Fjodor při nečekaném odhalení nového poznatku o drowí kultuře překvapeně zamrkal a o krok couvnul. „Možná jsem byl trochu ukvapený, když jsem srovnával úděl vašich mužů a ruathymských žen,“ pronesl s náznakem černého humoru. „Věř mi, něčeho takového se obávat nemusíš.“
„Protože…“ napovídala mu Liriel, která si dobře všimla, že na konci věty neklesl hlasem.
Mladík znovu zaváhal. „Protože putujeme spolu, budou předpokládat, že jsi mojí ženou. Věř mi, tohle je o dost lepší úsudek než ten, co by si mohli udělat o osamělé ženě plavící se na pirátské lodi. A je toho víc,“ řekl a zdviženou rukou umlčel Lirieliny námitky.
„V téhle zemi zastávají válečníci nejvýznamnější postavení a tihle lidé si budou rašemenského berserkra nesmírně vážit. I když možná nebudou schvalovat můj doprovod, tak pokud tě přijmou, bude to z úcty k tomu, co budou považovat za mé vlastnictví.“
Poprvé od okamžiku, kdy se setkali, nedokázala Liriel najít byť jediné slovíčko. Fjodor rychle obrátil pozornost ke břehu, jinak hrozilo, že by mu z očí vyčetla pobavení. Šokované mlčení bylo nejen svým způsobem zábavné, ale zároveň to byla reakce, které se úmyslně snažil dosáhnout. Zář v jejích zlatých očích trochu pohasla a sžíravý jazyk zmlknul. Konečně alespoň trochu navozovala dojem stoického klidu, jenž byl od žen Seveřanů očekáván.
„Můžeme na břeh,“ řekl a ukázal na široce se zubícího a divoce gestikulujícího Hrolfa.
„To mě radši na místě zabij,“ zamumlala Liriel ponuře, přelezla zábradlí a skočila do vody. Zatímco se brodila „uctivě“ pozadu za svým přítelem, přemítala nad dalším podivným zvratem ve vlastním osudu. Nejvíc jí nevadilo to, že bude muset zaujmout podřadnou roli, ale podezření, že tohle všechno je součástí runy, kterou musí vytvořit.
Tyhle myšlenky ji zaměstnaly natolik, že jí nečinilo potíže celý večer mlčet. Tedy ne že by její případná slova mohl někdo v ruchu oslav slyšet.
Vypadalo to, že celá vesnice Ruathym – největší město na ostrově – přišla námořníky uvítat. Na návsi, obklopené úhlednými dřevěnými domky a dílnami, bylo dost místa, aby se tam mohli shromáždit všichni obyvatelé. Právě tady, jak jí řekl Hrolf, zasedal zákonodárný thing a konaly se tu různé oslavy. Dnes v noci ji ozářily četné ohně a vzduchem se nesla vůně pečených ryb a vařeného masa. Bujarý smích soupeřil s hlasitě vyprávěnými příběhy a vesničané se hemžili všude kolem s rohy a dřevěnými poháry v rukou.
Liriel si ještě nikdy nepřipadala tak nepatřičně jako v této podivné společnosti a byla vděčná za neustálou přítomnost Hrolfa a Fjodora. Mezi svými lidmi byla považovaná za vysokou – pět stop přesahovala o dobré tři palce – ale tady se nad ní tyčili všichni. Zdejší lidé byli téměř bez výjimky vysocí a světlovlasí, s očima barvy nebe, jež na ni hleděly se směsicí nepřátelství a zvědavosti. Dokonce i ženy, které zde byly na rozdíl od drowů menší než jejich mužské protějšky, měly blíže k šesti než k pěti stopám. Mohly se stát skutečně děsivými válečnicemi, ovšem jen málokterá měla zbraň a všechny se oblékaly, aniž by braly ohledy na praktičnost. Přes šaty měly dlouhé a jasnými barvami vyšívané tuniky, které jim bránily v pohybu. Všechny nosily měkké plátěné boty, hrubě opracované šperky a na tváři měly ostýchavé výrazy. Liriel nepotěšilo, když k ní přistoupila jedna z nich, mladá dívka s copy v barvě nejsvětlejšího zlata. Co by tak asi mohla téhle bledé, nanicovaté dívce říct?
Ulevilo se jí, když ji světlovlasá ostrovanka neoslovila a místo toho na ni upřela urážlivě přímý pohled.
„Dagmar!“ zařval šťastně Hrolf a popadl ji do krátkého, ovšem vroucího objetí. Ruku nechal obtočenou kolem jejího pasu a s pyšným úsměvem ji pozorné temné elfce a jejímu společníkovi představil. „Tohle okouzlující děvče patří do mojí rodiny,“ vysvětloval. „Je to dcera mýho bratrance, šamana Ulfa, a co nevidět nejhezčí nevěsta na celým ostrově!“
„Ne tak docela, strýčku,“ namítla dívka tiše.
