„Nemohla bys s tím počkat na trochu pozdější hodinu?“ zeptal se Fjodor. „Byli jsme pozvaní, abychom se ráno připojili k výpravě k Intharu, a myslím, že bychom měli jít.“
„Z toho nekouká nic dobrýho,“ varoval je Hrolf. „Je lepší držet se odtamtud dál.“
„Klame mě snad sluch, nebo jsem vážně slyšel babská slova z úst Hrolfa Nezkrotného?“ zajímal se veselý hlas za jejich zády.
Všichni tři přátelé se otočili k nově příchozímu. Blížící se muž měl copánky z popelavě hnědých vlasů, zdravě zarudlé tváře s výraznýma šedýma očima a pečlivě udržovaný, krátce zastřižený vous. Byl o dlaň vyšší než Fjodor a mohl se pyšnit stejně mohutně svalnatou postavou. Oblečený byl do kůží a ozbrojenýjako do boje. Široký meč měl připevněný na zádech, křížem přes silnou hruď se mu táhly dva bandalíry a kolem pasu opasek, obojí plné zbraní. U jednoho boku se mu houpala jednoručná válečná sekyra a na opačné straně velké železné kladivo s plochým koncem z mitrilu na jedné a pořádně velkým a ostrým bodcem na druhé straně.
„Wedigare!“ uvítal jej hromově Hrolf a natáhl obě ruce, aby mu mohl ve válečnickém pozdravu sevřít zápěstí. „Jsem rád, že tě zase vidím, chlape. Co tě přivádí do vesnice?“
Muž zvážněl. „Už víš, že Thorfinn byl zavražděný?“ začal opatrně.
„Jo, Dagmar mi to řekla. Velká ztráta.“
„Ještě větší, než by sis myslel,“ pronesl Wedigar ponuře. „Měl se po mně stát První sekyrou Holgersteadu.“
Hrolf povytáhl obočí. „Vážně? Věděl jsem, že to byl dobrý válečník, ale neslyšel jsem, že by se připojil mezi hamfariggeny – proměněnce,“ přeložil pro Liriel a Fjodora. „Holgerstead je vesnice na severu. Žijí a cvičí tam naši berserkři. Nejmocnější z nich na sebe během šílenství berou podobu šelem. Je to vážně úžasný pohled, i když ne tak častý jako za starých časů.“
„Thorfinn byl poslední po mně,“ souhlasil Wedigar smutně. „Na Ruathymu už žádný další hamfariggen nezbývá, a až se odeberu do Tempových síní, nebude nás mít kdo vést. Stařena, která čte znamení, si myslí, že ze všech žen má největší šanci přivést na svět syna proměněnce právě dcera šamana. Když je teď Thorfinn po smrti, přišel jsem se ucházet o jemu zaslíbenou nevěstu.“
„Nevypadáš ale moc vesele,“ poznamenala Liriel s radostnějším výrazem, než situace vyžadovala.
„Já už manželku mám,“ prohodil muž. „Dala mi sice jen dcery, ale já jsem spokojený. Se dvěma ženami v domě si člověk neužije ani trochu klidu.“
„Toho je málo i s jednou,“ zašklebil se Hrolf na souhlas.
„A co ty, Fjodore z Rašemenu?“ zajímal se Wedigar, zjevně odhodlaný změnit téma hovoru. „Najde se mezi tvými lidmi nějaký hamfariggen?“
„Ne, a budiž za to starým bohům díky,“ prohlásil Fjodor s takovým zápalem v hlase a zděšením ve tváři, že Wedigar o krok ustoupil a zmateně si mladíka měřil.
Fjodor se lekl, že možná vládce Holgersteadu urazil, a tak začal rychle vysvětlovat. „Jistě jsi slyšel, že rašemenské rituály nedokáží moje záchvaty ovládat. Nechtěl bych skončit tak, že bych se proti své vůli ještě měnil ve zvíře jako nějaký vlkem pokousaný člověk za úplňku!“
Wedigar se nad tím zamyslel. „Vzhledem k tomu, že změna podoby nemá původ na Ruathymu, tak nehraje v magii zuřící v tvém nitru žádnou roli. Mohl by ses ale naučit naše rituály. Tím bys získal schopnosti berserkra, které bys dokázal ovládat.“
„To je dobrý nápad,“ souhlasila Liriel spěšně, avšak Fjodor se netvářil přesvědčeně.
„Promyslí si to, ještě se k tomu později vrátíme. Ale víš co? Vyzkoušíme si tvoji sílu a obratnost,“ pozval jej Wedigar s dobromyslným úsměvem a tasil meč.
