„Zabezpečená před čím?“ zeptala se Liriel s obavami. Kolem trosek se vznášela magická aura, v jejích očích stejně jasně viditelná jako závoj ranní mlhy. Nejlepší by bylo, kdyby se ihned dozvěděla, jakým magickým stvořením by mohla čelit, aby si v klidu připravila potřebná kouzla.
„Čas od času se tam stahují divoká zvířata,“ odpověděla Dagmar hlasem, který by někdo mohl použít k uklidňování vyděšených dětí. Pak od opasku vytáhla kostěnou dýku a podala ji elfce. „Nebudeš ji sice potřebovat, ale když ji budeš držet v ruce, začneš se cítit líp.“
Liriel se zadívala na tu ubohou zbraň a pak na dívku. Dagmar vypadala naprosto vážně. Drowí elfka přimhouřila oči.
Fjodor vycítil blížící se bouři. Raději rychle předstoupil, vzal nůž z Dagmařiny natažené ruky a zasunul jej Liriel do boty. „Třeba se ti k něčemu bude hodit,“ zamumlal a okamžitě takhle zvolených slov zalitoval. Lirielin křivý úsměv naznačoval, že jedno použití by pro něj měla již teď.
Vtom se odněkud z bludiště ozvalo hluboké, chvějivé zasténání lámající se na konci ve vysoký skřek. Zvuk byl slabý a vzdálený a nesl v sobě tak nepřirozené mrazení, že se všichni členové výpravy bez výjimky zachvěli.
„Duch,“ oznámil Ivar strachem rozechvělým hlasem. „V troskách jich je spousta.“
„Tohle nebyl jen tak nějaký duch,“ opravila jej Liriel. „Tohle byl výkřik lítice – zlého pozůstatku elfské ženy. Zajímalo by mě, proč se tu zdržuje.“
Fjodor zachytil zahloubaný tón v jejím hlase a okamžitě si vzpomněl na její přísahu osvobodit uvězněné duše mořských elfů. I když oceňoval odhodlání dodržet slovo, nedokázal pochopit, jaké by mohlo být spojení mezi těmihle dvěma událostmi. „Nebyla tohle kdysi elfská pevnost?“ zeptal se.
Pátý člen výpravy – Brynwolf, mladý válečník s nazrzle hnědými copy a vousem – se pohrdavě zasmál. „Neřekl bych, že by na to byl Inthar dost starý! Na tomhle ostrově nejsou žádní elfové už od doby Rusů,“ chvástal se.
„Přesto stařešinové trvali na tom, abychom do Intharu nevstupovali, když vřeštící duch zasténá,“ oznámila Dagmar zklamaným tónem. „Sigurd a Kara je neposlechli.“
Liriel se ani nepotřebovala ptát na osud těch lidí. Chmurné výrazy ve tvářích tří mladých ostrovanů – a také její vlastní znalosti ohledně lític – jí napověděly, k čemu došlo. Bez ochrany magie museli bezpochyby podlehnout jejímu nářku. Liriel usoudila, že měli štěstí, že slunce mezitím vyšlo. Křik lítice dokázal zamrazit kdykoliv, svoji smrtící sílu ale dokázal vypustit jen v noci. Přesto byl dotyk nebo jen pouhý pohled na to stvoření nebezpečný.
Kněžka Lloth – dokonce i nedobrovolná – se však nemrtvých bát nemusela. To již Liriel dokázala ve sklepeních pod Přístavem Lebek. Vytáhla z úkrytu pod tunikou obsidiánový přívěsek a v duchu se připravila na další kontakt s chaotickou mocí své temné bohyně.
„Jdu tam,“ oznámila Fjodorovi.
Mladý muž přikývl, jako kdyby to od začátku čekal, a obrátil se k novým přátelům. „Sejdeme se ve vesnici.“
Všichni tři Ruathymci se přeli a zrazovali je od toho, ovšem brzy poznali, že ani Fjodor, ani jeho podivná malá společnice se od svého záměru nenechají odradit. S četnými ohlédnutími přes rameno vyrazili zpět k vesnici a brzy zmizeli v lese mezi stromy. Sice neochotně, ale přece nechali Rašemence a drowí elfku jejich osudu.
„Pevnost?“ zeptal se Fjodor, když osaměli.
Liriel přikývla. Lítice byly proslulé shromažďováním pokladů a k tomu účelu se nejlépe hodila vnitřní citadela. V ruce pevně sevřela svůj posvátný symbol a vyrazila bludištěm k věži. Fjodor ji v těsném závěsu následoval a dával při tom pozor na všechny možné nestvůry, které by mohly číhat v okolních stínech.
