„Liriel by neudělala nic, co by Hrolfovi ublížilo,“ prohlásil Rašemenec s naprostou jistotou a tím obrátil tok myšlenek k původnímu záměru. „A co ona? Je v pořádku?“ zajímal se.
„Bohužel,“ odpověděl námořník s takovou hořkostí v hlase, že Fjodor o pravdivosti těch slov ani na okamžik nezapochyboval.
„Děkuji ti za zprávy,“ řekl a obrátil se, aby našel První sekyru. Sice byl svobodný člověk a mohl si přicházet a odcházet, jak se mu zachtělo, ale i tak chtěl Wedigarovi úmysl vrátit se co nejdřív do vesnice Ruathym oznámit. Fjodor věděl, že Hrolf měl Liriel v oblibě, a domýšlel se, že ona náklonnost opětovala ve stejné míře. I když to byla hrdá a schopná dívka, která se dokázala docela dobře obejít i bez něj, nechtěl ji právě teď nechat samotnou.
Do Wedigarova srubu dorazil v době zuřivých příprav. Přijela Dagmar, aby se stala součástí domácnosti a ještě před svatbou se seznámila s chodem rodiny. Nezdálo se, že by tím byl kdokoliv potěšený – ani Wedigarova zachmuřená manželka ani jeho mladé dcery ani Dagmar, a rozhodně ani sám Wedigar. Přesto však zvyk kázal připravit hostinu, a tak se připravovalo.
Wedigar si vyslechl Fjodorův plán a pak jej odtáhl stranou. „Zůstaň v Holgersteadu ještě jednu noc,“ požádal ho. „Do Ruathymu stejně nedojdeš před západem slunce a já bych vedle sebe potřeboval přítele, jako jsi ty.“
Rašemenec zaváhal jen na okamžik a pak slíbil, že na hostinu zůstane. Pro takového přítele, jakým se První sekyra stal, to byla jen malá služba a celkem vzato potřebovala Liriel jeho přítomnost o něco míň než Wedigar.
Fjodor si často přál, aby tomu tak nebylo, ale byl zvyklý neskrývat pravdu ani sám před sebou.
Kolem půlnoci začal Fjodor svého rozhodnutí zůstat téměř litovat. Hostina to byla divoká a každý zúčastněný si zřejmě vzal do hlavy, že musí vypít tolik piva a medoviny, že by to položilo celý trpasličí klan. On sám nepil. Ani hořké pivo, ani sladká medovina mu příliš nechutnaly. Kromě toho vždy pil jen střídmě, a to dokonce i ve dnech, kdy se jeho berserkrovské záchvaty nevymykaly kontrole. Překvapilo ho, že místní berserkři zjevně nepovažovali podobnou střídmost za nutnou. Na druhou stranu byla pravda, že žádný z nich nesdílel jeho prokletí. Jejich zuřivost byla dobrovolná a pod kontrolou rituálů. Nehrozilo, že by ji rozpoutalo jen hloupé, opilecké nedorozumění.
Obzvlášť Wedigar hledal dočasný únik od svých starostí. První sekyra vypil pořádné množství piva a pak do sebe obrátil dva velké poháry zlatavé medoviny, aniž by si mezi nimi dopřál přestávku k nadechnutí. Touhle dobou již pohodlně chrápal a hlavu měl opřenou o chlebovou misku obsahující jeho porci zvěřinového guláše. Tu a tam dřímali i jiní válečníci a jejich ženy a spousta dalších zeširoka zívala.
Fjodorovou myslí náhle proletěla zlá předtucha. Zmocnil se Wedigarova prázdného poháru a opatrně k němu přičichl. A skutečně; okamžitě ucítil stejnou bylinnou směs, jakou Hrolfovi muži uspali vesničany na vzdáleném ostrově kousek od Měsíčniny.
Tehdy uslyšel ten zvuk – lehké škrábání u hradeb obklopujících Holgerstead. Vesnice byla skrytá v prastaré pevnosti postavené dávno mrtvými trpaslíky a i přes svoje stáří snadno odolávala útokům zvenčí. Holgerstead bylo poslední útočiště ostrovanů a místo, kde se v časech nebezpečí shromažďovali lidé z celého Ruathymu. Nikdy by nepadl, pokud by jej někdo nevydal nepříteli do rukou. A přesně to, pomyslel si Fjodor, se právě teď dělo.
Vzhlédl nahoru na hradby. Stráže dávno spaly, rozložené na ochozech nebo se bezvládně opírající o cimbuří. Těm byla otrávená medovina zřejmě podaná nejdřív. Fjodor netušil, kdo mohl být původcem zrady, a ani neměl čas, aby nad tím přemýšlel.
