„Pojďme radši lesem,“ pronesla náhle a obrátila se k útesu zády.
Šli téměř hodinu, když se Fjodor bez varování zastavil a tasil meč. Liriel jej instinktivně napodobila a s dýkou ruce mu v bojovém postavení kryla záda.
„Co se děje?“ otázala se hlasem sotva nad hranicí šepotu.
„To ten les,“ odpověděl stejně. „Najednou ztichnul.“
Drowí dívka napjala uši. Přesně tak, podivné lesní zvuky – bzučení hmyzu, zpěv ptáků a pištivé zvuky drobných huňatých zvířátek, kterým Fjodor říkal veverky – utichly. Jediným zvukem bylo ševelení listí ve větru.
Pak je náhle ovanul křídly zvířený vzduch. Liriel se bez přemýšlení vrhla na zem a odvalila se. Jakkoliv byla rychlá, útočník byl ještě rychlejší. Ramenem jí projela spalující bolest následovaná prudkým škubnutím, to když jí z hlavy odtrhnul pramen vlasů. Liriel oboje ignorovala a odkutálela se do kleku. Při pohledu, který se jí naskytl, rozšířila oči.
Fjodor držel meč oběma rukama a odrážel jím útoky obřího jestřába velikosti dospělého muže. Obří pták i muž kolem sebe pomalu kroužili v nepřirozeném tanci a oba čekali na chybu v obraně soupeře. Na jednom z drápů ostrých jako dýka se bělala kadeř Lirieliných vlasů a jasné, stříbřitě zbarvené oči si soupeře měřily s divokou inteligencí. Při Fjodorově kratičkém mrknutí směrem ke zraněné společnici využil jestřáb příležitost a vrhl se kupředu se zobákem namířeným na mužovo srdce.
Liriel potlačila vyděšené zalapání po dechu; tenhle útok nemohla stihnout odrazit. A ani to nebylo nutné. Dokonce i bez pomoci bojového šílenství byl Fjodor schopný bojovník. Černý meč vzlétl vzhůru, odrazil útok a ostrý zoban byl ostřím smeten k jedné straně. Jestřáb tak měl na okamžik odhalený krk. Bez pomoci berserkrovské zuřivosti však Fjodor nedokázal změnit pohyb meče dost rychle na to, aby situace využil.
Obří jestřáb se stáhl zpátky a rozepjal křídla k dalšímu útoku.
Liriel strhla z opasku bola, rychle zbraní zatočila nad hlavou a nechala ji letět. Neomylně se omotala kolem jedné obří nohy a obě závaží vydala při srážce uspokojivě praskavý zvuk. Jestřáb byl donucený zastavit. Liriel si na okamžik dovolila doufat, že se jí podařilo zlomit kost obřího dravce, ten však za chvíli znovu nabral rovnováhu a vyrazil. Tentokrát mířil svým podivným hopkáním přímo k ní.
Drowí dívka vytrhla plnou hrst vrhacích nožů a snažila se od útočníka znovu vzdálit. Jednou viděla obyčejného jestřába, jak se snesl na zem, kde se zmocnil králíka téměř své velikosti a odnesl jej pryč. Nepochybovala, že tenhle obří dravec měl podobné úmysly, a tepající bolest v rameni svědčila o tom, že kořistí měla být tentokrát ona.
Její ruka se mihla vzduchem, jak na útočícího jestřába hodila čtyři nože. Všechny letěly neomylně přesně a zabořily se až po jílce do ptákovy opeřené hrudi. Mocné svaly v ní je však nepustily k životně důležitým orgánům. Jestřáb prostě znovu zavřeštěl a vrhl se kupředu. Sice se trochu nakláněl k jedné straně, ovšem stále byl rychlejší, než by Liriel čekala i v nejdivočejších snech. Zobák se během útoku rozevřel a dívku ovanul pach mršiny.
Vrhla se dozadu do kotoulu, znovu se vymrštila na nohy a uskočila stranou. Mezitím se vzpamatoval Fjodor a ohnal se po ptákovi palicí. To dalo Liriel trochu času. Jednou rukou si zakryla oči a druhou vrhla po stále postupujícím jestřábovi ohnivou kouli.
Vybuchla v záplavě světla doprovázené sprškou peří. Fjodor byl nucený couvnout. Náhlé plameny jej oslnily a na čich zaútočil strašlivý zápach spáleného masa.
