Выбрать главу

Arkadij a Boris Strugačtí

Špunt

Z ruského originálu „Malyš“

přeložil Libor Dvořák, 1989

© Molodaja gvardija Moskva, 1980

Translation © Libor Dvořák, 1989

Illustrations © Milan Erazim, 1989

Kapitola první

PRÁZDNO A TICHO

„Abych pravdu řekla, mám nějakou hrozně pitomou předtuchu,“ řekla Majka.

Stáli jsme vedle glyderu, ona zahleděná pod vlastní nohy hloubila podpatkem v promrzlém písku důlek.

Býval bych rád něco opáčil, jenže jsem nevěděl co. Předtuchy jsem sice neměl žádné, ale jinak se mi to tu taky moc nezamlouvalo. Přimhouřil jsem oči a zadíval se na ledovec. Vypínal se nad obzor jako obrovitý balvan cukru, jako oslnivě bělostný, křížem krážem zbrázděný tesák, velice studený, velice nehybný, velice celistvý, zbavený jakýchkoli očekávaných malebných světloher a odlesků — bylo jasné, že se do toho plochého bezbranného břehu bezohledně zařízl před statisíciletími a zřejmě se chystá protrčet tady další statisíce let, na vztek všem svým soukmenovcům, kteří se osiřele a beze smyslu potloukají v otevřeném oceánu. Hladká šedožlutá pláž, mihotající myriádami šupinek bílého jíní, ubíhala až k jeho patě, vpravo ležel oceán, olověný, zimomřivě zčeřený oceán, u obzoru inkoustově černý a nepřirozeně mrtvý, a z celé jeho plochy jako by dýchal prostydlý kov. Vlevo nad horkými prameny v bažině dřepěl šedý vrstevnatý opar, za nímž se daly tušit zježené vulkanické homole, a ještě dál strměly nakupeniny temných skal, pocákaných skvrnami sněhu. Skály se táhly podél celého pobřeží, kam až oko dohlédlo, a nad nimi, v bezmračném, ale také neradostném ledovém šedofialovém nebi vycházelo maličké nehřející slunko.

Vanderhoose vylezl z glyderu, ihned si přes hlavu přetáhl kožešinovou kapuci a přistoupil k nám.

„Jsem připraven,“ oznámil. „Kde je Komov?“

Majka krátce pokrčila rameny a dýchla si na zkřehlé prsty.

„Asi za chvilku přijde,“ odpověděla nepřítomně.

„Kam se dneska chystáte?“ zeptal jsem se Vanderhooseho. „Na jezero?“

Kapitánova hlava se přesunula do mírného záklonu, pomalu vyšpulil spodní ret a ospale se na mě zadíval přes špičku nosu. Jeho vizáž se tak silně přiblížila podobě postaršího velblouda s rysími licousy.

„Sám se tu musíš pekelně nudit,“ pronesl soucitně. „Ale nějaký čas to asi ještě budeš muset vydržet, co o tom soudíš?“

„Soudím, že asi budu muset.“

Vanderhoose zaklonil hlavu ještě přezíravěji a s týmž velbloudím povýšenectvím popatřil k ledovci.

„Náramně se to podobá Zemi,“ poznamenal s nádechem útrpné převahy, „ale Země to není. Což je největší nectnost všech světů, které vyvolávají iluzi toho našeho. Člověk si pořád připadá ošizený. Řekl bych dokonce okradený. Ale i na to se dá zvyknout, co o tom soudíš, Majko?“

Neodpověděla. Nějak se nám zasmušila. Nebo naopak dohřála. Protože to se jí — jen tak mezi námi — občas stává, a docela si v tom libuje.

Za námi s tichým mlasknutím pukla blána průlezu a do písku seskočil Komov. Ještě si chvatně zapínal dlouhý kožich, ale už se hrnul k nám a úsečně se optaclass="underline"

„Připraveni?“

„Ano,“ přikývl Vanderhoose. „Kam zamíříme dneska, Gennadiji? Zase na jezero?“

„Přesně tak,“ utrousil Komov, který se ještě pořád hmoždil se sponou u krku. „Pokud jsem to správně pochopil, Majo, tak vás dneska čeká čtverec šedesát čtyři. Já si vezmu na starost západní břeh jezera a kóty sedm a dvanáct. Definitivní rozpis prací upřesníme cestou. Popove, vás bych prosil, abyste odeslal radiogramy, nechal jsem je na vašem pultu. Spojení se mnou budete udržovat přes glyder. Návrat v osmnáct nula nula místního času. Na případné zpoždění bychom vás předem upozornili.“

„Jasné,“ broukl jsem bez zvláštního nadšení — zmínka o možném zdržení se mi ani trochu nelíbila.

