„Slyšela jsi, jak Hrolf mluvil o Ygraine,“ pokračovala Dagmar tiše. „Byla mým dvojčetem a ztratila se na jaře v bouři. Když jsme se obě narodily, prohlásila stará žena vykládající znamení, že Ygraine vrátí na Ruathym proměněnce a obnoví jeho ztracenou slávu. A jakou jinou cestu ke slávě má seveřanská žena než skrze manžela a jeho děti? Ygraininým snoubencem se stal poslední svobodný hamfariggen na ostrově a ten je teď mrtvý. Zbývá jedině Wedigar a ten musí mít syny. Ygraine by za ním šla dobrovolně a její osud teď přešel na mě. Mohla bych se snad zachovat jinak než ona?“
Liriel znechuceně rozhodila ruce. Jestli se Dagmar rozhodla přistupovat k tomu takhle, nebylo jí pomoci.
„Něco bys pro mě ale mohla udělat,“ zamumlala dívka. „Chci do Holgersteadu dorazit sama a v tichosti. Nech mě samotnou a chvíli počkej, než se do otcova domu vrátíš. Tak se nedozví, že jsem mezitím odešla. Jinak by šli se mnou a předali by mě zdráhajícímu se Wedigarovi během slavnostního obřadu, a něco takového bych nejspíš nezvládla.“
Požadavek zněl rozumně, a tak elfka přikývla a vklouzla do blízkého lesa. Když uplynula asi hodina, přiloudala se zpět do Ulfova domu se zvěstí o Dagmařině útěku.
Při představě Sanjina překvapení a hněvu se jí po tváři rozlil škodolibý úsměv. Ta jinak nanicovatá Seveřanka se dokázala pěkně dopálit a doprovodit to úctyhodnou sbírkou nanejvýš zajímavých výrazů. Liriel se již stala svědkyní jejího zábavného výbuchu, když se Ulf vplížil domů s prvními ranními paprsky. Samozřejmě že její zuřivost se nemohla barvitostí ani divokostí měřit s tou, jíž propadaly drowí kněžky. Neměla ani bič s hadími hlavami, kterým by mohla práskat, ani pomoc v podobě kouzel. Ovšem se zdroji, které k dispozici měla, dokázala naložit opravdu zajímavě, to jí Liriel musel nechat.
Ve dni, jenž bez debat začal špatně, to bylo alespoň něco, na co se mohla těšit.
Rethnor stále ležel v posteli ve své komnatě v podmořském paláci, když dveře vybuchly. Dveřní oblouk se roztříštil na drobné křišťálové střípky zasypávající mu postel i mramorovou podlahu. Jeden obzvlášť ostrý kus se mu zapíchl do paže, kterou si instinktivně kryl obličej.
Nejvyšší kapitán zaklel, vytrhl ji a odhodil stranou. Výskočil na nohy a sáhl po meči, který si vždy nechával u postele. Postavil se do střehu a připravil se na střet s vetřelcem.
Ve zničených dveřích stála Shakti a v ruce držela jako kopí napřažené vidle, z jejichž zubů se lehce kouřilo, a s tváří sinalou vzteky postupovala ke kapitánovi.
„Tři dny jsi strávil v Noci nad zemí,“ zavřískala, „a čeho jsi během té doby dosáhl? Do Ascarle ses vrátil sám, bez Liriel Baenre. Ukaž mi, jak ji hodláš přivést, nebo mou rukou zemři!“
Kapitán se místo odpovědi vrhl kupředu. Bodl mečem mezi zuby vidlí a pak se ostře stočil ke straně. Rychlost a síla útoku vytrhly Shakti zbraň z rukou a ta dopadla s kovovým zařinčením na zem.
„Tvou rukou?“ posmíval se jí.
„Nebo tvou, jestli se ti to tak líbí víc,“ zasyčela kněžka mezi zaťatými zuby. Obě ruce spojené palci natáhla kupředu a ostře tleskla.
Rethnorovou novou rukou projelo známé mravenčení a srdce mu sevřely ledové prsty strachu. Zrádná končetina se znovu poddala odporné magii temné elfky. S bezmocným vztekem opět sledoval, jak jeho vlastní ruka zvedá čepel a opírá mu ji o krk.