K patě věže se dostali bez zvláštních potíží. Dovnitř pevnosti vstoupili skrz klenutou bránu, jejíž dřevěná vrata již dávno shnila. Za ní se vše utápělo v temnotě. Liriel přivolala kouzelné plameny a nechala je pohupovat se vzduchem v podobě koule. Vydali se za ní vlhkými chodbami.
Uvnitř nalezli nádvoří se zbytky jeho bývalé slávy v podobě mramorových stěn a dlaždic na zemi. Liriel zaznamenala důlky v místech, odkud byly ze stěn vyloupnuty drahokamy, a nezaměnitelně elfské prvky na nízké zídce obklopující minerální pramen vyvěrající ze země ve středu nádvoří. Po duchovi či pokladu tu však nebylo ani stopy.
Drowí elfka přistoupila k prameni a posadila se na rozpadající se kus mramoru. Okamžitě ji prostoupil pocit chladu, přestože bublající pramínek vysílal do vzduchu páru prosycenou pachem minerálů. S neblahým tušením se Liriel zadívala pod hladinu. Z vody se na ni upíraly zlovolné rudé oči elfské sirény. Vetchá kůže se napínala na kostnatých tvářích a chomáče řídkých vlasů se v klokotající vodě svíjely jako klubka hadů. Dvě ruce se jako spáry natáhly k Liriel.
Dívka vyskočila na nohy s přívěskem v ruce, zatímco lítice vystřelila z vody a vznesla se do vzduchu.
„Kouzla ty máš a kouzla, ty já musím mít – nikdo živý však neprojde,“ zasyčel přízrak a začal kolem překvapené dvojice kroužit jako divoká kočka kolem kořisti.
Když drowí elfka ukázala svůj posvátný symbol, odpověděla lítice nenávistí naplněným smíchem. Liriel začala horečně odříkávat slova kněžského kouzla, jež mělo vysát sílu z každé nemrtvé bytosti. Lítice se však jen smála víc a víc a Liriel konečně pochopila, komu že vlastní čelí.
Tenhle duch býval dříve drowem.
I když bylo možné, aby se ke zlu obrátil kterýkoliv elf a mohl se tak změnit v lítici, byli to právě temní elfové, kteří v tom nejen vynikali, ale přímo se rodili pro takový osud! Drowí lítice patřila k nejděsivějším nemrtvým. Nejvyšší kněžka by možná měla dost síly, aby ji ovládla, Liriel ale ne. A jediná věc, která lítici mohla zničit – zakletí rozptylující samotné zlo – byla také za hranicemi jejích schopností. Vždyť něco takového se v Menzoberranzanu ani neučilo. Vzhledem k povaze Llothina kněžstva by to byla hotová sebevražda.
Liriel se obrátila ke Fjodorovi. „Utíkej,“ poručila mu stručně.
Ani ho nenapadlo neposlechnout. Oba přátelé vyběhli z věže, zatímco je smích lítice stoupající ve sténavý, výsměšný nářek provázel při divokém běhu po kraji mořského útesu. Nezastavili se, dokud nebyl Inthar dávno z dohledu a z hlasu lítice nezbylo než mrazení na duši.
Jako první zabrzdil Rašemenec. S rukama na kolenou se předklonil a trhaně se několikrát zhluboka nadechl. „To už radši stovku ozbrojených mužů než jednu takovou stvůru,“ zasípal.
Liriel nepřítomně přikývla a s očima obrácenýma k moři se v myšlenkách vrátila k podivnému setkání. Doupata lític nevyhnutelně obsahovala to, čeho si jejich majitelka cenila během života. Jaká kouzla strážila tahle a proč trvala na tom, že nikdo živý nesmí projít? To byla záhada, jež mladou dívku zároveň znepokojovala i zajímala.
Náhle její oči přitáhl pohyb na kameny poseté pláži dole pod nimi. Po břehu kráčely dvě postavy – podle propletených rukou a způsobu, jakým se velký, světlovlasý muž nakláněl nad drobnější ženou, očividně milenci. Liriel se zaměřila na ženu, která přes světlé vlasy a pokožku nevypadala jako Seveřanka. Byla příliš malá, štíhlá a ze všeho nejvíc neprakticky oděná do volného zlatého roucha hodícího se víc na královskou svatbu než na procházku po břehu. Od moře vál chladný vítr, ovšem žena neměla plášť, jen ozdobně lemovaný šál z bílého hedvábí přehozený přes ramena. Oba byli obrácení k moři, a protože na tuhle vzdálenost je nedokázaly rozpoznat ani Lirieliny elfi oči, neobtěžovala se tím, že by o nich říkala Fjodorovi. Stejně netoužila po tom, aby se musel dívat na dva tak spokojené milence.