Netrvalo dlouho a Liriel narazila na povědomě znějící popis tvora známého jako sahuagin. Ti podle všeho představovali hotovou metlu severních moří. Nemohla si pomoct a musela se sama sebe ptát, proč se o tom Xzorsh nezmínil. Její popis byl dost podrobný, aby okamžitě poznal, o čem mluví. Zvědavě pokračovala ve čtení a zapalovala jednu svíčku za druhou. Noc se přiblížila k temné hodině Narbondelu – nebo k půlnoci, jak té době říkali lidé – než se jí podařilo zjistit příčinu podrážděného výrazu v hraničářově tváři, když mluvila o tvorovi pod pohlednou tváří jeho přítele.
Někteří učenci podle všeho věřili, že zlí sahuaginové často plodili pokřivené děti, které vypadaly přesně jako mořští elfové, ale měli zrádnou povahu svých rodičů. Předpokládalo se, že většina jich byla zabita hned po narození. Liriel pokývala hlavou. Také drowové zabíjeli všechny děti narozené s jakoukoliv vadou a zcela jistě by nenechali žít dítě připomínající jejich zavilého nepřítele. Některé ze zmutovaných dětí však byly ušetřeny a vychovány s tím, že jednoho dne budou žít mezi mořskými elfy jako špehové a vrahové, jimž sahuaginové říkali „malenti“. Ti pak dokázali v elfských osadách způsobit nedozírné škody.
Liriel si dokázala představit, proč Xzorsh její varování tak vehementně odmítl. Sahuaginové a mořští elfové byli nesmiřitelnými nepřáteli. Jak by potom mohl z něčeho takového podezřívat přítele a společníka? Podobnost mezi malenti a mořskými elfy zároveň naznačovala příbuznost obou ras, a tak nebylo divu, že elfové odmítali byť jen přiznat jejich existenci. Drowové by okamžitě zabili každého, kdo by se jen odvážil zmínit jejich možný příbuzenský vztah s kuo-toa, rybím lidem z Temných říší. Liriel předpokládala, že její na povrchu i v moři žijící příbuzní jsou podobně pyšní.
Jak už bývalo u Liriel zvykem, přicházely činy v těsném sledu za rozhodnutími, a mladá kouzelnice odspěchala do Hrolfova srubu. Toužebně se podívala po své posteli. Od vylodění se nedokázala dostat do pravidelného rytmu spaní a bdění a pokrčená pokrývka vypadal lákavě…
Na to teď není čas, rozhodla se a vzala kopii knihy, kterou jí dal otec. Prakticky každé kouzlo v ní potřebovalo k naučení a seslání téměř celou noc.
Liriel nalistovala jedno obzvlášť náročné – přesně to, které ji kdysi přivedlo ke kněžkám Eilistraee. Když se poprvé chystala na povrch, trval její učitel na tom, že musí vyhledat společnost jiných temných elfů. Tohle kouzlo pak bylo vyladěné tak, že našlo jiné příslušníky jejího druhu a odneslo ji do volného prostoru v bezpečné vzdálenosti od nich. Bylo to neobvyklé kouzlo a přesně tak náročné, jak si pamatovala. Tentokrát ovšem neměla k dispozici pomoc mocnějšího učitele. Již téměř svítalo, když byla Liriel konečně připravená je vyzkoušet.
Nejdřív začala za rytmického kývání těla pronášet zaklínadlo a rukama při tom splétala zdánlivě náhodné vzory. Náhle pocítila zamrazení a ostré bodnutí chladu severního větru a věděla, že kouzlo zafungovalo. Kam ji však přesně přeneslo, nevěděla.
Všude kolem se ozývaly zvuky moře. Otevřela oči a rozhlédla se po pobřeží. Bylo kamenité a bez přirozeného kotviště. Přímo nad ní se tyčil vysoký útes a k nebi líně stoupaly pramínky kouře. Liriel se zahalila do piwafwi a vznesla se tak vysoko, aby mohla prozkoumat osadu na útesu.
Na první pohled jí bylo jasné, že je stále někde na Ruathymu. Shluk dřevěných domků měl stejný druh výzdoby v podobě vzájemně se prolínajících vyřezávaných oblouků a špičaté střechy, jaké vídala i ve vesnici Ruathym.
Tady se všechno zdálo být v pořádku. Sruby byly ztichlé, a dokonce i psi spokojeně spali na zápražích. Přesto Liriel kouzlu věřila a pozorně se rozhlédla po vesnici i po pobřeží za ní.
