„Ne,“ řekl Fjodor a usmál se naivitě takového nápadu. „Liriel není ničím otrokem. Je stejně svobodná jako divoká horská kočka a ani zdaleka ne tak krotká!“
„Takže je tvou souložnicí,“ usoudila mladá dívka věcným tónem. „Tak už to u mužů chodí. Skutečný válečník by ale měl zplodit syny. Máš doma v Rašemenu skutečnou manželku?“
Fjodor zavrtěl hlavou. Samozřejmost dívčina výslechu jej dokonale připravila o slova. Zároveň si však uvědomil, že Dagmar se od rašemenských dívek vlastně ani tolik neliší. To si jen zvyknul na elfcinu složitost a nepřímé jednání. Dagmařina přímost byla stejně důvěrně známá a osvěžující jako doušek z ledově chladné horské bystřiny.
„Žádná manželka. Tak si možná odvedeš domů ženu ze severu,“ pokračovala bezelstně se usmívající Dagmar. „No a jestli ne, mohl by sis určitě užívat, dokud tu budeš! Ve vesnici je hodně mladých mužů i dívek, a navzdory těžkým dnům se tu dá najít hodně zábavy. Někteří z nás,“ sklouzla hlasem do šepotu, „odcházejí zítra za úsvitu do Intharu. Budeme tam pátrat po příčinách potíží doléhajících na ostrov. Půjdeš s námi? Dock-alfar klidně vezmi s sebou. Já už dohlédnu, aby nikdo nic nenamítal.“
Rašemenec pozvání zvážil. Staré trosky pevnosti Inthar hrály v Olvirových příbězích na lodi významnou roli. Prastará pevnost zahalená závojem magie a tajemna by mohla být dobrým místem pro začátek pátrání. Fjodor tedy souhlasil. Než se však mohl Dagmar zeptat na podrobnosti, rozlehlo se nad hučením davu volání loveckého rohu.
Vesničané okamžitě ustali v oslavách a v tichosti se hromadně přesunuli k ohništi uprostřed návsi. Obklopili šlehající plameny a v přesně uspořádaném kruhu se posadili na zem. Skupiny byly zřejmě určené podle klanové příslušnosti, neboť Dagmar Fjodora zavedla k místu, kde seděl Hrolf s mužem, který mohl být dobře jeho dvojčetem, a skupinou světlovlasých žen a dětí. Vedle Hrolfa seděla Liriel. Tvářila se sice nepřístupně jako obsidiánová socha, ale v očích jí plály takové plameny, že mohly směle soupeřit i s blízkým ohništěm. Fjodor si se znepokojivou předtuchou uvědomil, že první noc na ostrově si temná elfka ani trochu neužívá.
Ve skutečnosti měl Fjodor pravdu jen napůl. Ruathym a jeho zvyky byly pro Liriel naprosto cizí, ovšem právě to v ní živilo přirozenou zvědavost a zrovna teď se plně soustředila na scénu odehrávající se uprostřed návsi.
Před ohništěm stál největší válečník, jakého kdy Liriel viděla. Jednou rukou si zastínila citlivé oči a pořádně si ho prohlédla. Byl téměř sedm stop vysoký a v pokročilém středním věku, přesto stále zjevně při síle. Ostře řezané rysy a mohutné pletence svalů připomněly Liriel starý dub. Světlé vlasy mu zešedly, ovšem modré oči neztratily nic na lesku a hrdém pohledu. Liriel byla zvyklá na hladkou dokonalost drowů, ale ve tváři tohoto muže dokázala vyčíst jeho bohatou historii – podstoupené výzvy, vybojované bitvy i zkoušky charakteru, dokud nebyl silný a pevný jako dub, jejž připomínal. Liriel instinktivně poznala, že tenhle muž je mezi svým lidem důležitý vůdce, a to ještě dřív, než promluvil.
„Já jsem Aumark Lithyl, První sekyra Ruathymu. Nechť předstoupí ten, kdo by mě chtěl vyzvat.“
Vzhledem k tomu, že nikdo z mladších válečníků ani nezamrkal, šlo nejspíš o rituální zahájení. V Menzoberranzanu by pro takovou příležitost každý jen trochu cílevědomý voják bez mrknutí oka zabil bratra a vyšplhal po jeho ještě teplém těle. Liriel během řeči Aumarka studovala a snažila se přijít na to, čím tenhle muž dokázal vzbudit tak nepřirozenou věrnost.
Vůdce však pronesl jen pár vět a pak předal slovo vesnickému skaldovi, bělovlasému zakrslíkovi, jenž začal přednášet písně o ruathymských hrdinech a dávno minulých časech. Poté došla řada na Hrolfa, aby se podělil o novinky ze širého světa.
