12.
Ruathym
Liriel věděla, že na první okamžik, kdy spatřila Ruathym, nikdy nezapomene. K ostrovu dopluli za soumraku a zapadající slunce jej obklopilo úchvatnou podívanou v podobě jasných mraků a zlatého moře. Obraz, který jí měl zůstat v hlavě, však nebyl tvořený kamenitým pobřežím, štíhlými skalními průrvami, malebnými vesničkami a zelenými pahorky za nimi nebo hustě zalesněnými horami vrhajícími v končícím dni dlouhé stíny. Byl to výraz ve Fjodorově tváři: radost prodchnutá palčivou touhou.
„Jeden by skoro řekl, že se vracíš domů,“ poznamenala.
Fjodor přikývl, aniž by spustil z kopců pohled. „Je to skoro totéž. Jestli mí předkové skutečně přišli odsud, tak už vím, jak se museli cítit, když poprvé spatřili Rašemen.“
Jeho sen o návratu domů byl nakažlivý a Liriel se na okamžik zastesklo po tunelech a jeskyních Temných říší. Projelo jí bodnutí žárlivé bolesti. Svůj domov už s největší pravděpodobností nikdy nespatří a rmoutilo ji, že Fjodor je tak dychtivý vrátit se do toho svého. Ne že by mu to záviděla. Jen si jednoduše uvědomila, že v jejím životě zůstala pouze tato společná cesta. Teď byl Ruathym na dohled, a až dosáhnou dlouho očekávaného cíle, co pak?
Ta myšlenka ji vlastně ještě nikdy nenapadla. Nikdy se vlastním nitrem příliš nezabývala, ale teď ji to hluboce znepokojovalo. Ode dne, kdy byla nucena opustit Menzoberranzan, se Liriel plně oddala nebezpečné cestě za runovou magií, jež měla skončit trvalým ovládnutím jejích vrozených schopností a zkrocením Fjodorových záchvatů berserkrovského šílenství.
Ale co pak?
Liriel neměla příliš času se nad tím zamýšlet, neboť Elfí panna se k ostrovu blížila dech beroucí rychlostí a ne právě bezpečnou cestou. Z moře trčely ostré kusy skal připomínající stalagmity její domoviny a vytvářely bludiště, v němž se vyznali jen nejlepší z nejlepších, a navíc informovaných námořníků. Samotný přístav pak zcela postrádal mola. Vlastně jej tvořila pouze zátoka s oblázkovou pláží. Malé i velké lodě s plochými dny a mělkým ponorem byly vytaženy na břeh a větší lodě přivázány k nemnoha masivním kůlům zaraženým do mořského dna. K jednomu z nich zamířil i Hrolf. Ke břehu se blížil s tak bezhlavou rychlostí, že i nebojácná temná elfka jen zírala.
Pak byla čtvercová plachta skasána a vesla se zabořila do vody. Elfí panna okamžitě zpomalila a Hrolf se svými muži přeskočil zábradlí a dopadl do vody hluboké tady stěží po prsa. Ibn zůstal na palubě, aby zakotvil, a ostatní se rozjařeně brodili ke břehu.
Jejich příchod vyvolal v blízké vesnici nadšený ruch. Děti, některé již nachystané k spánku, unikly z dosahu matčiných rukou a naskákaly do vody, aby se vrhly kolem krku otcům či bratrům. Ruathymské ženy byly ve většině případů o něco decentnější a očekávaly muže na břehu s vážnými tvářemi a leskem v očích.
Liriel s Fjodorem se přesně podle dohody drželi zpátky, dokud Hrolf nedostal příležitost vysvětlit jejich přítomnost. Dívka slyšela kapitánův srdečný hlas sypající ze sebe v rychlém sledu prožité události, ovšem jednotlivá slova byla tlumená okolo shromážděným davem. O jeho reakci nebylo pochyb. Začala jako zlostné mumlání, jako náznak blížící se bouře, a brzy vypukla skutečně ostrá hádka.
Liriel stála s netečným výrazem ve tváři a čekala. Fjodorovi se v modrých očích jasně zračilo znepokojení.
„Olvir mi o vesnici hodně vyprávěl,“ řekl. „Hrolf je tu oblíbený, ale zároveň je svým lidem považovaný za podivína. Občas mu dají za pravdu, občas ne. Nedá se dopředu říct, jestli nás nakonec přijmou, nebo ne.“
„To nevadí. Dostali jsme se už moc daleko na to, abychom selhali,“ pronesla Liriel chladně. „Teď jsme tady na ostrově, ať už se jim to líbí, nebo ne.“
Fjodorovo znepokojení se očividně ještě prohloubilo. Uchopil drowí dívku za ramena a natočil ji k sobě. „Důvěřuješ mi, moje malá vráno?“ zeptal se naléhavě.