Rašemenec zavrtěl hlavou. „Toho se neodvážím,“ oznámil bez vytáček. „Dokonce i přátelský souboj by mohl probudit šílenství.“
„Tak potom kladiva,“ navrhl muž. Odložil meč a odepnul od opasku zmíněnou zbraň. „Kdo dál dohodí.“
Vzhledem k tomu, že tentokrát neměl žádnou výmluvu, musel Fjodor souhlasit. Wedigar mu podal zbraň a mladý Rašemenec ji zkusmo potěžkal. Byla sice těžká, ale u výhně se oháněl mnohem těžšími kladivy. Vyhodil ji tedy vysoko do vzduchu, sledoval, jak se otáčí, a odhadoval rychlost a těžiště. I když se Liriel a Hrolf před padající zbraní instinktivně sklonili, zůstal Fjodor stát a snadno ji zachytil za vyleštěnou rukojeť.
Wedigar povytáhl obočí. „Ty už jsi to dělal.“
„Sedm let u výhně,“ souhlasil Rašemenec. „Byl jsem učedníkem u zbrojíře, jakmile jsem byl dost starý, abych rozdělal oheň a udržel kleště. V boji jsem kladivo nikdy nepoužíval, ale po práci jsme jím často pro zábavu házeli.“
Fjodor se napřáhl k hodu. Zaměřil se na strom na kraji návsi a vší silou hodil. Kladivo se v letu točilo, dokud se ostrý konec nezarazil hluboko do dřeva.
Vládce uznale pokýval hlavou. „Ty do Holgersteadu prostě musíš přijít. To je pravé místo pro tebe,“ řekl prostě.
„Rád bych poznal celý Ruathym,“ souhlasil Fjodor. „Zítra máme namířeno do Intharu a pak bych chtěl vidět okolní kopce a lesy – možná bych si i zalovil. Tak dlouho jsem nestál na pevné zemi,“ pronesl toužebně. „Za pár dní ale určitě přijdu.“
„Řeknu válečnickým bratřím, aby tě očekávali,“ odpověděl Wedigar a vesele jej poplácal po zádech. „Měsíc však stoupá vysoko a musíme spát. Svobodní muži spí v Trelleborgu – v kasárnách. Pojďme tam; mají tam místo i pro návštěvy.“
Fjodor střelil pohledem po Liriel, ovšem Hrolf byl jako vždy o krok napřed.
„O tu svoji panenku se neboj,“ řekl a objal ji paží kolem ramen. „V téhle zemi zůstávají neprovdaný ženy v domech svých otců. Já sám mám nějaký skladiště na kraji vesnice a útulný domeček s jedním volným pokojem, co by tady mojí holčičce určitě vyhovoval. Sice jsem dceru ještě nikdy neměl, ale určitě se do toho vpravím jedna dvě.“
„Ani by si nemohla přát lepší péči,“ odvětil Fjodor, skutečně dojatý kapitánovými upřímně hřejivými slovy.
„O mě se nestarej. Prostě jdi napřed a všechno připrav!“ odsekla Liriel. Dívka se vykroutila z Hrolfova sevření, otočila se na patě a vyrazila do noci. Po několika krocích se zastavila, obrátila se a zadívala se na pirátského kapitána. „Tak jdeš, nebo ne?“
Oba její přátelé si vyměnili vědoucí pohledy a spiklenecké úsměvy. „Když jednáš s elfskýma ženskýma, tak si musíš pamatovat jednu věc,“ svěřil Hrolf Fjodorovi šeptem. „Jsou úplně stejný jako ostatní ženský. Jenom mnohem víc!“
Stoupající sluneční kotouč se stále dotýkal vzdálené mořské hladiny, když Liriel s Fjodorem poprvé zahlédli Inthar. Šlo o rozlehlou pevnost, starší, než by kdo spočítal. Obklopovala ji hradba z masivních kamenů plná trhlin svědčící o práci zubu času i o dávných bitvách. Uvnitř vnějšího okruhu nalezli bludiště zdí a budov, z nichž mezitím zůstaly jen vysoké hromady kamení. Nad tím vším se tyčila jediná kruhová věž tak vzdálená a ponurá jako osamělá vdova na válečníkově pohřbu. Všichni průzkumníci – Fjodor, Liriel a tři mladí Ruathymci – stanuli v dlouhém a uctivém tichu.
„Tohle je nejlepší cesta dovnitř.“ Ivar, mladý muž s porostem světlých vlasů zastřihnutým jako podle hrnce, namířil prst k trhlině ve vnější hradbě. „Tahle oblast byla prozkoumaná a je zabezpečená.“