Les prořízl vysoký skřek, jehož mrazivá síla mohla směle soupeřit i s výbuchem ohnivé koule nebo nářkem lítice. Obří křídla zamávala vzduchem, zraněný jestřáb se vznesl k nebi a ztěžka zamířil západním směrem k vysokým ruathymským horám. Cestou za sebou táhl pramínky páchnoucího kouře.
Liriel se postavila na nohy a opilecky se potácela. Fjodor byl nezraněný, jen jej výbuch ohnivé koule zasypal sazemi, takže byl teď téměř tak černý jako ona. Ve vlasech mu viselo několik sežehnutých pírek. Zakašlal, vyplivnul pár dalších a konečně promluvil.
„U nás doma máme hodně podivných úsloví, to už dobře víš, taky je používám až moc často. Jedno z nich už ale teď, když jsem to sám málem zažil na vlastní kůži, nikdy nebudu používat jenom tak!“
Drowí dívka se zamračila, zmatená, jakými podivnými stezkami se ubírají jeho myšlenky. „Jsou ti, kteří spřádají sny, a ti, kteří spřádají myšlenky?“ hádala, i když neviděla souvislost mezi jejich současnou situací a Fjodorovým oblíbeným rčením.
„To právě ne,“ odvětil se smutným úsměvem. „Těsně vedle se počítá jenom při házení podkov a u ohnivých koulí.“
13.
Tvaroměnci
Na Lirielino naléhání opustil Fjodor odpoledne se skupinou lovců vesnici. Jasně cítila jeho touhu prozkoumat okolní kopce a lesy a netoužila držet ho ve své blízkosti, kde by se stejně jenom zbytečně staral o její drobná zranění. Těm se už věnoval Hrolf. Kapitán nadával jako budka plná špačků a vydal se do svého skladiště najít balzámy a obvazy.
Liriel přikázal, aby se posadila na velký sud piva, a začal pátrat po bečce své vlastní tajné bylinné směsi. Vypadalo to, že tatáž droga, která uspala vesničany během slavnosti, se stejně dobře hodí na čištění ran a tlumení bolesti – nemluvě o utěsňování lodních kýlů – a tak jí vždy měl dostatečnou zásobu. Když opatrně odřízl poškozené části dívčiny kožené kazajky, nalil Hrolf trochu břečky na hadřík a začal jím oťukávat mělké škrábance táhnoucí se po obou ramenech.
Liriel to všechno snášela s nezvyklou trpělivostí. Pravda byla, že si dokonce užívala neobvykle nezištnou péči, kterou ji její „nevlastní otec“ zahrnoval ode dne, kdy se poprvé setkali. Nakonec však zvítězilo lákání Zelené síně a Liriel si začala přát, aby toho přehnaně starostlivého piráta poslala s Fjodorem.
„Koukám, že ses tý ženský pořád ještě nezbavil,“ poznamenal zarputilý hlas od vchodu do skladiště.
Hrolf vzhlédl ke svému zrzavému důstojníkovi. „Ibne! Chlape, neviděl jsem tě od tý doby, co jsme zakotvili. Máš snad potíže se spaním a přišel sis pro další medovinu?“
Muž si při připomínce nedobrovolného šlofíčku na lodi odfrknul a vrhl na temnou elfku zlostný pohled. „Nestojí za to,“ zamumlal a vytáhl od opasku věrnou dýmku. „Myslel jsem si, že na Elfí panně jsme si smůly užili dost, ale vypadá to, že nás pronásledovala i na břeh.“
„Nezapaluj tu věc tady,“ varoval jej Hrolf, okatě ignorující důstojníkovo lamentování. „Je tu dost toho novýho prachu, aby to Ruathym poslalo až na dno moře!“
Ibn odložil dýmku i křesadlo a pozorně se rozhlédl po okolní místnosti. Celá budova byla doslova napěchovaná bednami a sudy jen tak naházenými bez zjevného systému všude kolem. „Je dobře, že se tu vyznáš, kapitáne. Jsi totiž jediný, to je jistý.“
„Kvůli tomuhle jsi přišel?“ zeptal se Hrolf mile. „Abys urážel tady panenku a mně říkal, jak se mám starat o svoje záležitosti?“
„Přinesl jsem varování,“ opáčil Ibn a bez mrknutí oka čelil kapitánovu ledově chladnému pohledu. „Brzo ráno jsem byl na rybářským člunu a mám pocit, že jsem viděl mořskýho elfa.“