„Co to má znamenat, hochu? Není zvykem brát ženy do Trelleborgu!“ napomenul mladého berserkra.
„O ženy tu teď nejde. Na pořadu dne jsou mnohem exotičtější samičky,“ prohodila Liriel chladně, zatímco vytahovala z vaku šál. „Tohle patřilo tvojí přítelkyni. Nezdá se ti povědomý?“
Válečník nechápavě pohlédl na kus bílého hedvábí a pak se obrátil zpět k Fjodorovi. „Co má tohle znamenat?“ zeptal se znovu.
„Ty si na tu zlatovlasou dívku nepamatuješ? Liriel myslela, že tě viděla, jak se s ní procházíš po pobřeží,“ napověděl mu.
„Myslíš šamanovu dceru? A co má být? Vždyť víte, že jsem do vesnice přišel, abych se jí dvořil.“
„Nejde o Dagmar, ale o magické stvoření,“ opravil jej Fjodor. „Tohle dokáže muže okouzlit tak dokonale, že s radostí zabije sebe a možná i jiné.“
Wedigar nebezpečně přimhouřil oči, ovšem stále se ovládal. „Co tím chceš říct?“ zeptal se nebezpečně chladným hlasem.
„Dnes ráno, krátce po svítání, jsme se vraceli z Intharu cestou podél pobřeží. Tehdy Liriel viděla muže a dívku, jak jdou ruku v ruce po břehu. Chvíli na to na nás zaútočil jestřáb velikosti dospělého muže. A nebyl to obyčejný jestřáb,“ řekl Fjodor měkce, „ale jedno z těch stvoření, o kterých jsi mluvil, když jsi vysvětloval povahu hamfariggenských bojovníků.“
„Jsi v téhle zemi cizincem,“ pronesl První sekyra Holgersteadu škrobeným hlasem, „a jen proto, že tu urážku ve svých slovech nevnímáš, nevyzvu tě k boji.“
Liriel odevzdaně sykla. „Dobře, tak to nedělej. Ale vysvětli nám tohle.“ Než mohl kdokoliv z mužů zareagovat, vrhla se na válečníka, sevřela v rukou límec jeho noční košile a prudkým škubnutím ji roztrhla až k pasu.
Přes bojovníkovu hruď se táhla rovná linka tvořená čtyřmi mělkými bodnými ranami. Pod nimi se vyjímal kruh po vypálených černých chlupech a kůže v něm byla jedním velkým, rudým puchýřem.
„Tak vysvětluj,“ pobídla jej drowí dívka chladně.
Wedigar chvíli tiše seděl. „Nemůžu,“ přiznal nakonec.
„Potom to dovol mně,“ řekla Liriel. „Po jestřábovi, který nás napadnul, jsem hodila čtyři nože a malou ohnivou kouli. Naštěstí pro něj měl dost mohutné svaly, takže čepele nepronikly tak hluboko, aby způsobily vážnější zranění, a tuhá péra pohltila největší část ohnivé koule. Tvoje zranění jsou sice menší, než jsem očekávala, ale on se zmenšil také cíl. Bez urážky,“ dodala při pohledu na jeho svalnatý trup. „Také jsem mu hodila na nohu bola a Fjodor jej opakovaně zasáhl palicí do zad a pravého boku, takže bys tam měl mít pár pěkných modřin.“
„To mám,“ zamumlal Wedigar.
Liriel se nevěřícně obrátila k příteli. „Ani trochu jsi nepřeháněl, když jsi říkal, že tihle lidé nejsou ve lhaní dobří,“ pronesla suše. „Tenhle se o to ani nepokouší!“
„Řeknu pravdu,“ odvětil jí válečník hořce. „Tedy alespoň tu část, na kterou si vzpomenu! Včera ráno jsem skutečně šel na pobřeží, kde jsem se chtěl setkat se šamanovou dcerou, když se bude vracet z ranního rybolovu. Sami víte, že vyjíždí s rybáři. Neviděl jsem však jediný člun. Předpokládal jsem, že jsem se prostě jenom spletl a šel do jiné zátoky a dál na to nemyslel. Když se teď ale zamyslím, je pravda, že mi to ráno uteklo až moc rychle.“
„Bolesti ani zranění sis nevšiml?“ naléhala dívka.