Místo toho zařval na poplach a přetáhl Wedigara naplocho mečem. Dost ho překvapilo, když se První sekyra posadil a upřel na něj otupělý pohled. Válečník si brzy uvědomil nebezpečí hrozícího útoku a začal vydávat rozkazy.
Fjodor pocítil úlevu. I když zněl Wedigarův hlas ospale, jeho taktika vypadala dostatečně rozumně. Zdálo se, že berserkři jsou nezvykle odolní. Většina z nich ze sebe setřásla účinky přemíry alkoholu – ještě vylepšeného silným uspávacím prostředkem – stejně snadno, jako pes vytřepává vodu z kožichu.
Lučištníci vyběhli po schodech vedoucích na ochozy lemující vnější zdi. Ženy shromáždily děti a zahnaly je do kulaté kamenné pevnosti uvnitř druhého obranného kruhu. Na rozlehlém nádvoří mezi dvěma hradbami byly hodovní stoly obráceny na bok a vytvořily improvizovanou palisádu.
Fjodor zděšeně sledoval, jak se přes okraj vnější hradby natáhly ohromné šupinaté ruce. První vlna lučištníků neměla ani čas, aby založila šípy; útočníci je prostě chytili a stáhli z ochozu dolů. Ruce nešťastných mužů se chvíli míhaly vzduchem, jak se pokoušeli udržet rovnováhu, ovšem pak zmizeli z dohledu. O jejich osudu na kamenitém břehu dole vypovídaly jen duté údery.
Mezitím Seveřané na nádvoří natáhli luky a vyslali první salvu šípů na nezřetelné postavy hemžící se po zdi. Ty se však jen neškodně odrazily od šupinaté kůže pokrývající ohromná stvoření, zeleně se lesknoucí v mihotavém světle pochodní.
„Svatá Amberlie! Co je to za věci?“ zeptal se Wedigar s tváři zrůzněnou údivem.
„Vodní zlobři,“ odvětil Fjodor chmurně. „Už jsem s nimi jednou bojoval.“
První sekyra trhnul hlavou k seveřanským válečníkům. „Tak jim řekni jak.“
Rašemenec se bez rozmýšlení otočil ke shromáždění bojovníků. „Vodní zlobři útočí v jedné nepřehledné vlně a pak bojují natěsno rukama. Vy všichni s kopími a píkami jděte okamžitě za stoly! Občas po nich můžete vystřelit, ale držte se i se svými zbraněmi z dohledu, dokud vám neřeknu. Všichni ostatní se postavte za mě.“
Seveřané spěšně zaujali pozice. Fjodor stál za stoly tak, aby viděl blížící se útok. Za sebou slyšel litanii přivolávající bojovou zuřivost ruathymských berserkra. Sám pozorně sledoval tvory sestupující ze schodů na nádvoří a pleskající při tom nohama o prastaré kameny. Až na něj přijde šílenství, chtěl si být jistý, že je zaměří na útočníky.
Většina zlobrů odrazila první smršť šípů stranou. Pět nebo šest jich padlo k zemi. Z měkké tkáně na spodní straně krku nebo z oka jim trčely dříky šípů. Očividně to však nestačilo, aby byli přeživší tvorové přesvědčeni o byť jen nepatrné nebezpečnosti válečníků za palisádou. Jeden ze zlobrů, deset stop vysoký samec se třemi černými rohy vyrůstajícími z čela, zařval chrochtavý rozkaz. Ostatní tvorové se seřadili do formace, namířili na válečníky kopí a trojzubce a zaútočili.
„Pokusí se přeskočit na druhou stranu,“ varoval Fjodor Seveřany rychle, aby to stihl dřív, než dorazí. „Ustupte o tři kroky, zdvihněte zbraně vzhůru a zapřete je – teď!“
Skrytí válečníci skočili na místa a napřáhli kopí a píky, právě když se první zlobři odrazili ke skoku. Protože se zcela zaměřili na bojovníky s meči a sekyrami, neměli dost času, aby změnili směr, a tvrdě dopadli na čekající píky. Mnoho Seveřanů kleslo pod vahou zlobřích těl, některá kopí se zlomila, jiná nenašla cíl, ale první útok byl rozhodně zastaven.
Pak zaútočil zbytek Seveřanů s Tempovým jménem na rtech. Sekery se ve světle pochodní krutě leskly, jak se muži vrhli na padlé zlobry jako na poražené stromy. Tu a tam se na nádvoří objevili zlobr a válečník, spolu bojující. Rychlost a síla těch tvorů byla plně vyvažovaná berserkrovskou zuřivostí holgersteadských bojovníků.