Vyčerpaná a dezorientovaná Liriel otevřela oči a pomalu se vymanila z proudu léčivé síly. S úlevou si všimla, že náčelník začal hluboce oddechovat a do zvrásněných tváří se mu vrací zdravá barva.
„Za to, co jsi dnes učinila, ti bude celý Ruathym vděčný,“ pronesl šaman pomalu. „Nikdy v životě jsem ještě neviděl tak mocnou léčivou magii. Stále tě však nebudu učit.“
Drowí dívka na muže okamžik jen zírala, naprosto ohromená jeho tvrdohlavým odmítáním. Pak se jediným vzteklým pohybem zhoupla na patách, postavila se a vyrazila ze srubu. Vesničané, z nichž někteří se stali přímými svědky ukázky léčivé magie, jí uctivě ustupovali z cesty.
Mezi nimi stál i Fjodor. Až teprve teď si uvědomila, že byl také členem nešťastné lovecké výpravy. Stáhla si z prstu stříbrný prsten, uchopila jednu jehoruku a navlékla mu jej na malíček. „Nikdy si ho nesundávej,“ upozornila jej tiše. „Docela dobře by ti mohl zachránit život.“
Zareagoval smutným úsměvem. „Zdá se, že i ty jsi dnes měla napilno. Pojď, moje malá vráno, musíme si promluvit.“
Oba přátelé opustili vesnici a vydali se západně podél pobřeží, zahalení do plášťů proti chladu blížící se noci. Fjodor byl zjevně znepokojený, ale nepromluvil, dokud barvy západu slunce nevybledly téměř do stříbřita. Pak se zničehonic Liriel zeptal, jestli někomu řekla o ranním útoku.
Dívka zamrkala. „Jenom Hrolfovi. Samozřejmě ale nevím, jestli o tom nemluvil on. Proč?“
„Ten kanec, který napadl Aumarka,“ začal Fjodor, „mohl být obyčejným zvířetem, ale já o tom mám pochybnosti. Doma v Rašemenu jsem kance lovíval a vím, že jsou vždy nebezpeční. Tenhle byl ovšem neuvěřitelně vychytralý. Skoro bych přísahal, že na nás dlouho číhal, jako kdyby přesně věděl, kterou cestou se na lov vydáme. A taky jsem něco viděl,“ dodal významně s důrazem na to slovo, aby naznačil, že mluví o zděděném rašemenském Zraku. „Na tom kanci bylo něco povědomého. Bylo to, jako kdyby – jako kdyby vrhal jiný stín než svůj vlastní. Jeho tvar jsem ale nedokázal rozeznat. Totéž jsem cítil, když jsme čelili jestřábovi.“
„Takže?“
„Hamfariggen“ řekl chmurně. „Bojím se, že jestřáb i kanec byly různé podoby jediného člověka.“
„Wedigar,“ vydechla Liriel a v hlavě jí nový dílek skládanky zapadl na místo. „Jistě, to by mnohé vysvětlovalo! Útok na lovce, a dokonce i ty ztracené děti.“
„Ale proč?“ chtěl vědět Fjodor. „Proč by takový muž útočil na svůj lid?“
Drowí dívka vrhla po mladém válečníkovi kradmý pohled. Tohle se mu rozhodně líbit nebude. „Stejně jako ty nemá na výběr,“ rozhodla se skočit do toho rovnýma nohama. Pokračovala výkladem o tom, co se dnes dozvěděla o nereidkách a jejich schopnosti obestírat muže kouzly.
Fjodor na ni zíral, zhnusený tím, co by to mohlo znamenat. „Jsi si jistá?“
„Ne,“ přiznala Liriel a upřela na něj vyzývavý pohled. „Ale myslím si, že vím, jak by se to dalo zjistit.“
Měsíční paprsky hladily moře stříbrnými prsty a ozařovaly kameny poseté pobřeží přízračným světlem. Přesně takovou noc by Sune, bohyně lásky, stvořila, aby v myslích lidí vzbudila stesk. Fjodor se osamoceně procházel podél hranice příboje.
Pak se k němu na křídlech větru donesla tichá píseň, jakou by si někdo zpíval pro vlastní potěchu. Mladý Rašemenec se zaposlouchal, okouzlený prostou krásou melodie. Tiše se protáhl kolem vysoké hromady černých kamenů vytvářející v pobřeží malou zátočinu.