„To ano,“ odvětil stroze, „ale na nic jsem si nepamatoval.“
„A co dnes odpoledne? Kde jsi byl během lovu?“
„Většinu odpoledne jsem byl tady v kasárnách. Kvůli bolesti nedokážu ani zdvihnout meč, nebo dokonce moc chodit, tak co bych dělal na lovu?“
Fjodor se na Liriel zmateně zadíval. „Pak na sebe nemohl vzít podobu kance a zaútočit na Aumarka!“
„Byl by tu způsob,“ připustil Wedigar. „Válečníci dostatečně silní v tvaroměneckém šílenství dokáží někdy vyslat svoji duši mimo tělo v podobě zvířete. Je proto možné, že mám na svědomí i tohle. V duchovní podobě by mě zranění těla neomezovala, ovšem jakákoliv poranění duše by se ukázala i na těle. Řekněte mi,“ naléhal upřímně, „podařilo se někomu z vás toho kance zasáhnout? Co třeba kopím do zadku?“
Fjodor přikývl a válečníkova ramena zničeně poklesla. „Toho jsem se bál. Ale proč k tomu došlo a proč si nemůžu na nic vzpomenout?“
„S pamětí bych ti dokázala pomoct,“ oznámila Liriel sebevědomě. „Pravda o tvých činech je stále uvnitř tvé mysli, kterou s pomocí své bohyně dokážu přečíst.“
Aniž by čekala na Wedigarův souhlas, stáhla se do sebe a tiše pronesla slova kněžského kouzla. Výsledek se dostavil okamžitě a nezvykle dramaticky. Tohle kouzlo obvykle poskytlo jen krátké nahlédnutí do cizí mysli – obraz, dojem, možná několik slov. Tentokrát se stěna vystavěná nereidčiným kouzlem zhroutila a Liriel zjistila skutečnou roli válečníka v nesnázích postihujících v nedávné době tuto zemi a ty, kteří jí vládli a chránili ji.
A zjevně se tak stalo i u něj.
Wedigar zasténal a schoval hlavu do dlaní. V jediném okamžiku na něj dolehly všechny hrůzy, jež byl nucený spáchat. Dlouho seděl v mučivém tichu. Když opět zdvihl hlavu, měl v očích odhodlaný pohled.
„Svolám thing,“ pronesl rozhodně. „Ke všemu se přiznám a přijmu soud lidí, které jsem zradil.“
Liriel odevzdaně obrátila oči ke stropu a pak se otočila na Fjodora. „Promluv s ním ty.“
„Chápu tvé rozhodnutí,“ začal Rašemenec. „Tvůj smysl pro čest vyžaduje, abys čelil svým činům a přijal za ně trest. Tvá povinnost vůči téhle zemi však žádá pravý opak. Nám i ruathymskému lidu se staly zvláštní věci a ne vše se dá vysvětlit prokletím nereidky. Ne, děje se tu mnohem víc a my musíme zjistit co. Jestli se to všechno stalo za jediným temným účelem, jistě by bylo moudré jej nejdřív odhalit a mezitím v tichosti čekat.“
„Chceš po mně, abych dal v sázku životy svých lidí!“ namítal Wedigar. „To radši zemřu v boji, než abych nechal naše nepřátele pokračovat!“
„Ale s kým bys chtěl bojovat? Proti jakým nepřátelům?“
První sekyra bezmocně pokrčil rameny, neschopný najít odpověď. Fjodor mu položil ruku na rameno. „Právě teď potřebujeme trpělivost a schopnost spřádat intriky, což seveřanským válečníkům nejde. Drowové se však pro něco takového rodí. Zůstaň prosím zticha a nech nás, abychom pátrali po odpovědích. Je možné, že je to všechno součást runové pouti, kvůli které jsme sem především přišli,“ dodal náhle a z nějakého důvodu si byl jistý, že má v tomhle pravdu.
Liriel souhlasně přikývla. Také jí tohle zjištění zapadalo do celkové mozaiky událostí.
Wedigar rozhodil ruce. „Dobře, udělám to,“ zamumlal, „ale ani trochu se mi to nelíbí.“
Fjodor s ním musel souhlasit, neboť ani on se nedokázal vymanit z oblaku zoufalství zanechaného v nich Lirieliným kněžským kouzlem. Již dříve ji viděl, jak se modlí ke své temné bohyni, a tohle spojení jej hluboce znepokojovalo. Tentokrát však bylo vlákno moci silnější než dřív. Jakmile seslala kouzlo, kterým nahlédla do mysli tvaroměneckého válečníka, zaútočil na Fjodorovu mysl silný pocit chaosu a vše pohlcujícího zla. Sice rychle zmizel, stejně jako všechny střípky odhalené Zrakem, ale on dobře věděl, že si jej bude pamatovat navždy. Dobře znal Lirielinu odolnost a sílu vůle, nedokázal si ale představit, jak by mohla zůstat nepoznamenaná i po setkání s tak mocným zlem.
Wedigarovy skutky ve zvířecí podobě byly četné a strašné. Fjodorova přeměna v berserkrovskou vichřici by jej jistě stála život, ovšem i to bledlo v porovnání s Rašemencovou novou obavou, že během své cesty za mocí podstupuje Liriel mnohem osudnější proměnu.