Liriel připadalo, že Hrolf patří mezi nejnadanější vypravěče, jaké znala. Ačkoliv byla přímou účastnicí všech popisovaných událostí, napjatě naslouchala kapitánovu příběhu o plavbě Elfí panny – o bitvách, které viděli, neuvěřitelných únicích i pokladech, jež díky obchodu a krádežím přivezli. Z kapitána sálala pýcha, když popisoval Lirielin přínos výpravě, a i když si drowí dívka všimla, že se vesničané při popisu jejích magických činů neklidně ošívají, změnily se jejím směrem vrhané pohledy z opatrně zvědavých na nevěřícně obdivné, což bylo podle jejího názoru značné zlepšení.
Když Hrolf konečně skončil a znovu popadl dech, přivolal Fjodora. Mladý válečník se před shromážděným davem klidně postavil a začal vyprávět o vlastní výpravě. Mluvil o Rašemenu, o Době nesnází, kdy dávno mrtví hrdinové a bohové kráčeli zemí – o strašném čase, kdy se magie zvrhla a lidé byli pronásledováni děsivými nočními můrami. Pak přišla tuiganská invaze a zničení jeho země. Vyprávěl o své úloze v této válce, o rostoucím uznání a neustále se zvětšující síle bojového šílenství. Zcela upřímně vysvětlil nutnost ovládnout berserkra v sobě a mluvil o naději, že by toho mohly Poutníkův amulet a jeho drowí majitelka dosáhnout a umožnit mu tak návrat domů.
To pomohlo, aby Liriel v očích vesničanů trochu stoupla, neboť během Fjodorova vyprávění, že ji sem přivádí snaha naučit se prastaré moudrosti run, pokyvovali mnozí z nich souhlasně hlavami.
Když Fjodorův příběh skončil, zůstaly z ohně jen žhnoucí uhlíky. Na Aumarkův pokyn se lidé vytratili do srubů, mnozí z nich museli odnášet své spící děti. Hrolfův bratranec, jehož přísný výraz se na tvář tak podobnou kapitánově zoufale nehodil, se postavil a odešel, aniž pirátovi řekl jediné slovo. Dagmar vyjádřila přání ještě chvíli zůstat, ovšem její otec pronesl několik ostrých slov v jazyce, jemuž Liriel nerozuměla. Ruathymská dívka zklamaně stiskla čelisti, ale přesto vstala a poslušně vykročila za otcem. Zbyli tak jen Hrolf, Liriel a Fjodor. Poprvé od chvíle, kdy vstoupili na půdu ostrova, dostala dívka šanci svobodně promluvit.
„Jaký byl smysl toho všeho?“ chtěla vědět.
Hrolf se zašklebil a pokrčil rameny. „Jsi tady, panenko, a zatím se nenašel nikdo, kdo by tě osobně zahnal zpátky do moře. A to je možná důležitější, než si uvědomuješ! Proslov toho kluka taky zabral. Bratranec Ulf – dobrý chlap, ale tvrdohlavější než beran – nebyl nadšený tím, že by měl elfí ženskou učit runovou magii.“
To se sice dalo čekat, ale i tak to Liriel zklamalo. Svěsila ramena a skrz zaťaté zuby procedila drowí kletbu.
„Jen se neboj,“ uklidňoval ji Hrolf. „Ulf se nakonec vzpamatuje! Je to dobrý chlap a má svou hlavu. Dej mu trochu času, aby si to tam srovnal.“
„A do té doby mám dělat co?“ zajímala se hořce.
„Nech mě přemýšlet,“ zahloubal se kapitán a významně se poškrábal ve vousech. „Ty svoje knížky jsi musela během plavby pročíst i pozpátku. Neměla bys třeba zájem o další?“ zeptal se lstivě.
Dívčiny oči se rozzářily a Hrolf se zazubil. „Tak tě zítra vezmu do Zelený síně. Máme tam pěknou knihovnu plnou knížek a svitků odevšad. Vlastně ani pořádně nevím, co všechno tam je, ale klidně se tím můžeš prohrabat.“
„Nikdy jsem neslyšel, že by Ruathym byl místem pro učence,“ poznamenal Fjodor.
Pirát pokrčil rameny. „To sice ne, ale když už jednou útočíš na loď nebo na pevnost, nikdy předem nevíš, co tam najdeš. Pro většinu lidí je Zelená síň jenom další hromadou pokladů. Možná jsou vzácnější než drahokamy, ale pro rybáře nemá moc cenu ani jedno z toho.“