Na Hrolfově tváři se začaly sbírat bouřkové mraky. „Jenom mi neříkej, že Thorfinn vzal slib zpátky! Smrt Ygraine ho zasáhla, ale to nás všechny. Ty jsi její sestra a dědička proroctví! Thorfinn ti právem patří! U Tempa,“ zaklel a bouchnul sevřenou pěstí do dlaně, až to hlasitě plesklo. „Já ho tak proklepnu, že se ještě bude modlit za ten svůj bezcenný život!“
„Thorfinn je mrtvý,“ řekla Dagmar přímo. Ve tváři byla bledá, ovšem ovládala se a pevně hleděla na rozlíceného Seveřana. „Zabili ho ve spánku. Nikdo neví, kdo nebo proč to udělal.“
Do pirátova výrazu se vplížila lítost. „To je mi líto. Nikdo mi o tom nic neříkal.“
„Proč by taky měl, když slavíme návrat Elfí panny. Na řeči o mrtvých bude čas potom,“ řekla chlácholivě.
Něco v jejím hlase způsobilo, že se Hrolf zatvářil znepokojeně. „Mluvíš o tom, jako kdyby Thorfinnova smrt byla jenom jednou z mnoha. Byla tu snad nějaká bitva?“
„Kéž by byla!“ opáčila dívka hořce. „To by ruathymští válečníci odcházeli se ctí a proti důstojným soupeřům, ne jako figurky v rukou bohů!“
„Řekni mi o tom,“ naléhal Hrolf opatrně.
Dagmar se zhluboka nadechla, aby se trochu uklidnila. „Docházelo tu k nehodám a podivným událostem. Někteří muži se utopili – rybáři, co uměli plavat dřív než chodit: Grimhild, Brand, Drott, Fafnir. Několik našich nejlepších lovců našli roztrhaných na kusy drápy neznámé šelmy; nejlepší stopaři prostě zmizeli. Rybářské čluny jsou prázdné vyplavované na břeh. Děti mizí během hry.“
„To je vážně divný,“ zamumlal Hrolf, zděšený smutnými novinkami.
„A je toho víc. Do studen a pramenů se vrátili prastaří duchové a v rozvalinách straší děsivá stvoření. Teď se k nim odváží přiblížit jen nejodvážnější mladíci a dívky. Působí tu temné síly,“ uzavřela Dagmar vážně a obrátila pohled k temné elfce a jejímu společníkovi. Pak se náhle nečekaně usmála. „Je dobře, že jsi přišel, Fjodore z Rašemenu. Temné časy volají po velkých skutcích a my na Ruathymu mezi sebou rádi uvítáme takového válečníka. Buď tu jako doma a jak dlouho budeš chtít.“
Ta slova zněla trochu strojeně, jako součást uvítacího rituálu, a stejně působil i stydlivý polibek, který Fjodorovi vtiskla na tvář. Mladý válečník přijal obojí kývnutím hlavou a vrátil jí jasný, upřímný pohled – tak podobný jeho vlastnímu. Zároveň položil ruku na jílec temného meče.
„Zavázal jsem se chránit svoji vlast. Vaše potíže jsou nyní mými, a dokud budu kráčet touto zemí, bude pro mě Ruathym domovem,“ přísahal.
„Jsem to jenom já, nebo i někdo další má pocit, že jsme spadli do pořádného hrnce medu?“ zajímala se Liriel ledově chladným hlasem. „Téhle přeslazené chvíli chybí k dokonalosti jenom chvějivý hlas houslí a déšť okvětních lístků!“
Dagmar na ni upřela tak ohromený pohled, jaký by asi věnovalo dítě záhadnému, mytickému tvoru, který se zničehonic rozezpíval. „Ta dock-alfar mluví!“ vyrazila ze sebe s nelíčeným úžasem.
„Jo, to mluví,“ zachechtal se Hrolf. „A mám tušení, co by asi řekla dalšího! Pojď, panenko,“ řekl, chytil ohromenou elfku kolem pasu a nesmlouvavě ji odtáhl od počínajícího zmatku.
Dagmar je na odchodu zvědavě sledovala modrýma očima. „Nikdy by mě nenapadlo, že na ostrově uvidím nějakého dock-alfar – temného elfa. Vlastně jsem si vždycky myslela, že je to jenom pověst. Ona je tak zvláštní a tak malá! Obecnou řečí ale mluví, jako kdyby to byla skutečná osoba. Ona je tvou nevolnicí?“