Náhle ostrým zrakem zachytila, jak něco prorazilo mořskou hladinu. Z vody se vynořila odpudivá rybí hlava s ohromnýma vypouklýma očima a ušima připomínajícíma černé ploutve. Rychlým pohybem se tvor vytáhnul na blízký kámen a přejel zrakem útes nad sebou. Byl přibližně lidského tvaru a pokrytý tmavě zelenými šupinami. Otevřela se tlama plná ostrých zubů, jež Liriel připomněla pyrimy z Temných říší, a vyřkla slova, která však až k dívce nedolehla. Zjevně šlo o signál, protože vzápětí se vynořilo nejméně dvacet dalších tvorů, kteří ihned začali šplhat na útes oddělující je od vesnice.
„Sahuaginové,“ zašeptala Liriel vzrušeně. O tom nemohlo být pochyb. Přesně takoví tvorové byli popsaní v knize a přesně totéž viděla za Sittlovou maskou. Dlouhovlasý elf byl téměř jistě malenti – zmutovaný sahuagin vydávající se za mořského elfa – a Xzorshův život pravděpodobně závisel na jejích přesvědčovacích schopnostech.
Dívčinou první myšlenkou málem bylo obrátit kouzlo, které ji sem přivedlo, aby mohla hraničáře ihned varovat. Jak však pozorovala šplhající tvory, změnila názor. Jeden z nich, menší a pomalejší než zbytek, nedokázal najít pevnou oporu pro nohu a bolestivě se svezl dolů. Cestou nechtěně poranil drápy na noze jednoho ze starších jedinců. Ten vyrazil jako útočící had a zabořil čelisti hluboko do měkkého podbřišku nešikovného nešťastníka. Když odtrhl pořádný kus masa, zjevně se uklidnil a začal pomalu žvýkat a polykat. Jeho mrtvý druh se sesunul až dolů a nikdo si ho dál nevšímal.
Liriel ztěžka polkla. Tvrdohlavé a povýšené obyvatele Ruathymu sice neměla v lásce, ale rozhodně je nechtěla zanechat napospas vražedným sahuaginům. Varovat je ale nemohla. Jistě by se jí obávali stejně jako rybo-lidí. Ne, tohle musela zvládnout sama.
V duchu si zopakovala všechno, co se o stvořeních stihla naučit. Nesnášela světlo, které jim spalovalo oči stejně jako jakémukoliv drowovi z Temných říší, a bála se kouzelníků. To by pro začátek mělo stačit.
Liriel si připravila potřebná kouzla a počkala, dokud všichni nevyšplhali na vrchol útesu. V přesně uspořádané formaci se protáhli kolem neviditelné dívky a s černýma vypouklýma očima lesknoucíma se očekáváním zamířili ke spící vesnici.
Na Lirielin příkaz vzplála podél okraje útesu stěna z plamenů. Oddělila sahuaginy od moře a vrhla jejich groteskní stíny na vesnici. Okamžitě zastavili útok a začali se zoufale rozhlížet po cestě k útěku. Žádná se jim nenaskytla. Náhlé zjevení jasných plamenů probralo některé vesničany ze spánku a osadou se začaly rozléhat poplašné výkřiky. Trvalo to jen pár chvil a bojovní Ruathymci se se zbraněmi v rukou a připravení k bitvě vyrojili z domovů.
Jeden ze sahuaginů, ten velký a příležitostný kanibal, zahvízdal jakýsi druh rozkazu. Všichni se seřadili do klínové formace a napřáhli zbraně – ubohou sbírku nepochybně kradených kopí a trojzubců. Liriel si všimla, že velký sahuagin zaujal pozici až v zadní řadě a že čím menší tvor byl, tím mu patřilo místo více vpředu. To ji nepřekvapovalo. Ani drowové zbytečně neohrožovali životyvůdců a sahuaginové zjevně zastávali hodnosti přímo úměrné velikosti a nepřímo úměrné podstupovanému riziku.
Liriel znovu přivolala drowí magii a zahalila rybího vůdce do kouzelných plamenů, takže plápolal jako zelená pochodeň. Postižený tvor začal divoce štěbetat a snažil se plácáním rukou uhasit. Ostatní tak přišli o velitele a jejich pevná formace se rozpadla. To už k nim ale doběhli ostrované a to už každý sahuagin opět věděl, co má dělat. Po hlavě se vrhli do boje a útočili na lidi dlouhými drápy, ostrými zuby i ukradenými zbraněmi.
Drowí kouzelnice odhrnula plášť a vykročila k jejich vůdci. Zrušila plameny, jež jej obklopovaly, tasila dýku a připravila se čelit nevyhnutelnému útoku. Stvoření na ni však jen hledělo překvapivě inteligentníma očima naplněnýma obdivem. K Lirielinu nesmírnému překvapení a o nic menšímu znechucení padl tvor na kolena a krátce se dotkl země šupinatým čelem v gestu zjevné podřízenosti.