Když se nakonec Majka dala do zívání a posteskla si, jak dlouho už se pořádně nevyspala, poslal jsem ji, ať si před obědem trochu zdřímne; sám jsem neprodleně zalezl do knihovny, našel si tam výkladový slovník a podíval se, co přesně obnáší výraz „nekroticky“. Specifikace tohoto pojmu mě vehnala do stavu takové trudnomyslnosti, že jsem se rozhodl přejít k těm preventivním prohlídkám. Dopřál jsem si jen krátkou návštěvu velína, abych zkontroloval hošánky, a tam jsem narazil na Vanderhooseho, který zrovna skládal stránky znaleckého posudku do úhledného štůsku. „Teď to zanesu Komovovi,“ vysvětlil mi, když mě zahlédl, „pak to dám k nahlédnutí Majce a nakonec uspořádáme takovou menší rozpravu, co o tom soudíš? Máme tě taky přizvat?“ Soudil jsem, že bych měl být přizván rozhodně, a oznámil jsem kapitánovi, že odcházím do sektoru bezpečnostních okruhů. Zvědavě po mně zašilhal, ale nijak mou zprávu nekomentoval a odešel.
Přizvali mě asi za dvě hodiny. Vanderhoose oznámil interkomem, že členové komise už posudek prostudovali a zeptal se mě, jestli si ho nechci přečíst i já. To se rozumí, že bych býval chtěl, ale prohlídky byly v nejlepším, jednoho strážního průzkumníka jsem měl zrovna vykuchaného, zjistil jsem nadměrné vlhnutí, a tak jsem odpověděl v tom smyslu, že číst to asi nebudu, ale na rozpravu rozhodně přijdu, jen co dokončím nejnutnější práce. „Mám toho ještě tak na hodinku, takže se naobědvejte beze mě,“ vybídl jsem je.
Když jsem se konečně dostal do jídelny, oběd už byl ukončen a rozprava běžela na plné obrátky. Vzal jsem si trochu polévky, posadil se stranou a začal jsem jíst a pozorně poslouchat.
„Ale k meteoritické teorii mám vážné výhrady,“ říkal zrovna trochu vyčítavě Vanderhoose. „Pelikány jsou před meteoritickým nebezpečím výtečně jištěny. Loď by se srážce hravě vyhnula.“
„O tom nepochybuji,“ odpovídal Komov s pohledem zabořeným do stolu a pohrdlivě zkrabaceným čelem. „Můžeme ale předpokládat, že meteoritický příval udeřil v okamžiku, kdy Pelikán opouštěl podprostor…“
„Ano, to prosím,“ přikývl Vanderhoose. „V takovém případě, prosím! Ovšem pravděpodobnost, že by…“
„Překvapujete mě, Jakove. Loď má totálně zničený hlavní motor. A ta obrovská díra skrz naskrz s nataveným okrajem… Nevím jak vy, ale já bych řekl, že každému musí být jasné, že to mohl být jedině meteorit.“
Vanderhoose se tvářil nanejvýš nešťastně.
„No… dobře,“ souhlasil nakonec. „Tak dobře, ať je po vašem… Jenže vy zkrátka nechápete, Gennadiji, už proto, že nejste galaktický pilot… Vy si prostě neumíte představit, jak je to nepravděpodobné. Právě v okamžiku přechodu z podprostoru — a meteorit s takovou kinetickou energií…? Ani nevím, k čemu přirovnat nepravděpodobnost takového střetu.“
„Jak račte. A jaké vysvětlení tedy navrhujete vy?“
Vanderhoose všechno obhlédl, jako by se pídil po podpoře, a když ji nikde nenašel, řekclass="underline"
„No prosím, nechme to tak. Ale musím trvat na požadavku, aby formulace vyjadřovala jistou podmíněnost výroku. Mohlo by to vypadat dejme tomu takhle: Uvedená fakta nutí k předpokladu…“
„K závěru,“ opravil ho Komov.