Pěvkyně stála na velkém kameni na samotném okraji moře, shlížela na hladinu a zpívala v jazyce, kterému Fjodor nerozuměl. Byla mladá, světlovlasá jako Seveřanky, ovšem mnohem štíhlejší, téměř jako elfka. Bledá pokožka lesknoucí se v měsíčním světle jako povrch hladké perly a prameny zlatých vlasů splývající na ramena jí propůjčovaly nádherný vzhled. Když si Fjodora všimla, vyplašila se jako divoká laň a ztratila rovnováhu.
Fjodor instinktivně vyrazil, aby ji zachránil před pádem. Na okamžik se mu ocitla v náručí a válečníkova všudypřítomná vnitřní bolest byla na okamžik zapomenuta. Odtáhla se – příliš brzy! – a rukama si neklidně uhladila šál uvázaný kolem pasu.
„Neboj se mě, paní,“ pronesl tiše. „Přilákal mě tvůj zpěv, ale neměl jsem v úmyslu ti ublížit nebo narušovat tvoji samotu. Jestli si to přeješ, zase odejdu.“
Na tváři se jí objevil lehký úsměv. „Jsi milý,“ pronesla stydlivě slabým hlasem. „Popravdě bych tvoji společnost uvítala. Byl bys tak laskavý a doprovodil mě domů? Zabrala jsem se do zpěvu a neuvědomila jsem si, že se mezitím setmělo.“
Poslední slova byla pronesená s podivnou směsicí obav a nevinného flirtování. Fjodor přijal nabídnutou ruku a poskytoval jí oporu během cesty podél pobřeží. Dívka začala za chůze znovu zpívat. Stříbřité tóny se mísily s měsícem ozářenými vlnami, dokud píseň a moře nesplynuly v jedno. Fjodor si ani neuvědomil, kdy se zastavili a kdy se dívka nechala znovu sevřít do náruče. Jen koutkem mysli zaznamenal vlny hladící jejich těla a sladce slanou chuť jejích rtů na svých. Nebo to bylo moře? Netušil a nezáleželo mu na tom.
Vzduch prořízl zmučený výkřik a roztříštil Fjodorovo snové omámení. Doslova jej udeřil chlad a ohromeně si uvědomil, že stojí po kolena v ledových vlnách. Kousek od něj stála Liriel, na temné tváři triumfální úsměv a v ruce hedvábný šál třepotající se ve větru jako vítězná zástava. Zlatá dívka před ní klečela a s prosebně vztaženýma rukama ji mezi vzlyky žádala, aby jí jej vrátila.
Pomalu se mu do otupělé mysli vracely jednotlivé podrobnosti jejich plánu a rozmrzele si uvědomil, jak dokonale jej nereidka dokázala okouzlit. Kdyby byl skutečně sám, tak by se jej siréna jistě pokusila utopit stejně jako všechny nešťastné rybáře. Přesto byla tak nádherná, zoufalá a vypadala tak lidsky, že si Fjodor musel neustále připomínat její zlou přirozenost. S tím ovšem Liriel neměla žádné potíže.
„Buď zticha!“ zasyčela a ukázala plačící nereidce její šál. „Touto zástavou se stáváš mou. Přijmi svou službu a zůstaň v moři – tichá a neviditelná – dokud tě nebudu potřebovat.“
Nereidka si přikryla obličej dlaněmi a s neutichajícím pláčem se pozvolna ponořila pod hladinu a zmizela.
Fjodor na dívku upřel nevěřícný pohled. „Ty si ji necháš jako otrokyni?“
„Samozřejmě,“ prohodila Liriel nezúčastněně. „Nikdy nevíš, kdy se taková nereidka může hodit. A odvedl jsi dobrou práci, když jsi ji zavedl přímo ke mně.
Nebyla jsem si jistá, jestli ti dojde, že za tebou jdu vodou proto, abych nenechávala stopy v písku.“
Sice mu to v žádném případě nedošlo, rozhodl se ale, že bude nejmoudřejší, když o tom pomlčí. I přes úspěch jejich plánu se cítil špatně a nemohla za to jen lehkost, s jakou Liriel nereidku svázala pouty otroctví, ale i ochota využít jejích služeb přes její zlou přirozenost.
„Pojď,“ pobídla jej stručně. „Musíme si okamžitě promluvit s Wedigarem.“
První sekyru Holgersteadu nalezli, jak spí v kasárnách v pokoji, který sdílel i Fjodor. Wedigar se probudil s rychlostí cvičeného válečníka. Při pohledu na zachmuřeného Rašemence a temnou elfku po jeho boku přimhouřil tázavě oči.