě zahlédl, mužem hluboce otřásly. Nemohl si pomoci a musel přemýšlet, co tam asi musela vidět a cítit mnohem vnímavější temná elfka. Jak bděl nad Lirieliným hlubokým spánkem, děkoval prastarým bohům, že drowové nesní.
Rethnor sklonil dalekohled a na vousaté tváři se mu při pohledu na výjev zkázy usadil krutý úsměv. Podivná černá opona zmizela a Elfí panna již neexistovala. Sice mladého berserkra nezabil vlastní rukou, ovšem ten muž musel být po smrti, a to Rethnorovi stačilo.
„Otoč ji,“ rozkázal kormidelníkovi, který stál právě u kormidla Šavle. „Okamžitě se vracíme na Trisk.“
Na ta slova se k němu Shakti prudce obrátila a její šarlatové oči zuřivě plály. „Vždyť jsme tu loď měli zajmout! A co vězni? Moji i tvoji?“
„Ta loď už není a ze všech, které jsme mohli chytit, je žrádlo pro ryby. Mně to jako konec stačí. Jestli jsi o něco přišla ty, po tom mi nic není,“ dobíral si ji.
Drowí elfka ho však překvapila, když se mu vysmála do tváře. Vytrhla mu dalekohled z ruky a praštila ho jím do hrudi.
„Pitomče!“ vyplivla a zdůraznila to dalším úderem. „Podívej se ještě jednou. Není tam nic víc než oblak páry z toho, jak ohnivé koule dopadly do vody. Kdyby trefily loď, byl by tam teplejší vzduch a hořící trosky a prolitá krev by ohřívaly vodu. Pitomče!“ zopakovala a napřáhla se k dalšímu útoku.
Kapitán ji reflexivně chytil za zápěstí a nevěřícně na ni vyvalil oči. „Ty snad vidíš teplo?“
„A ty ne?“ opáčila a vytrhla se mu ze sevření. Jen pouhý její výraz naznačoval, jak urážlivý jí ten kontakt připadal.
Rethnor nebyl na podobnou nezdvořilost od pouhé ženy zvyklý a obě ježatá obočí se nakrčila do nesouhlasného písmene V. „Dávej si pozor na jazyk, ženská.“
Temná elfka se na něj zamračila. „Jestli mě máš za ženskou, tak máš ještě horší oči, než jsem si myslela. Já jsem Shakti, dědička rodu Hunzrin. Měl bys znát jméno toho, kdo ti přináší smrt, a já při Vhaeraunově masce přísahám, že přesně k tomu dojde, pokud na mě ještě jednou vztáhneš ruce – ruku“ opravila se významně.
Kapitán to přešel pokrčením ramen. „Jsi si jistá, že loď unikla? Jak by to ale bylo možné?“
„Ta dívka, po které pátrám, je kouzelnicí, a to… mocnou,“ připustila Shakti skrze zaťaté zuby a bouchla sevřenou pěstí do zábradlí. Následovala záplava něčeho, co Rethnor považoval za drowí kletby.
„Přede mnou se ta děvka ale neschová. Dokonce ani na Ruathymu ne,“ překvapil kapitán sám sebe tím, že rozzuřenou elfku uklidňuje. „Ještě se své zajatkyně dočkáš.“
Kněžka se uprostřed slova zarazila a zkoumavě na něj pohlédla, jako kdyby jeho slova vážila na jakési osobní váze. Klidně jí pohled vracel a nechal ji, ať si myslí, co chce.
„Ještě nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jak může někoho tvarovat svět kolem něj,“ zamyslela se nahlas. „Podzemní domov drowů je složitý, různé vrstvy se nepředvídatelně propojují a tunely jsou samá zatáčka. A ty – ty jsi stejně chladný a hluboký jako tohle moře, že ano?“ pronesla očividně potěšená.
„K čemu mi to ale je!“ pokračovala a vrátila se k obvyklé zatrpklosti. Vzala do ruky Rethnorův levý rukáv, a než mohl uhodnout její záměr, zdvihla mu zmrzačenou končetinu výsměšně do vzduchu, jako kdyby jej mečem vyzývala k souboji.
„Ty chceš zabít muže, který tě připravil o ruku,“ odfrkla si pohrdavě, „a přesto se neobtěžuješ tím, že by sis ji nahradil! Jenom hlupák se vydá do boje bez ruky, kterou drží zbraň!“
Rethnor byl znovu nucený upřít na ni fascinovaný pohled. „Nahradil?“