„K závěru?“ nachmuřil se Vanderhoose. „Proboha to ne, Gennadiji, o nějakých závěrech nemůže být řeči. Předpoklad, to je to pravé: …nutí k předpokladu, že loď byla v okamžiku přechodu z podprostoru zasažena meteoritem s obrovským energetickým nábojem. Takhle by to mělo znít a já vám, přátelé, navrhuji, abyste s tímto zněním souhlasili.“
Komov několik minut soustředěně přemýšlel, pohybuje lícními svaly, a pak řekclass="underline"
„Souhlasím. Přejděme k další opravě.“
„Okamžik,“ zarazil ho Vanderhoose. „A co ty, Majko?“
Pokrčila rameny.
„Upřímně řečeno v tom neshledávám žádný rozdíl. Jinak souhlasím.“
„Tak další oprava!“ ozval se netrpělivě Komov. „Nepovažuji za nutné, abychom se základny dotazovali, jak naložit s ostatky astronautů. Taková otázka do znalecké zprávy vůbec nepatří. Navrhuji, abychom jen zvláštním radiogramem oznámili, že ostatky pilotů byly uloženy do zvláštního kontejneru, zality do skloplastu a v nejbližších dnech budou dopraveny na základnu.“
„Nojo, jenže…,“ spustil trochu zdráhavě Vanderhoose.
„Na to se podívám zítra,“ usadil ho tvrdě Komov. „A sám!“
„Nebylo by lepší pochovat je tady?“ otázala se tiše Majka.
„Osobně bych neměl nic proti,“ navázal okamžitě Komov. „V podobných případech se však ostatky posádky dopravují na Zemi… Chtěl jste něco říct?“ obrátil se k Vanderhoosemu.
Kapitán, který už otevíral ústa, jen zakroutil hlavou. „Ne.“
„Takže si to shrnem,“ uzavřel Komov. „Navrhuji, abychom tento bod ze zprávy vyškrtli úplně. Souhlasíte, Jakove?“
„Ale ano,“ přikývl Vanderhoose.
„A ty, Majko?“ Majka byla na rozpacích a já jí rozuměl. Rozprava probíhala až příliš zdeúředně. Sám jsem sice neměl představu, jak by asi podobné jednání mělo probíhat, ale podle mého se o takových věcech dost dobře hlasovat nedá.
„Výborně,“ konstatoval Komov, jako by se nic zvláštního nedělo. „Teď přejděme k příčinám a okolnostem smrti posádky. Pitevní nález a fotodokumentace plně postačují. Formulaci bych doporučoval následující: Poloha mrtvol svědčí o tom, že smrt členů posádky nastala následkem nárazu lodi na povrch planety. Muž zahynul dřív než žena, jen před smrtí stačil vymazat palubní deník. Vstát z pilotního křesla už bylo nad jeho síly. Žena naopak ještě nějaký čas žila a pokoušela se havarovanou loď opustit. Smrt ji zastihla v přechodové komoře. Dál může následovat váš původní text.“
„Mhm…,“ zafuněl Vanderhoose s neskrývanými pochybami. „A není to všechno příliš kategorické, Gennadiji, co o tom soudíte? Kdybychom se totiž drželi toho pitevního nálezu, proti kterému nic nenamítáte, tak by ta nebohá žena jednoduše nebyla schopna doplazit se až do přechodové komory.“
„Nicméně jsme ji našli tam,“ odtušil chladně Komov.
„A nepřipadá vám právě tato okolnost…,“ spustil procítěně kapitán s rukama potištěnýma k hrudi.
„Poslyšte, Jakove,“ nenechal ho domluvit Komov. „Nikdo neví, čeho je člověk schopen v mezní situaci. Zvlášť žena. Jen si vzpomeňte na příběh Marthy Priestlyové. Vzpomeňte si na Kolesničenka. Vzpomeňte si na dějiny kosmoplavby vůbec, Jakove.“