Majka už beze slova došla až ke glyderu. Komov se konečně vypořádal se zapínáním u krku, přejel si dlaní po hrudi a také přistoupil k letounu. Vanderhoose mi přátelsky stiskl rameno.

„Zbytečně ty zdejší scenérie neokukuj,“ poradil mi. „Seď doma a něco si čti.“

Rozšafně se nasoukal do glyderu jako poslední, usadil se v pilotním křesle a zamával mi. I Majka se přece jen rozhoupala k tomu, aby se skoupě pousmála, a taky mi zamávala. Komov mě neuznal za hodna pohledu, jen neadresně kývl, kryt se samočinně zaklapl a celá osádka mi zmizela z očí. Glyder se pohnul z místa, klouzl kupředu a zároveň strmě vzhůru, ve vteřině se změnil v maličkou černou tečku a zmizel, jako by tu býval nikdy nebyl. Zůstal jsem sám.

Pár minut jsem stál s rukama vraženýma hluboko do kapes kožichu a díval se, jak se činí moji hošánci. Přes noc si řádně mákli a už na první pohled vypadali celí vysílení a ochablí, takže otevřeli energolapače na maximum a lačně hltali mdlý bujónek, kterým je krmila neduživá, bledničkovitá hvězda. Jiné starosti si nedělali. Nic víc nepotřebovali, dokonce ani mě, alespoň do chvíle, než doběhne program. Pravda, nemotornému tlouštíkovi Tomovi se pokaždé, když jsem se dostal do zorného pole jeho čidel, na čele rozsvěcel rubínový signál, který se v případě hodně toužebného přání dal považovat za pozdrav, za zdvořile nepřítomné pukrle, ale já věděl, že to znamená jen já i ostatní jsme v pořádku, pracujeme na úkolu, jsme ochotni plnit další pokyny. Nic víc. Další pokyny jsem pro ně neměl. Měl jsem jen hojnost samoty a přímo neobyčejnou hojnost mrtvého ticha.

Nebylo to vatové ticho akustické laboratoře, z kterého píská v uších, ani ono čarovné ticho pozemského podvečera někde za městem, které osvěžuje a láskyplně oplachuje mozek, které konejší a splývá s nejvyšší blažeností, jaká je ve světě k mání. Tady jsem měl tu čest s tichem opravdu zvláštním — bylo pronikavé, průzračné jako vakuum, ticho, co cuchá všechny nervy, ticho obrovského, drásavě prázdného světa.

Uštvaně jsem se rozhlédl kolem. Já samo sebou vím, že o sobě by člověk takhle mluvit neměl, asi by se patřilo říct prostě „rozhlédl jsem se kolem“. Jenže já se kolem nerozhlédl prostě, nýbrž právě uštvaně. Bez jediného hlesu se činili kybeři. Bez hlesu zářilo fialové slunce. S čímž bylo třeba nějak skoncovat.

Kdyby bylo nejhůř, mohl jsem se například sebrat a zajít si k ledovci. Bylo to k němu nějakých pět kilometrů, ale vzorový předpis službu konajícímu členu posádky kategoricky zakazuje vzdálit se od lodi víc než na sto metrů. Za jiných okolností by asi bylo ďábelsky svůdné risknout to a předpis porušit. Tady ne. Tady jsem se klidně mohl vzdálit na pět kilometrů, nebo třeba na pětadvacet, a nestalo by se nic — ani mně, ani svěřené lodi, ani desítkám jiných expedičních raket, rozsetých v dané chvíli ve všech klimatických pásmech planety na jih ode mne. Z těchhle křivičnatých křovíček rozhodně nevyskočí krvelačná obluda, která by měla v úmyslu mě spolykat, protože tady žádné obludy nežijí. Z oceánu nepřiletí sveřepý tajfun, aby loď donutil poplašeně trojčit a pak jí mrštil o ponuré skály — tajfuny ani jiná zemětřesení jsme tu prozatím nezaregistrovali. Očekávat se nedá ani mimořádný signál ze základny, kterým by se vyhlašoval všeobecný biologický poplach; biologický poplach je tu totiž rovněž nemyslitelný, nejsou tu ani viry, ani bakterie, tolik nebezpečné mnohobuněčným organismům. Na této planetě není nic kromě oceánu, skal a zakrslých stromů. Porušovat tady předpisy by zkrátka ani nebylo zajímavé.