„Jak hodláš přivést Liriel Baenre?“ zeptala se Shakti znovu a přistoupila blíž. „Okamžitě mi řekni o všem, co jsi udělal nebo chceš udělat, jinak zemřeš!“
Rethnor ani na okamžik nezapochyboval o upřímnosti jejích slov, a tak se raději rychle rozmluvil. „Kontaktoval jsem svého špeha na ostrově a ten mi řekl o její slabině. Má lidského milence – toho válečníka, co mě připravil o ruku,“ dodal neochotně. „Podle všech zpráv je přátelům neobyčejně oddaná. Jestli toho muže zajmeme, dozajista za ním půjde.“
Kněžka se zatvářila pochybovačně. „Je to temná elfka. Proč by se měla starat o osud lidského muže?“
„Máš snad lepší nápad?“ zeptal se Rethnor s menší dávkou sarkasmu, než by použil za jiných okolností. Meč na krku už takový vliv obvykle mívá.
„Zabij ho,“ poradila mu Shakti chladně. „Jestli je zajímavým milencem, tak ji jeho ztráta rozzuří a bude se chtít pomstít.“
Rethnor se zamyslel. Plán zněl rozumně, alespoň vzhledem k jeho vlastním citům k souložnicím a podle zkušeností s touto jednou drowí elfkou.
„Tak dobře,“ slíbil. „Čas invaze se blíží a dnes v noci berserkři z Holgersteadu zemřou. Všichni do jednoho,“ dodal s chmurným zadostiučiněním.
„Vážně? A čí rukou?“
Seveřan sklopil zrak k meči na svém hrdle a stiskl rty v krutém úsměvu. „Rukou zrady,“ prohlásil. „Naučil jsem se totiž, jak může být výkonná.“
V elféiných karmínových očích zaplálo zvláštní světlo. „Výkonná, ale na můj vkus někdy až moc,“ pronesla s temnou škodolibostí a sáhla k něčemu zastrčenému za opaskem, co vypadalo jako rukojeť biče.
Když to vytáhla, vynořilo se ze záhybů jejích sukní pět silných provazů. Ty se o vlastní vůli zdvihly do vzduchu a zlověstně se vlnící upřely na Rethnora nemilosrdný pohled plážích očí. Nejvyšší kapitán si k vlastnímu zděšení uvědomil, že bič se skládá ze živých hadů. Všech pět dychtivě otvíralo čelisti a ze zubů jim odkapával jed.
Shakti se napřáhla a švihla paží kupředu. Hadí hlavy se snesly dolů a zabořily zuby hluboko do mužova těla. Projely jím záblesky oslepující bolesti a bezvládně se zhroutil k zemi.
Kněžka znovu škubla paží a vytrhla zuby z masa. Mučivě dlouho tak stála s rukou napřaženou a Rethnor se v duchu připravil na další úder.
„To bude prozatím stačit,“ pronesla kněžka s očividným sebezapřením. „Pamatuj si však cenu za selhání a nezkoušej probudit můj hněv!“
Shakti znovu odložila bič a hadi se okamžitě stáhli zpět do své skrýše. Sebrala ze země vidle a vykročila z místnosti. Kapitán pohlédl na roztříštěné dveře, hluboké bodné rány na svém těle a potrhanou kůži a obdivoval fakt, že temná elfka tohle všechno nepovažuje za projev hněvu. Usilovně se snažil nemyslet na to, co by asi udělala, kdyby se skutečně rozzuřila.
Rethnorovou bolestí otupělou myslí probleskla myšlenka, příliš lákavá, než aby ji ignoroval. Tahle třikrát prokletá kněžka proti němu obrátila jeho vlastní tělo, ale přesto jí stále mohl ublížit. Shakti ze všeho nejvíc chtěla kouzelnici. Dobře, on ji tedy přivede. Ovšem tak rozlícenou, že bude schopná srovnat se zemí celé Ascarle.
Nečekaně se mu do hlavy vplížilo přísloví pocházející z Hlubiny: „Bohové shlížejí s lítostí na dva druhy lidí. Na ty, kteří nedostanou to, co chtějí, a na ty, kteří to dostanou.“
Sanjina reakce na dceřino zmizení byla přesně taková, jak Liriel doufala. Po nějaké době však její tiráda přestala být zajímavá a stala se jen únavnou.
Ulf zjevně sdílel Lirielin názor, neboť jí opatrně naznačil, že je nejvyšší čas, aby se vrátili ke studiu. Drowí dívka přikývla a následovala zachmuřeného šamana k lesu. Jakmile opustili hranice vesnice, věnoval jí Ulf krátké, ovšem nezaměnitelně spiklenecké zašklebení. Liriel potlačila úsměv. Nakonec to vypadalo, že šaman není od svého nevázaného příbuzného zase tak odlišný.
Muž však okamžitě opět zvážněl, mnohem dřív, než se Liriel podařilo překonat smíšené pocity příjemného tepla a bolesti, které v ní vzpomínka na Hrolfa vyvolala. „Pověz mi o magii, kterou jsi uložila v Poutníkovi,“ poručil jí.