Liriel se zamračila. Tohle se Fjodorovi nepodobalo. Zdálo se, že mladý Rašemenec cítí, že takové otázky jsou pro povahu temného elfa nepříjemné, a většinou respektoval její osobní hranice.
„Kam tím míříš?“ zajímala se.
Odpověděl mávnutím rukou k divoce nádhernému ostrovu, chomáči dřevěných srubů a shromáždění zachmuřených lidí oblečených v prostých, avšak jasně barevných šatech.
„Tihle lidé jsou mými vzdálenými příbuznými. Podle toho, co jsem slyšel, jsou jejich zvyky podobné jako u mých předků. Musíš mi věřit, když ti říkám, že je třeba našlapovat opatrně.“
Liriel na něj upřela chladný pohled. Jeho slova se jí možná nemusela líbit, ale nemohla popřít, že zní moudře. Žádný cizinec nemohl doufat, že by pochopil složité vrstvy vztahů a intrik Menzoberranzanu, a tohle místo mělo bezpochyby vlastní podivné zvyky. Fjodorovu radu přijala s příkrým pokrčením ramen.
„Co bych měla dělat?“
„Nepoužívej magii, dokud opravdu nebudeš mít na výběr,“ varoval ji. „Jsem si jistý, že jim Hrolf řekl, že jsi kouzelnice, takže tě budou neustále sledovat. Nedávej jim proto další záminky ke strachu. Zkus si zapamatovat, že všechno na tobě bude těmhle lidem připadat cizí a děsivé – tvá magie, elfské rysy, pověst tvého národa, neslyšnost kroků, zvuk hudby a větru ve tvém hlase. Pro začátek bude lepší, když nebudeš moc mluvit. Jen poslouchej a uč se. Až nadejde čas, nech mě, abych jim řekl o naší výpravě.“
„Říct jim o ní? A to má být moudré?“
Fjodor vážně přikývl. „Bude lepší mluvit s nimi přímo. Válečníci dávají přednost prostým a přímým slovům. Stejně tak bychom se neměli snažit jim něco zatajit. Neupřímnost se jim skutečně hnusí. Olvir mi řekl, že rašemenského válečníka na dajemmě nejspíš přivítají,“ zmínil se o tradiční pouti dospělosti podstupované v jeho vlasti všemi mladými muži. „Ruathymci jsou stejně jako moji lidé zvědaví na příběhy ze vzdálených zemi a takový člověk je jejich dobrým zdrojem.“
„Řekl jsi ale, že si nejsi jistý, jak nás přivítají, i když si ve skutečnosti nemyslel nás, ale mě,“ poznamenala Liriel.
Mladý válečník pokrčil rameny. „To je totéž. Dajemmu podstupujeme společně a já nepůjdu nikam, kam bys ty nesměla. Tohle jim Hrolf dá jistě na vědomí.“
Liriel to mlčky přijala. Sice se naučila Fjodorovi důvěřovat, nikdy ale nečekala, že by mohla být tak závislá na jediné osobě. Hrdí drowové byli zvyklí ovládat běh svých životů a volit si vlastní cestu. Přijala, že Fjodorův odhad situace je nejspíš přesný, ale stejně ji to vnitřně drásalo.
„A je tu ještě jedna věc,“ ozval se Fjodor váhavě. „Olvir mi řekl, že se na Ruathymu ženy starají o rodinu a domácnost a většinu důležitých věcí ponechávají na mužích.“
Temná elfka si odfrkla. „Tak jsou hloupé. A co já s tím?“
„Budeš se muset chovat s náležitou úctou.“ Když Liriel dál nechápavě zírala, byl Fjodor nucen myšlenku rozvést. „Kdysi jsi mi říkala, že ve tvé zemi vládnou ženy. Na Ruathymu je tomu naopak, a tak můžeš očekávat, že se ti dostane stejného zacházení jako u vás doma mužům.“
„Do Devíti pekel!“ zamumlala dívka a zjevně odpuzovaná novou informací upřela na válečníka vzdorný pohled. „Jsem ochotná omezit kouzla a poslouchat víc než mluvit, ale ať mě yochlol vezme, jestli vlezu do postele s kdejakým vousatým obejdou, co si jenom mávne rukou!“